POLSKI SPORT DLA KAZDEGO

Ta hra sice nese název evokující lidového a nyní i režimního umělce F. R. Čecha, ale s těmi jeho sprostými čmáranicemi nemá nic společného. Modrým gumovým kroužkem si totiž poprvé házel na přelomu padesátých a šedesátých letech minulého století polský šermíř Włodzimierz Stanisław Strzyżewski, a to podle webu polské federace tohoto sportu proto, že nemohl sehnat parťáka-šermíře. Zakladatel ringa si tedy nejprve asi hrál sám se sebou před zrcadlem nebo s imaginárními kamarády. Zlom pak patrně nastal poté, co našel skutečné nadšence. Ringo pak začalo dobývat svět.

Zatím ho však dobývá poměrně nesměle. Já jsem se s touto hrou třeba dosud nikdy nesetkal, a to jsem, co se týče divných sportů, poměrně znalý - svého času jsem byl třeba v první stovce českého žebříčku v kuličkách. Ale matně si vybavuji, že jsme ringo kroužek doma měli. Nicméně my jsme taky měli doma ledaco, třeba i klavír, než ho táta rozřezal cirkulárkou a použil jako levný otop (nikdo na něj údajně nehrál).

Zpět k ringu. Kolegu Marka, velkého propagátora této hry, jenž byl onehdy snad 13. v republice, už asi nebavilo házet si před zrcadlem, a tak zorganizoval hraní. Byl dokonce natolik neoblomný, že jsem jednou po práci doběhl na Letnou a čekal jsem, co se bude dít. Z výše zmíněného webu jsem se dozvěděl, že ringo je polský sport pro každého - ukázalo se, že je tím míněn Marek, jeho kamarád Martin a kamarádka Jiřina. Všichni tři odhadem padesátníci. K tomu přibyly dvě paní Lenky, které na Letnou původně přišly za úplně jiným účelem, ale výmluvný Marek je přesvědčil, že nic lepšího momentálně není. K tomu od nějaké paní vyprosil zadarmo asi galon reklamních limonád.

Někdejší reprezentanti začali z pytlíků vybalovat hrací plochu. Polští experti totiž dokázali rozsekat kurt na ringo na různé tyčky, popruhy, kolíky a provázky, takže se dal pohodlně převézt třeba maluchem kamkoli, i na Letnou. Já a paní Lenky jsme se začali seznamovat se základy hry; brzo jsme pochopili, že šermířovou inspirací byl nejspíš volejbal, něco si vypůjčil z přehazované a počítání z pingpongu. Kroužek se má přehodit přes síť, přihrávat se nesmí a chytá se jen jednou rukou - tou samou se pak musí zase házet. Nejzajímavější je to, že ve čtyřhrách či šestihrách každá výměna začíná se dvěma kroužky paralelně, takže podávají oba týmy zároveň a hraje se pokaždé o dva body. "Když ti spadne kroužek k nohám, nekoukej na něj a hledej ten druhý, protože ti nejspíš letí na hlavu," opakovali Marek s Martinem základní mantru ringa.

Ukazuje se, že paní Lenky jsou na tom s chytáním hůře než já. Házení mi naopak moc nejde. Paní Jiřina se na mě zle dívá. Už poněkolikáté jsem při odhozu nešikovně rozkýval kroužek tak, že se ve vzduchu celý třepotal a obtížně se chytal, což pravidla nemají ráda. Ani paní Jiřina. A už poněkolikáté za sebou můj hod mířil přesně na ni. Vysvětluji jí, že to není záměr, že jsem jen lempl. Dál se dívá zle.

Jinak hra probíhá bez incidentů. Modré kroužky sviští přes síť, já to soustavně házím blbě a do autu a limonády i slunečného podvečera pomalu ubývá. Pozoruje nás trojice cizinců. Nakonec se chlapec z Běloruska a jeho kamarádky Albánka a Řekyně osmělí a připojí se k nám.

Protože ringo je jako Nokia: je sice na vymření, ale o to víc spojuje lidi.



text a foto Řízek

SACHERTORTE UND WIENERSCHNITZEL

Angelika si nechá říkat Angie a s kamarádkou/přítelkyní Claire sdílí zvláštní byt téměř v centru Vídně. Na stěnách mají polaroidové fotografie podnapilých kamarádů, v ledničce marmeládu a v poličkách učebnice anatomie. Postele mají z Ikey, vržou a jsou děsně měkké. Teď jejich byt sdílíme my, a kdybychom někoho potkali, máme tvrdit, že jsme bratranci a sestřenice.

