DĚKUJU

Dojel jsem Tisíc mil. Podruhé, tentokrát v opačném směru a prakticky celý závod sám, bez spolujezdce. Rychleji, s kaňkou v podobě pádu a zranění těsně před koncem. Bylo to těžší, intenzivnější než před čtyřmi lety. Jsem teď v nemocnici a než se rozpovídám víc, chtěl jsem jen pár lidem a věcem poděkovat, protože jim to dlužím. Je to totiž sice oficiálně závod bez podpory, ale úplně bez ní by to nešlo. (Sponzorům neděkuji, ty nemám.)

Děkuji tedy:
- Marušce, že jsem mohl jet. Měla to doma náročnější než já, protože ta na rozdíl ode mě žádnou podporu neměla (a ještě pár dní s berlemi moc nepomohu). Myslím to vážně: na čtrnáct dní vypadnout z domova a neřešit nic jiného než sebe umí každý.
- tátovi. Dovezl mě na start, (což není maličkost, protože víte, kde jsou Hranice? Já u těch svých také nevím), a povzbuzoval mě, jako mě povzbuzuje vždy, když někam úchylně daleko běžím nebo jedu. Hodně to pomáhá a je to velmi tátovské.
- mámě. Dokud žila, jako jednoho z mála lidí ji tyhle moje vylomeniny bavily. Navenek sice kroutila hlavou, ale rozesmáté oči ji prozradily. Byla by, myslím, na mě trochu hrdá, byť bychom si to neřekli.
- Pavlovi. Nečekaně zaujatý fanoušek a něco jako mentální kouč, bez urážky. Psal mi hrozně dlouhé, chytré a upřímné zprávy a já odpovídal Dík, zatím šlapu. Powerbanka plná motivace.
- všem, kdo během mé rekreace zbyli v Enku. Za to, že mě nepotřebují, když na to přijde.
- své hlavě. Že jsem se na to po prvním protrpěném dnu nevybodl. A že jsem to dojel i s kráterem v koleni.
- těm všem dalším, kdo mi fandili a na jejichž zprávy jsem reagoval hanebně pozdě.
- kolu RB jménem Jako sluníčko. (Mám ho čtyři měsíce a najel jsem na něm méně než 500 km, to - a běhání - je celý můj trénink). Původní majitel ho pro mě dobře připravil, s Hedou jsme ho jen vylepšili tím, že jsme nalepili třpytivé hvězdičky na vidlici, jedna dokonce vydržela. I když kolo ke konci mlelo z posledního, prakticky bez odmlouvání vydrželo všechny pády, úseky nepokrytě pohrdající cyklistikou i lidmi a moje maximálně neuctivé zacházení.
- Veronice Brzoňové ze Spa Gallery za to, že mi na poslední chvíli před závodem opravila a zatejpovala záda. Nejdřív to vypadalo zoufale, ale od druhého dne jsem na to už nemusel myslet. Podivuhodné. Příště přijdu dřív než dva týdny před.
- borcům ze SP Kolo v Krči, kteří mi také na poslední chvíli pomocí Retul fit decentně upravili posez - a ono to fungovalo.




- návlekům na ruce Specialized. Za tři kila skvělá investice: zahřály ve sjezdech a na konci kariéry se staly tlakovým obvazem. Rozstřihli mi je až saniťáci, když se mě snažili zbavit bahna a krve.
- tretrám Recon 2.0 stejné značky. Tip od předchozího vítěze Mil Tomáše Novotného. Výborné na šlapání i tlačení do těch bordelů. Orvané jak angrešt, ale vydržely.
- Standovi Kazdovi, s nímž jsme se předjížděli a vzájemně si zkazili spánek chrápáním. Kovář Standa, který kvůli moc složitému kolu skončil už v půlce, mě hodně naučil. Jeho přístup k závodu byl po všech stránkách mnohem zralejší než můj. A na rozdíl ode mě ho napadlo totálně zabahněnou vidlici aspoň prolít vodou z bidonu, aby se náhodou nezasekla.
- Mírovi Hůlkovi, který mi ve svém neoficiálním checkpointu v Českých Petrovicích už zaseklou vidlici promazal silikonovým olejem a bolavé koleno tajuplnou mastí. Vidlice začala pružit, noha přestala bolet. Zázrak na druhou.
- paní v ušmudlaném bufetu v podchodu v Hřensku, která dost překvapivě dělá nejlepší langoše na světě.
- lidem v CP 3, kteří mi vyměnili koruny na eura, protože jsem to nějak neměl domyšlené, a odpustili mi vzduch z nesmyslně přefouknutého zadního kola. Díky tomu jsem nepadal ještě častěji.
- Turistům na chatě Baske, že mě tam donutili přespat a zachránili mě před medvědy gulášem, pivem a vachtou trojlistou v tekuté podobě. Kmenový šaman mi namasíroval záda, ale to už bylo upřímně trochu divné.
- Rasťovi a Jance, kteří mě u sebe nechali přespat v krásném domě v Poráči. Nejlepší nocleh ze všech mých mílařských pokusů.
- Lidem v cíli, kteří mi kromě švestkového bernarda poskytli i teplé deky a zavolali sanitku. A kteří se starají o osiřelé kolo.
- nemocnici ve Snině. Dělají, co mohou, a jsou hodní. Sestra mi ve dvě ráno namazala večeři.
- spolubydlícím. Dělají, co mohou, abych odsud chtěl co nejdřív zmizet domů za holkama.
- Hedě za její hlášku "něco papat". Vzpomněl jsem si tak na ni pokaždé, když jsem do sebe házel jakékoli jídlo. Tedy často.


text Řízek, foto 1000miles.cz