BONO, EDGE, MARŤAS A ŘÍZEK

Vídeňská road movie
text, fotky a video Řízek

Já teda nemám moc rád U2. Jinak mi na plánu vyrazit na jejich koncert do Vídně vlastně nic nevadilo. Vše ostatní totiž zapadalo perfektně – Marťasovi přebýval jeden lístek a chyběl odvoz, mně přebývala vytrvalkyně felicie a scházel program na pondělní večer. A protože to všichni ostatní prováhali, vyrazili jsme sami dva.

Brno kolem projelo tak nějak automaticky, až za Mikulovem jsme poprvé přibrzdili - u druhé nejhnusnější pumpy na Moravě, která stojí naproti jakémusi pumpařskému hradu (první nejhnusnější pumpa). Pětikorunu za mušli? Jste se pochcali, ne? Bagety byly tvrdé a nebýt těch mírně zvlněných vinařských panoramat, které tak bezvadně fungují na mainstreamové diváky kin, možná by se vloudila trudnomyslnost.

BONO Z OBRAZOVKY. Pod ní byl daleko menší, takový mraveneček.

Tu jsme naplno okusili až ve Vídni. Šestipatrový bludištní parkovací komplex byl v ideální vzdálenosti od stadionu Ernsta Happela a parkovné se cenou (a možná i chutí) téměř rovnalo moravské bagetě. Jenže parkoviště bylo dočista plné. Jeho důmyslný orientační systém sice tvrdil opak, ale až po půlhodině kroužení všemi šesti patry jsme se uchytili. S úlevou jsme pak v téměř odlehlé uličce učinili to, co jsme na Moravě za búra odmítli.

Předkapela One Republic tak pro nás hrála jen zpola – naštěstí pro nás byla podobně nedochvilných celá řada, a tak jsme se bez zbytečného pocitu trapnosti dostali do přijatelné, asi padesátimetrové vzdálenosti od pódia. Respektive od monstrózní konstrukce na čtyřech tenkých nožkách, která nad pódiem držela jakousi pohyblivou trubici, na jejímž plášti byla obrazovka. Uprostřed trubice byl jakýsi komín či průduch, který pak sem tam pustil nějaký dým nebo světýlko. Ohromující a dechberoucí. Popoví kluci se snažili, ale stejně všichni čekali jen na ten jejich jediný hit, který je tak vlezlý, že bezpochyby byl v nějaké romantické komedii, ale Bobule 2 to určitě nebyly, ty jsem bohužel viděl. Jakmile se stadión dočkal, One Republic se pakovali a nastalo asi hodinové čekání na hvězdu.

MOBILY. Ruka s telefonem netleská.

Krátili jsme si jej pozorováním mexických vln v ochozech a chlápka, který před námi na mobilu hrál fotbal a dostával fíka za fíkem. „Tor!“ napsalo se mu pokaždé na displeji. Sledovali jsme i obří neustále se zrychlující hodiny a pročítali přílohu tamních novin věnovanou koncertu (včetně chybného setlistu, který nás navnadil na největší pecky) a Bonovým názorům. Tím se dotýkám toho, co mi na téhle kapele trochu vadí – krom toho, že už je mírně vyčpělá, jsou mi obecně protivně ukecané mesiášské a přehnaně charitativní sklony muzikantů. Uznávám, že jde často o dobrou věc, ale není to rokenrol – když to přeženu, když bych chtěl slyšet řečnění, půjdu do parlamentu a pustím si Ratha. A naopak, Rath ví, kde je jeho místo, a proto nevyprodává stadiony. Nicméně…

… v tomhle se mé obavy nenaplnily téměř ani za mák. O deváté začala parádní show, kterou kazilo jen studené počasí a stejně chladní Rakušané. Nebyli jsme nijak zvlášť daleko (fotky zkreslují, měl jsem blbý objektiv!), ale i tak kolem nás bylo většinou ticho a klídek jak v opeře. Nejvýraznějším projevem většiny lidí v našem okolí tak bylo zvednutí mobilu nad hlavu a stisknutí „rec“ – a nahrávání špatných videí atmosféru opravdu nevytváří. To mi bylo líto. Protože pecky opravdu přišly – sice trochu jiné, než prorokoval Wiener Neue Zeitung, ale rozhodně žádná pruda v podobě 95 % novinek a dvou hitů, jak občas předvádějí nejmenované tuzemské kapely z Valašska a okolí.

KRVAVÉ PONDĚLÍ. Bono (účelově) tvrdil, že nejlepší koncerty jsou začátkem týdne.

