MEDICINBÁL REVIVAL

Neopouštěj staré věci pro nové...
text a foto Řízek

... nařizovala kdysi písnička mně i celé řadě dalších dětí prakticky nesplnitelnou věc. Protože kdybychom se tím řídili do důsledků, praskaly by nám skříně a byty ve švech, no a popeláři by naopak přišli o práci. Jenže jako dítě tomu věříte. Neměl jsem ten naléhavý téměř protestsong rád a nejradši bych na něj hned zapomněl, bohužel byl příliš vlezlý.

Vlezl do hlavy a kroužil tam – kdybych musel platit autorům za tohle tantiémy, byl bych velmi chudé děcko. A tak jsem mezi své hračky usedal v depresi a hledal v očích plyšáků zárodky budoucích výčitek, až je zahodím pod postel pro nějaké nablýskané lego. Ty se tomu možná směješ, ale víš, jak mi tenkrát bylo...?

Avšak existují (dospělácké) situace, kdy se opouštění přímo nabízí, či je přímo nutností. Třeba rozchody a stěhování. Poslední dobou mě potkává spíše to druhé, nepoměrně fyzicky náročnější, ale asi příjemnější varianta. Opouštěl jsem zrovna starou kukaň s nákladem starých věcí a mířil do nového hnízda, když tu jsme s Milanem u kontejneru zahlédli... No to prostě není možný!

Nemýlili jsme se? Víš co? Mrkneme se, až pojedeme zpátky - něco takovýho, jako je zánovní medicinbál, by přece nikdo aspoň trochu racionální nevyhodil...

Opravdu tam byl. Jako smutná dýně se placatil u popelnic. S preventivní nenápadností, co kdyby si ho tam vážně jen někdo odložil, jsme ho ukryli do kufru auta.

Tam jsem ho pár dní vozil, protože jsem se od něj nedokázal odtrhnout. Nakonec jsem jej ale přeci jen svěřil dětem v oddíle. „Není to šikana?“ kroutila hlavou Šavle, když viděla lítý souboj v krabím fotbale s obézním míčem. I kdyby ano, věc, která už sebe sama nejspíš viděla na smetišti, zažívala druhou mízu, byť se z ní občas trošku něco usypalo. A Svěrák s Uhlířem by si mohli pogratulovat, jak je jejich výchova ke schránlivosti účinná. Tohle se prostě vyhodit nedá!