V HAJZLU

Jak se do latríny volá, tak se z latríny ozývá
text Řízek, foto 1x Pavel a 3x Řízek

Asi není příliš korektní přinést první dílčí zprávu o probíhajícím táboře přímo z úplného dna. Jenže je to tak, kopali jsme dívčí latrínu – tedy jakousi třináctou komnatu této části nově vzniklého jizerskohorského tábořiště – a bylo to krásné. A o čem jiném psát, když je venku tak pěkně.

Kopali jsme a kopali a vždycky přišel někdo, kdo nám řekl, ať kopeme dál. Díra byla pořád příliš nehluboká. Přestože jsme zdokonalením takzvaného Petrova vzorce (pojmenovaného po vědci, jenž při budování pánské toalety vypočetl, o kolik se latrína zaplní během jedné návštěvy) přišli na veškeré faktory, které ovlivňují rychlost jejího plnění, a podle našeho názoru už by rezervoár dokázal pojmout veškeré myslitelné epidemie, dívky byly jiného názoru. Nikdo nás prostě nemá rád, jenže můžeme si za to sami - jak jsme se vzácně shodli.

A tak vždy jeden kopal, další lopatou vyhazoval a třetí se zotavoval z vysílení. Tedy aspoň většinou, někomu byl i tento triviální systém příliš složitý. Odpočívající nacházel v hlíně zetlelé listy (viz snímek) a povídal kraviny. Abych pravdu řekl, veškeré naše debaty by se do kráteru velikosti pasti na dvojici obézních nosorožců stěží vešly. Ano, byl to především kanál, který lesem zaváněl, no a taky Zdeňulína. O té se hodně mluvilo, ale nakonec dokonce sama vzala lopatu a pomohla nám naplňovat dívčí sen o kvalitním záchodu.

Byl pátek, a tak přijely děti. My jsme je ale neviděli, protože z propasti šlo spatřit jen koruny stromů, a to ještě v neskutečné výši. A když už se pod lopatami začala rýsovat australská pevnina a i úroveň debaty dosáhla naprostého dna, zavolali jsme pomoc a fotografa a vylezli zpět na povrch předat hotové dílo slečnám. Přeji tímto všem uživatelkám jámy pěkné zážitky.

KANÁL!

 Vzhůru dolů!

text Janek, fotky Řízek

Holinky, baterka, proviant – vypadá to, že mám všechno. Posadím si batoh na záda, ubezpečím naposledy mamku, že nebudu zlobit, a vyrazím směr nádraží.

Jaké bylo mé překvapení, když minutu před půl osmou byl na autobusovém nástupišti pouze jeden člověk, včetně mě. Nedlouho poté mne doplnil Řízek – přesto však, vzhledem k původnímu nahlášenému počtu lidí, který byl „něco kolem šestnácti“, cítili jsme jistý neklid. Po nějaké době dorazili ještě čtyři lidi. Jali jsme se okupovat autobus linky 244 v tomto složení – Janek, Řízek, Špína, Milan, Honzina a Zdenka.

Po hlasování, které rozhodlo o tom, že dopravní prostředek, který bude mít tu čest dopravit nás na Hradčanskou, bude metro, nikoli tramvaj, jsme se právě na Hradčanské sešli s Péťou a Čepicí. Pak ještě pět minut autobusem do Bubenče, dvě zatáčky pěšky a už jsme viděli věže čističky odpadních vod. Poctivě jsme se přihlásili na vrátnici. Pan průvodce nám ukázal budku, do které jsme si složili batohy, a pak už hurá do podzemí.

Nejprve jsme podstoupili konvenční prohlídku. Ta sestávala z prohlídky celého čistícího procesu – čistička mimochodem už 40 let nefunguje –, strojovny a deseti devadesátimetrových bazénů. Pak jsme se opět přivítali s budkou, kde jsme se najedli a převlékli do pracovního. Při jídle, případně při převlékání, nás další průvodce obeznámil s našimi questy, které byly rozděleny především podle inteligence. Takže dojíst chleba a – jak s oblibou říkal průvodce – vzhůru dolů!

Asi ve tři hodiny odpoledne, poté, co se nám podařilo smést soli ze zdí v celém podzemí, dát svíčky na každou pátou cihlu a každý druhý schod v celém podzemí, vynést vodu pod povodňovými čerpadly, vysekat cestičku nad usazovacími nádržemi a posekat a shrabat trávu na části pozemku (omlouvám se, jestli jsem na něčí práci zapomněl), dali jsme si krátký oběd a podivně vyhlížející dírou jsme se podruhé vrhli vstříc podzemí.

Jsem si jist, že jsem nebyl jediný, koho kanály nadchly. Myslím, že tak polovina výpravy včetně mě už má jasno ve výběru budoucího povolání. Zhlédli jsme a poslechli jsme si mnoho; viděli jsme křižovatku tří stok, kde jsme z důvodu fotografické dokumentace zůstali poněkud déle, šli jsme pod vltavským plavebním kanálem a poté i pod Vltavou. Také jsme viděli cosi, co vypadalo jako polystyrenové kuličky – kdo nevěděl, z čeho polystyren je, si doplnil znalosti -, avšak byly to houby, které se jako polystyrenové kuličky jen tvářily. Poté, co někteří ochutnali tuto „stočnou pochoutku,“ jsme se vydali na zpáteční cestu a poté vzhůru vzhůru, za slunečním světlem.

Po procházce podzimní Bubenčí jsme vlezli do tramvaje, která nás dovezla až na Smíchovské nádraží. A když jsem pak z okna autobusu pozoroval Vltavu, věděl jsem, že jsem ten den rozhodně nepromarnil.