PAKOV

V Pacově žije jen 5 276 obyvatel, přesto jsou v noci otevřené tři nonstopy. Žlutý, modrý a červený. Do toho červeného v neděli nad ránem vpadla skupina mladých mužů, kteří se už asi třicet hodin loučili se svobodou jednoho z nich (vousatého žurnalisty se slabostí pro drobnou blondýnu, černého kocoura, kolo a běh). Vše ostatní je zahaleno tajemstvím a vlastně se to vůbec nestalo, protože co se stane v Pacově, zůstane v Pacově.

Pod vedením učitele češtiny, jenž umí skvěle hrát na neexistující nástroje, začali mladíci částečně do rytmu skladby od skupiny Prodigy bušit do dřevěných stolů, které byly jako všechno v baru dokonale omyvatelné. "Nikdo v červeném nonstopu nemá rád, když se buší do stolů," varovala je mladá štamgastka, jež spolu s mužem neurčitého věku bez zubů seděla u jejich stolu. Divila se, co chlapci dělají "v Pakově", měla tetování na ruce, které nic neznamenalo, a slabost pro jednoho z mladíků, nesmělého strojaře. Jak se však ukázalo, slabost nebyla tak silná, aby mu na jí vyžádané telefonní číslo zavolala. Nebo dosud prý ne.

Duha nad okresním přeborem

Čtyři z nich o něco později přelezli plot atletického stadionu, protože jim přišlo jako dobrý nápad zaběhnout si teď v půl páté ráno čtyřstovku. Tři z nich skutečně vystartovali, vítězství si připsal prodavač sportovního oblečení ve světovém nočním rekordu 1:25. Bronzovému novináři se zdálo, že běží jak vítr, že tma se ani nestíhá rozestupovat, ale prý to byl ve skutečnosti takový nemotorný výklus. Pak už zbývalo jen dostat zaměstnance nadnárodní společnosti přes plot a jít spát. Mezitím se ztratil a našel horolezec a nad Pacovem začalo svítat.

Kromě tohoto dobrodružného příběhu stojí za aspoň telegrafickou zmínku další věci, které se nestaly. Jako setkání s mužem s knírkem, kterému rozjívenost těchto lidí minulou noc přerušila spánek. Dokonce i jeho ženě. Přesto je zkoušel protlačit na soukromou veselici, a když se mu to nepovedlo, přinesl dvě stě korun, aby si hoši v červeném nonstopu mohli dát pivo. Mladíci přes kníračovo lpění na tomto vpravdě absurdním sponzorském daru zmuchlanou dvoustovku vrátili, byť na tomto postupu nepanovala stoprocentní shoda. Správný kantor totiž pro korunu i přes plot skočí.

Běžecký tříděný odpad

Pod vedením geniálního matematika pět účastníků zájezdu (nepochopených ostatními) taky v sobotu ráno vyběhlo na výlet k hradu Kámen. Samotný hrad je zaujal podstatně méně než místní prodejna potravin, respektive její obsluha. Na pět zpocených mužů přivyklých výhradně maskulinní společnosti prodavačka zapůsobila očekávaným způsobem; manažer zájezdu si od ní následně koupil jedlou sodu (když pak mluvil, z jeho úst stoupal práškový mráček) a bylo. Pak došlo k nějakému focení a tím to samozřejmě skončilo. Šestnáctikilometrový výběh byl nicméně parádní a skoro i k chlubení.

Mladí muži během víkendu viděli třeba i fotbalový zápas nefalšovaného okresního přeboru s neuznaným gólem ("Tebe by nevzali ani na dráhu!" křičeli fandové na pomezního), dvěma červenými kartami a bizarním pokutovým kopem pro domácí (tlustý útočník se rozběhl, naskočil do obránce, kterého zboural a následně teatrálně upadl). Panoptikální záležitost.

Vytrvalci, budka a prodavačka

V neděli dopoledne nastal čas uklízet a balit. Ukázalo se, že se opět ztratil horolezec, načež vyšlo najevo, že je v Táboře, protože odjel (z toho taky vyplývá, že když jíte moc tvarohu, změkne vám mozek). Pak přišla paní správcová, smála se jak sluníčko a vůbec nepřipomínala tu rozzuřenou paní ze včerejška. I proto mohli výletníci opustit malebné rodiště Antonína Sovy.

On i další talentovaní lidé z okresu Pelhřimov, které skupina během svého pobytu stihla probudit nebo naštvat, si následně jistě oddechli.

text Řízek, fotky Ř.+ Milan K.