čtvrtek 2. ledna 2020

POVOLENÍ TISÍC MIL

Chtěl jsem si to ještě jednou zkusit a prožít znovu, a tak mi tenhle vánoční dárek udělal největší radost. Prostý poukaz s krátkou zprávou v morseovce (luštil jsem ji překvapivě dlouho, neboť jsem se zasekl u písmena V, protože mi ta kombinace teček a čárek tvarově nebyla povědomá a protože je skoro na konci abecedy) byl povolenkou zúčastnit se závodu 1000 mil. Ponechme teď stranou, že stejný Ježíšek, jaký mi účast povolil, mi ji několik dní předtím zakázal. Měl jsem prostě radost.

Cyklista na kartičce vezl ale ještě jeden vzkaz: Zkazím vám silvestrovskou oslavu. Ještě než účastník sedne na kolo a sedm, deset, pětadvacet dní z něj nesleze (nebo vyrazí pěšky či na koloběžce), musí projevit zdatnost v rychlostním vyplňování registračního formuláře, který se na webu závodu objeví přesně s příchodem nového roku.

Této nedůstojné taškařici se lze vyhnout jen dvěma způsoby: buďto se zájemce nejprve stane dobrovolníkem na kontrolních stanovištích a pečuje o závodníky, čímž získá nárok příští rok se jedním z nich stát, nebo závod úspěšně absolvuje, čímž získá právo koupit si místo na startu i na další ročník už v srpnu při vyhlašování vítězů. Tahle možnost se hypoteticky týkala i mě, jenže já jsem ještě tou dobou nevěděl, zda budu chtít a smět jet.

Takže nyní, když jsem měl povolenku, mi zbývalo novoroční klikání. Tato disciplína, jak jsem s určitou škodolibostí (neboť mi to vyšlo) psal loni, způsobuje u neúspěšných velké návaly frustrace projevující se výkřiky typu Nejhorší noc v životě. Převis je veliký, míst je letos jen pro šedesát dobrodruhů, zájemců jsou každoročně stovky. Je to jako dostat se na nějaký prestižní obor na univerzitě, akorát s tím rozdílem, že nemusíte absolutně nic umět. Ročník 2020 má navíc být výjimečný, protože pořadatelé vypsali speciální trasu dlouhou (překvapivě) 2020 mil. Za sebe říkám: Ani za zlaté prase, tisíc stačí.

Přihlašování na uplynulý ročník jsem nepodcenil, celý večer jsem jen společensky usrkával nabízené nápoje a soustředil se na okamžik O. Ke klíčovému momentu jsem přistoupil tak, že jsem měl k dispozici nabitý notebook i záložní telefon, na kterém jsem nakonec všechno velmi rychle naťukal. A zatímco skleničky se sektem se ještě dochvívaly, byl jsem mezi nejrychlejšími a mohl se pustit do dohánění náskoku slavících lidí, maje o důvod k veselosti navíc.

Tentokrát jsem však k této překážce přistoupil výrazně bohorovněji. Nevykolejilo mě ani fiasko při generální zkoušce, kterou administrátoři připravili na povánoční čas: při testu přihlašovacího systému desátému a třicátému nejrychlejšímu slíbili místo na startu. Formulář se mi podařilo odeslat až na pátý pokus po patnácti minutách a v testu jsem obsadil pěkné 136. místo. To ale mohla být jen náhoda. Navíc podobné nesnáze přiměly organizátory nasadit "spravedlivější" metodu bez nutnosti neustále načítat stránku, což způsobovalo nestabilitu: v polovině posledního dne se tam objevil odpočet, který měl hned o půlnoci nahradit onen kýžený formulář. To mi jistě půjde lépe.

Takže jsem jen na telefonu (notebook jsem nebral vůbec) průběžně kontroloval, zda odpočet běží. Tři hodiny do půlnoci, když jsme naše kamarády drtili v Krycích jménech, tam byl. Byl tam i poté, co jsme si další lahev vína odnesli k vířivce. Z čehož je patrné, že večírek jsem tentokrát nezanedbával.

Vířivka a ty další věci chlebíčkového typu člověka trochu uspí. Dvě minuty do půlnoci. Počkat, už jen čtyřicet pět sekund. A jedeme!

Křestní jméno závodníka. Píšu "Lu..." a až moc chytrá Nokia ví, že to jsem já, a napovídá mi, co má nejspíš přijít do dalších kolonek, které se v mžiku plní. Ví, kde bydlím i jaký mám e-mail, takže jsem skoro na konci. Co telefon netuší, je datum mého narození. Ty troubo! směju se mu: mám přece dneska narozeniny, mám to nejsnazší ze všech. Ale jak se tady v tom malém kalendáři...? To musím asi posunout až do roku 1985...? Po měsících? Ne, dá se to i po rocích. Kruci, trvá mi to. Fajn, jsem tu. Jejda, neklikl jsem na to datum, jen na rok. Musím znovu. A ještě jednou. Prvního ledna! Prvního ledna! Do hajzlu už. Kdyby aspoň ty pitomé petardy nebouchaly. Konečně, napotřetí. Souhlasím s podmínkami? Neměl bych si je přečíst? Ježiši, jasně že ne, souhlas, pusťte mě tam.

Padesát šest sekund po půlnoci to posílám.

A jsem 78. Až 78. Šedesátý šťastlivec dosáhl času o pět sekund (jedno blbnutí s kalendářem) kratšího. Někteří borci dokonce podobně jako Janek Ledecký v písni Pěkná, pěkná, pěkná zřejmě pozastavili čas, protože to stihli za čtyři sekundy a méně, jeden z expertů to kupodivu zvládl už před půlnocí, tedy v čase minus deset minut. Kdo umí, umí.

Není to nejhorší noc v mém životě, ale je mi úplně stejně, jako když jsem se napoprvé nedostal na školu. Tehdy jsem si taky sám sobě vsugeroval, že to nemůže nevyjít. Osmnáctý pod čarou? To mě nevezmou ani na odvolání! Stávám se lítostivým, kyselým a protivným a v tomto stádiu setrvám několik dalších hodin. Ano, žena mi koupila skvělý dárek k narozeninám: pojedeme do Madridu na koncert Nicka Cavea, který bude jen o málo kratší než maraton, který druhý den poběžím v madridských ulicích a v cíli oslavím osobní rekord, jímž se těsně kvalifikuji do Bostonu (nebo taky ne). A pak asi půjdeme na fotbal: Real hostí nějaké šmudly z předměstí, bude to něco jako malé pražské derby Sparta s Bohemkou. Mám tu i průvodce, učím se slabikovat fráze Mluvíte příliš rychle, nerozumím vám a Kde je tu, prosím, záchod?, které se dají použít i zároveň.

Bude to skvělé, ale já jsem chtěl jet na Míle!

Novoroční odpoledne strávím v sedle. Je to sice jen čtyřicet kilometrů, tedy 2,5 procenta Tisíce mil, ale pořád je to dost času si to trochu srovnat. Stejně by mě bolel zadek, i teď mě bolí. Madrid bude krásný. Osm tisíc, které nezaplatím na startovném, utratíme jinak a lépe: koupíme si běžecké boty, kabelky a spoustu granulí pro kocoura. Anebo konečně ty židle k jídelnímu stolu. Vlastně je to dobře, že nepojedu. Určitě jo.

text a foto Řízek

Žádné komentáře:

Okomentovat