První jsem neznal, Beautiful Day je pro holky, ale od třetí New Year’s Day (prý je o Polsku) to byla jízda. U sedmé Elevation na chvíli dokonce ožila obrovská masa lidí i kolem nás, asi se jim zaplnily karty v mobilech a foťácích. Hned potom přišla Until The End Of The World, jež patří k mým nejmilejším, a po následující se dav rozezpíval a i po doznění tónů dokola hypnoticky opakoval, že ještě pořád nenašli to, co hledají. „Snaha byla,“ glosoval to z pódia ironicky Bono. Ale znalci říkali, že ho bolela záda a byl pod prášky, což ho trochu omlouvá.


Trubice se rozevírala a pohybovala nahoru a dolu, kosmodrom uprostřed chrlil dým a Bono pobíhal po jakémsi prstenci kolem pódia jako zamlada. Že umí i zpívat, ukázal o nějakou čtvrthodinku později u skvělé Miss Sarajevo a poctivá show nevyhnutelně spěla do druhé půlky, už bez velké odezvy u chladných Vídeňanů. Z Discothèque zbyl několikavteřinový paskvil, a my se tolik těšili! Zato píseň o Krvavé neděli opět připomněla, že to stálo za dvakrát čtyři hodiny únavné cesty, dálniční známku a hnusnou bagetu.

Politika přeci jen přišla, ale téměř až na samém konci. To si Bono vzpomněl na barmskou disidentku Su Ťij a věnoval jí Walk On, aby vydržela a z toho domácího vězení nikam nechodila – ale to jsem možná špatně pochopil. Ale jo, Barma se dala vydržet.

DISKOTÉKA. Ta se sice nepovedla, ale modro bylo hezké.

Dočkal by se i Péťa. Mezi posledními přídavky byla i "jeho" With Or Without You, podruhé už se čtveřice Irů vytleskat nenechala a za pár minut už jsme stáli před poklidně se vyprazdňujícím stadionem. Čekali jsme na fotografa Lukáše, který se s námi svezl nazpátek. Lukáš je na rozdíl ode mne fandou, a proto neváhal být u stadionu už od půl deváté ráno. A nejen to - údajně letos obrazí hned šestici jejich koncertů. Magor!

Napodruhé jsme našli auto. Ukázalo se, že stejný nápad s parkováním mělo víc lidí, a tak jsem vystál jednu z nejbizarnějších front v životě – v jednu hodinu ráno uprostřed betonového parkoviště v centru Vídně před jediným fungujícím automatem pro placení parkovného. Našli jsme i Brno a kousek za ním, v půl páté ráno, i Prahu.

VÁCLAV ŠPIREK GÓL

Stodůlecký piráti - FC Forejt 0:3 (po poločase 0:1)
text Řízek, fotky Radim

Představte si fotbalový tým, který celou letní přestávku promrhá individuálním i kolektivním zevlingem, aniž by aspoň předstíral nějaký trénink. Tak ten tým se poprvé sešel v předvečer úvodního zápasu nové sezóny na bujarém večírku. Neplánované soustředení se poněkud protáhlo, a tak naše akcie proti Stodůleckým pirátům nebyly bůhvíjak vysoko. Tím spíš, že se začínalo už krátce po poledni. Ale překvapili jsme.

TRNÍ. Okolí hřiště je nevlídné.

 Stodůlecké hřiště je hnusné, hrbolaté a oproti loňsku za brankami přibyly kupky nějakého pichlavého chroští. Proto bylo zvlášť otravné, když soupeř netrefil bránu a musel jsem v tom bordelu lovit balon. A netrefovali se často, stejně jako my. Po úvodním náporu se starší piráti poněkud zadýchali, a místo toho, aby rychlými akcemi zatápěli naší obraně, dělali chyby. Nás se sešlo hrozně moc, čímž jsme trochu vykompenzovali nezvládnutou životosprávu.

VÝBĚR MÍSTA. I se třemi promile to jde.

Venál byl zrovna jedním z těch, kteří ohrožovali spíš osoby hodně citlivé na ethanolové výpary než branku. Jednou se mu povedlo omámit brankáře svým dechem a svou poněkud silnější postavou mu i zaclonit obzor, a nadto rafinovaně přizvednout Marťasovu střelu. "Václav Špirek gól," hlásil zapisovatelům hrdina okamžiku s instinktem zabijáka.

SNADNÁ PRÁCE. Na 3:0 završil Jirka a ani to moc nebolelo.

Druhá půlka se nám povedla daleko, daleko lépe. Mohl jsem si v brance v klidu hýčkat svá bebíčka a vzpomínat na to, jak vypadá spánek, zatímco obránci přede mnou zoufalé výpady Johnnyho Deppa a jeho party ze stodůleckého Karibiku eliminovali prakticky stoprocentně. A když pak bojovník Péťa zničehonic zvýšil na 2:0, na Starém bělidle bylo hned veseleji.