"Ich bin ein Cousin von Angie," připravil jsem si v hlavě, než jsem ráno vyrazil běhat do parku Prátr. V domě však potkávám jen zaměstnance místního kebabu, jimž jsou moje rodinné vazby či to, že v bytě bydlíme přes pololegální AirBnb, zcela volné.

Prátr v sobotu časně ráno je pustý jako severokorejská hlavní třída, na široké asfaltce vedoucí nekonečně dlouhou alejí chybí jen policajt usměrňující neexistující dopravu. Vedle asfaltky vede podobně široká měkčí cesta pro koně a vedle ní i stezka pro lidi. Koňská cesta je příjemnější i pro lidská kopýtka. Vědí to i ostatní běžci. Servus! mávají mi, zatímco se cvalem míjíme.

V Angiině bytě snídáme míchaná vajíčka, v sychravém dopoledni jdeme pěšky do Belvederu. Na čtyři hodiny nás pohltí český kubismus a pozlacený Gustav Klimt, kvůli nimž jsme sem vážili cestu. Seznáme, že to opravdu stálo za to. Za dvacet eur, kolik stojí vstupenka, by se ovšem dal pořídit jeden telecí řízek s nakyslým bramborovým salátem a sachr...

Den letí hrozně rychle. Silnější dojem než centrum města a katedrála svatého Štěpána udělá na dívky reklama na slušivé plavky, která visí na každém rohu. Míša si je pak v Praze koupí. Maruška ji bude následovat, vsaďte se.

Večer chceme jít na pivo. Jenže jsme líní a uchození a hodláme zůstat nedaleko. Nejbližší klub je, jak posléze zjistíme, bordel. Ne takový, jako mají na hranicích, tedy s digitálním ukazatelem aktuálního počtu dívek k dispozici, ale přesto bordel. V další hospodě slaví senioři, hraje jim něco jako Duo Jamaha, tak jdeme dál, až dorazíme do Prátru. U obřího ruského, nebo spíš rakouského kola to chvíli vypadá, že moje manželka přemůže strach z výšek, nakonec ale zůstaneme při zemi.

Prátr je navoněná Matějská, kde se dodržují hlukové limity a kde je uklizeno; vsadil bych se, že úředníci kontrolují i zakřivení hlavní na střelnicích. Míša s Petrem zničehonic kupují žetony na obzvláště vypečenou horskou dráhu plnou loopingů, které pamětníci znají například z počítačové hry Stunts. Do stejné soupravy nastupuje i Agáta Hanychová, kterou pro změnu znají znalci bulváru - z nás dvou přízemních celebritu včetně jejího doprovodu odhalila moje žena a jako adrenalin jí to stačí.

Jiné atrakce tolik netáhnou. Třeba na motokárovém autodromu opatrně krouží osamocený Číňan - pojď, ukážeme mu, jak se jezdí. Sešlápnu plyn až k podlaze a zjistím, že stroj vyvine nejvýše rychlost obezřetného čínského závodníka. Brzdu nevyužiji vůbec. Kroužení po trati je vzrušující asi jako tlačit vozík v supermarketu.

Skoro na konci parku se tyčí stometrová věž, kolem níž rotují lidé na chatrných lavičkách připevněných ke středu řetízky. Najednou rotuji i já. Nad Vídní citelně fouká. Vidím Dunaj, ruské kolo, kamarády se zakloněnou hlavou a barevná světla atrakcí. Je mi trochu zle a zima a křečovitě se držím těch řetízků. Těším se dolů. Těším se domů.

text a foto Řízek

HODNĚ HUSTÝ

Mohl by to být návod na ředění hodně hustého sirupu, měřítko modelu auta na vysílačku nebo třeba kurzové znázornění nadějí koně, jehož vítězství v dostihu by odborníky tuze překvapilo. Rozhodně však "1:16" nevypadá jako fotbalový výsledek. A přece je.

"Odevzdaný výkon Forejtu a naprostá technická a rychlostní převaha domácích," glosoval rozhodčí průběh utkání našeho celku proti mužstvu Brosway Team. A to byl ještě docela gentleman.

