Asi jí klesla teplota, protože letí do své ložnice ložnice a křičí "kde je Mažina?" a kocour Maju je samozřejmě venku na chodbě a lítá po baráku. Ale on se vrátí, asi.
Už jsem plně přepnut z pracovní a cestovní do domácí polohy, takže místo "vlastně bych si docela dal nějakou večeři" si pomyslím "papat něco", ale na to teď absolutně není čas, protože Heda, celodenním stonáním už asi trochu znuděná, znovuobjevuje adventní věnec. Nebezpečná věc.
Ten Maruška citlivě a minimalisticky vytvořila s ohledem na kocoura a jeho tendenci sežrat úplně vše aspoň trochu myslitelné dočista bez větviček a dalších potenciálních poživatin, které bych patrně později našel ve stelivu.
Bohužel je věnec zjevně vhodný až pro děti od tří let, takže první adventní neděle přinesla lehounce sežehnuté, pořád ještě trochu blonďaté vlasy a potom, co jsme bez nehody snědli část oříšků, se teď do středu pozornosti bohužel dostaly červené kouličky. Dají se rozebrat. Dají se i rozebrané strčit do pusy. Dá se to i opakovat a testovat tím reakci rodičů.
Jsou-li rodiče proti, je potřeba činnost zintenzivnit. Jsou-li ještě ostřeji proti, pojďme to dodatečně vyhrotit třeba házením různými předměty. Koulička se rozprskne po parketách a unavená máma i unavený otec zvyšují hlas a to nemáme vůbec rádi. V bytě, kde už jsem konečně pověsil aspoň jednu záclonu, respektive síť na kočku, rezonuje pláč.
"DUDÍKA!" ječí Heda, protože dudlík uklidňuje a léčí, a je to skoro stejně intenzivní nářek, jako když jsem ji včera cestou od zubařky Kamči vzal na koně a vzal lehce hlavou o futro (ale vysvětlili jsme si to a víme, co příště uděláme jinak).
Máma vysává podlahu. Když uklidí lux, vrátí se Maju a jedním skokem rozbíjí obří keramickou mísu. Máma zase vysává podlahu a my se asi půjdeme koupat a uklidnit novou oblíbenou hrou Krémy jedou na výlet.
Kočka mezitím pravděpodobně dojede Hedinu nesnězenou večeři nebo udělá jakoukoli další libovolnou hovadinu a mně se vkrade na mysl, jak je to vlastně pěkné a že se člověk aspoň nenudí. Jako když jsem v neděli celý od bláta, jak jsem ji pořád různě tahal, trochu dojatě sledoval, jak v Senohrabech se startovním číslem 815 vyrazila ze startovního oblouku a za opravdového jásotu davů statečně dokončila svůj první samostatný běžecký závod v kategorii pidižákyně mladší.
Ale ty kouličky by teda fakt cucat ani rozbíjet nemusela.
text Řízek, foto Maruška