Škuner pirátů se definitivně potopil po neskutečném kiksu, kdy patrně nejlepší hráč našeho týmu Jiří dostal balon jako na platinovém podnose a gólman s dezorientovaným obráncem se jen nemohli dohodnout, kdo z nich bude servírovat. Druhým gólem pak ještě pohrdl Péťa ocitnuv se před opuštěnou brankou, ale to nás už moc nemuselo trápit. Ještě jsme se stihli pohádat s rozhodčím, který se pomstil Jirkovi žlutou kartou, za což nás Pecen po zápase nečekaně ostře zkritizoval.

PO ZÁPASE. Štěpán nás sice seřval, ale Rádoš se tomu stejně tlemí.

Aby taky ne, když teď jdeme na postup, neměli bychom se nechat takovými banalitami, jako je trouba s píšťalkou nebo večírek, rozhodit.

VODOU, PÍSKEM, BLÁTEM

Úštěcký triatlon. Už zase?
text Milan, fotky Maruška

Sotva jsem se vyčerpaný a hladový vyhoupl před poslední sjezd cyklistické trati, neodolal jsem pokušení (ač jsem na sebe jindy tolik přísný!) a natáhl jsem se pro několik uzrálých ostružin. Možná bylo hloupoučké doufat, že mi pár černých bobulek dodá energii na zbytek závodu, ale protože tou dobou má krev putovala jen mezi plícemi a stehny na úkor dostatečného okysličování mozku, nedomýšlel jsem tyto biochemické procedury tak do důsledku. To nic nemění na tom, že jsem si aspoň na chvíli vydechnul a zamlsal. Vezměme to ale hezky popořádku.

Předzávodní noc se mi spalo výtečně. Podíl na tom mělo kromě příjemné fyzické únavy po včerejší projížďce trati také to, že jsem do sebe předtím za celý den dostal necelých šest litrů tekutin, z čehož asi tak dvě deci nebyly pivo. Navíc jsem poprvé najisto věděl, že znám trať, a nemusely mě tak trápit noční můry o bezcílém bloudění v Českém středohoří.

Letos byla naše mladá (pro zjednodušení zanedbáme Péťu) turisťácká výprava snad nejpočetnější v moderní historii. Kromě mazáků, tedy mně, Marťase, Řízka, Franty, Basítka a Péti, dorazili také triatlonoví nováčci Rádoš a Janek, a z těch nejmladších pak Jimi a Kubajs. To už je solidní oddílový přebor.

Počasí tentokrát nebylo úplně ideální, nicméně nutno uznat, že to mohlo být i daleko horší. K nízké teplotě se totiž naštěstí i přes výhružky meteorologů nepřidal déšť. Beztak byly okamžiky před kilometrovým úsekem plavání velmi ubíjející, zejména pro ty méně otužilé, což byli, jak jsem tak koukal okolo sebe, téměř všichni. Po prvních několika tempech však začly naše vypracované svaly vytápět tělo zevnitř a nevlídné počasí už provokovalo jen tvořením vln, jež snižovaly už tak nevalný požitek z plavání.

Rozhodující disciplínou Úštěckého triatlonu bývá kolo. Jednak se časy závodníků různých výkonností liší řádově o desítky minut a také se tam i nadějně rozjetý výkon může rozplynout buďto popletením trati, nebo nějakou technickou komplikací. Z naší výpravy se stal největším smolařem největší závodník Rádoš. Jakmile se prodral na čelní pozice, prorazil plášť, píchnul dvě duše a závod dokončil už jen de facto symbolicky po silnicích.

Zato Řízek s Frantou nepíchali a předvedli krasojízdu od začátku do konce a byli také prvními cyklisty, kteří dorazili do kempu po Hurďasovi. Řízek druhou příčku udržel, Franta bohužel zdolával běžeckou trať kvůli nedoléčené noze jen chůzí, takže se propadl až na páté místo. Bronz bral Jirka před organizátorem Ivanem Srchem a po Frantovi jsem už dobíhal já :-).

Co se týče mě, kolo pro mě bylo letos hodně bolavé, a i když jsem po čtyřech letech trefil konečně správně trať, na čase to příliš znát nebylo. Závěrečný běh jsem si ale užil, a to i s lehoučkou křečí po velkolepém finiši, kterou mi Špek pomohl vyléčit, když mi dal velkoryse napít ze svého půllitru, za což mu tímto veřejně děkuji.

Ostatní z naší party si, myslím, taky závod moc užili a určitě se neúčastnili naposled. Skvěle si vedl táborník Jimi, který jako cyklista týmu Forejt-Sedlák zajel v podstatě stejný čas jako já a Marťas. To pro něj jistě byla velká čest i motivace do budoucna :-).

Zkrátka byl i letos Úštěcký triatlon svátkem sportu, fušky, piva, masa a utopenců – tedy jen těch ve sklenici, ačkoli měli někteří plavci z kilometrové tratě respekt. Snad se i příště najde tolik milovníků pohybu, kteří se vydají vstříc strastím tohoto krásného závodu!