Tak trochu jsme věděli, do čeho jdeme. Brosway všechny předchozí soupeře rozdrtil, jeho střelec Čurda (pravděpodobně se nejedná o legendárního opilého traktoristu a řidiče fekálního vozu) se sedmnácti brankami dominoval tabulce kanonýrů, my se navíc nenacházíme ve zrovna oslnivé formě. Přesto jsme byli celkem v klidu. Matyáš v autě vyprávěl, jak si koupí piáno a motorku. Junioři přišli pozdě a jinam a Péťa si stěžoval na bolavou nohu. Kapitán zvolil taktiku "prešovský beton" a dokonce před výkopem zbyl čas i na takzvané vítězné bago, které nás vždy tak bezvadně nabudí, když při něm znovu zjistíme, že si neumíme přihrát ani na tři metry.

Prvních pět minut se borci, kteří ani neměli pořádné dresy, ale nastoupili jen v rozlišovácích, rozehřívali a stříleli jen zdálky. Nicméně je zjevné, že už to někdy hráli. Největší potupě v dějinách FC Forejt však zatím nic nenasvědčovalo. Čurda se poprvé trefil až po šesti minutách; dostal jsem sice jesle, ovšem už jsem tak nějak tušil, že není třeba plýtvat vztekem, že toho bude víc. Co dvě až tři minuty pak přicházely další branky. Hráči soupeře, kteří sice objektivně hráli tu samou hru jako my, avšak jinak jejich pohyby ty naše v ničem nepřipomínaly, zpravidla udělali dvě tři kličky a v poklidu přihráli před prázdnou branku. Narůstající průser kosmeticky zmírnil před přestávkou pěknou střelou Luboš - ne, že bychom neměli vůbec žádné šance, jen jsme neměli vůbec žádnou šanci na úspěch.

Příděl pokračoval i po přestávce, navzdory odhodlání "hlavně bránit". Na malém hřišti, ještě k tomu ze všech stran neúprosně oploceném, nebylo úniku. Ani zdržovat nejde. Rozehráváme - aha, jen jsme odevzdali balón - soupeř postupuje - soupeř naznačí střelu/přihraje/lobuje nešťastného brankáře - míč je v síti - vyčítavě se na sebe podíváme - rozehráváme, odevzdáváme. "Nechcete jít někdo chytat?" tážu se za stavu 1:11 po druhých jeslích, tentokrát z voleje, a trochu mě překvapuje, že se v této ze všech stran bezvýchodné situaci tlačíme ve čtyřech do útoku.

Po poklidnější pasáži Čurda a spol. zapnou v závěru, kdy dají asi pět gólů za tři minuty (Čurda jich dnes dal celkem šest). Největší dnešní úsilí vyvinou bezesporu při podávání rukou - musí napnout veškeré obličejové svalstvo, aby se nám otevřeně nevysmáli. Brankář soupeře mi dokonce vysekl jakousi poklonu, pravděpodobně sarkasticky. "Jsou úplně někde jinde, koukej, dokonce se převlékají v šatně," konstatuje bratr.

Má pravdu. Brosway nemá v naší lize co dělat. Ale nezbývá jim, než ji s podobnými výsledky triumfálně vyhrát a trpělivě postupovat výš, hádám tak někam do druhé, třetí ligy. Začínají a v hanspaulce se prostě začíná od píky, v níž jsme ovšem my skončili.

--------

O týden později Forejt přeci jen zabral. S Demínkou "B" po velkém boji uhrál remízu 3:3. Po poločase nám bylo úzko, protože jsme prohrávali 1:3 třeba i po gólu přes dvě třetiny hřiště. Zásluhou Matyáše a Luboše jsme však po přestávce skóre dotáhli. Po zápase se pohádali Luboš s naším kapitánem. Disciplinárka to ale řešit nebude.





text a foto Řízek

POHYB!

Daroval jsem si nové sportovní a tuze chytré hodinky. Kromě praktických funkcí (třeba vím, kdy vyjde sluníčko) mají i spoustu zbytečností, jak si konkurenční boj a záliba moderního člověka v analyzování sebe sama žádají: získají-li třeba dojem, že už moc dlouho v práci sedím jako pecka u počítače, zavibrují, abych aspoň udělal pár kroků. Já je poslechnu - přejdu na opačný roh redakce, kde si zároveň koupím tyčinku nebo nějaké sladké pití. Tuhle sabotáž už hodinky neřeší, protože zas tak chytré nejsou.

Tenhle přístroj začal vibrovat a ukazovat "Pohyb!" krátce poté, co jsem rozvalený na gauči dojedl Maruščin maratonský guláš. Tentokrát jsem ho neposlechl, naopak jsem mu odvětil něco ve smyslu, ať si trhne, že mám dnes jím stanovený plán kroků splněný na 472 %, což mi přijde dostačující.

Pražský maraton pro mě začal sháněním sichrhajcek. V obálce se startovním číslem nebyly a doma jsem našel použitelné jen tři, z čehož jsem jednu zničil, takže jsem dorazil do běžeckého areálu mezi Václavákem a Staromákem dříve, abych se optal osob obsluhujících jednotlivé stánky. Bohužel bez efektu. Naštěstí mě oslovila nějaká paní z ultraortodoxní neziskovky (nechtěla vůbec žádné peníze!), ať si vezmu špendlík se žlutou stužkou na podporu zřejmě trestanců vracejících se do života - drmolila a nerozuměl jsem jí -  a dám si ho na dres, což se mi velmi hodilo. Díky trestancům mi tak neplandalo číslo.

Ostatně nadevše oceňuju ty lepší z nás, kteří při maratonu nemyslí jen na sebe. Kamarád Pája třeba namísto závodění vezl na vozíku handicapované děti, nechal jim zažít atmosféru fandících diváků - a to má bezesporu větší váhu než můj boj se sichrhajckami a následně s vlastními limity a s rozpálenou a větrnou tratí.

19. km, na Výtoni

Sluníčko totiž vstalo už v 5:26 (bohužel o hodinu později než náš hlučný kocour) a okamžitě se jalo vyhřívat centrum Prahy i její periferie. Do toho se spustil poměrně silný vítr, pro který mají meteorologové zavádějící označení "mírný". A když jsme se za zvuků Vltavy posouvali ke startovní čáře a zapínali své chytré hodinky, byl už ve městě solidní pařák. Nic, co by kdokoli vyhledával.

Naprostá většina běžců by se ostatně shodla i na tom, že první kilometry vedoucí srdcem Prahy jsou schizofrenní. Na jednu stranu si zatím čerstvý a optimistický sportovec vychutnává, jak v centru spolu s ostatním 10 600 lidmi na den zvítězili nad auty a turisty, kteří asi místo Karlova mostu musí na Karlštejn. A užíváme si i povzbuzování povětšinou patřící jiným lidem. To všechno ale zároveň za situace, kdy se v úzkých uličkách pořád někdo plete pod nohy, které ostatně trpí na hrbolaté dlažbě a svádí je tramvajové koleje; musíte pořád dávat pozor.

Pak následuje výlet do Holešovic a zpět po druhém břehu přes Karlín znovu do centra. Je vedro, ale mezi domy je to lepší. Mávají na mě Radka a Maruška - ta běží za hrazením kousek se mnou a povídáme si. Mohl bych samozřejmě i zpomalit, ale baví mě sledovat, jak její krátké nožičky kmitají. Na Výtoni na 16. km vidím tátu, "Makej, vypadáš dobře," volá na mě. Po otočce pod Nuselským mostem ho vidím znovu, jak řeší dilema, zda fotit, nebo fandit - zjišťuje, že obojí naráz prostě nejde. Pak běžíme do Podolí, na Dvorcích otočka a poprvé to citelně fouká. U Palackého mostu mi Maruška říká, že vypadám hůř než loni. Pak se opravuje, že lépe. Sám nevím - loni jsem byl po polovině uvolněný a vysmátý, což dnes zdaleka nejsem, ale pak přišla krize, které bych se tentokrát rád vyhnul.

30. km, pod železničním mostem

Vašek mi před závodem kladl na srdce, ať držím autopilota (což je vlastně spíš tempomat) a ať běžím za "psovodem" (vodičem na 3:30). Tempo držím až nadstandardní, ale vodič je pár minut za mnou. Na Václava si vzpomenu ještě na Strakonické, kde opět hraje písničky od Beatles stejný, naprosto zoufalý kytarista jako nedávno při půlmaratonu.

Tempo vysoce nad poměry jsem udržel až k 35. kilometru, tedy téměř až znovu k Libeňskému mostu. Pak se vazelínou notně namazaný stroj začal v čím dál větším vedru, které odrovnalo i kamaráda Čendu (3:54), pomalu zadrhávat, když protivítr kácel cedule s kilometrovníky i dopravní značky a ostatně i mě. Začal jsem zastavovat na občerstvovačkách a pořádně se seznamovat s jejich sortimentem. Hodinky propad v tempu netečně zaznamenaly. Ale že by mi poradily, co s tím, když jsou tak chytré, to ne. A v Karlíně kolem 39. kilometru na mě padla deka, aniž by mě vlastně cokoli bolelo. Žádné křeče, nic. Prostě jsem najednou nemohl. Prohnal se kolem mě psovod a své smečce zrovna doporučoval: "Nekoukej pod nohy, koukej na konec rovinky." Já se pak koukal na konec rovinky, kde se mi celá skupina okamžitě ztratila.

Dva kilometry před koncem už jsem se spíš ploužil skrz Husákovo ticho, načež vidím otce, který dilema vyřešil správných způsobem. "Vypadáš dobře, držíš tempo," volal na mě, a ačkoli bylo obojí nehorázná lež, na chvilku mě to nakoplo. Zvolnil jsem až poté, co jsem musel už být mimo dohled. Do cíle mě ještě stihl předběhnout někdo, kdo vypadal jako čínský turista přišedší na posledních pár kilometrů závodu z Karlštejna, který navíc mával tou rudou vlajkou. Za 3:30:37 budu nakonec rád. Jako i za veškeré projevy přízně, tátův vítězný sekt brut ("Protože to bylo brutální!") a maratonský guláš.

Co bude dál? Nějakou dobu o tom závodě budu každému vyprávět. Pak (už) to začne lidi štvát. Možná přijdou nějaké další maratony. Jisté je nicméně jen to, že dnes ve 20:31 zapadne slunce.

text Řízek, foto Maruška a táta

KOČIČÍ OČI

Náš kocour Pepan má kromě celé řady jiných výhod jednu zcela zásadní: jeho mimika je sice čistě z konstrukčních důvodů prakticky neměnná, přesto dokáže jemnými nuancemi báječně prozrazovat emoce. Nebo si to aspoň jakožto jeho majitelé a provozovatelé myslíme. Při vypuštění do divoké přírody stokrát probádané zahrady na chatě na Benešovsku třeba pokaždé nasazuje výraz "nikdy jsem tu nebyl a je to tu tajuplně skvělé". Ostatně jako v této obrazové reportáži, jež se jen těsně nevešla do dubnového čísla National Geographic.

 

Pepy se vlastně nikdo neptal, jestli chce, nebo odmítá být panelákovou kočkou. Za těch osm let si na tenhle úděl pravděpodobně zvykl. Aspoň se tak tedy tváří. Šelma v něm ožívá právě zpravidla při víkendových výjezdech.

 To třeba výhrůžně cení zuby na plastovou zahradní židli.

Nebo se s grácií a rozvahou březí medvědice přesouvá po rozlehlé zahradě, přičemž pozoruje, jaký efekt jeho přítomnost zanechává na zbylých obyvatelích místního ekosystému. Někdy se i porve s kocourem Plutarchem, ale to náš reportér jaksi nezvládl zachytit.

Pepa je od dávné epizody, kdy se neúspěšně pokoušel plachtit ze čtvrtého patra, poměrně přízemní. Ptáci jej proto sice velmi zajímají až přitahují, ale kořistí by se mu vzhledem jeho specializaci na lov v nulové výšce mohli stát třeba pštrosi či slepice nebo další hrabaví ptáci; bohužel v okolí Městečka je jich omezený počet a zpravidla mají větší zrychlení.

Kocourovy toulky jsme fotili v polovině března a pochopitelně bez blesku. Nevím, proč světlo na téhle fotce vypadá trochu, jako kdyby to fotila Nguyen Phuong Thao. Jinak vizážistou byla pochopitelně Matka Příroda.

Půjčeným dlouhým sklem jsem nakonec ještě na procházce sejmul anonymního psa se smutnýma psíma očima, který nemá s Pepanem vlastně nic společného kromě údělu, že z jeho mimiky dovozují lidé víc, než v ní patrně ve skutečnosti je.

text a fotky Řízek