NEBUDEME SE OPAKOVAT

O Chotěmicích nemusíte vědět takřka nic, snad jen to, že tam muzikant Václav Koubek vlastní statek se stodolou a říká tomu vesnický hudební klub. Místní ho musí milovat: víkend co víkend Pražáci, kteří se přijeli podívat na Zrní nebo Muchu, zablokují svými auty příjezdové komunikace a druhý den v koloniálu budou marně shánět pečivo a něco proti kocovině. To už všechno vykoupili jiní Pražáci.

Jedeme v pátek večer z Prahy a v autě bůhvíproč posloucháme Marsyas. Moje žena pro ni neznámou hudbu dost často posuzuje podle bulvární zajímavosti interpreta. Tam může být cokoli - aféra s modelkou, třetí manželství, nějaká opilecká eskapáda, svatba v džungli anebo jen jistá rozervanost. Všechno tohle z běžné hudby vytváří zajímavou. Nicméně, i když jí bryskně najdu nahou fotku Zuzany Michnové (hodně dávnou), má Zmrzlinář smůlu a spolu s Domem z obilí putují zpátky do krabičky.

Ale kdyby si Michnová třeba začala s Milanem Caisem, bubeníkem a zpěvákem Tata Bojs... Každý se na ně těšíme jinak. Maruška má na kraťasech placku Není malých rokenrolí a hodlá po skončení koncertu ulovit neostrou fotku se svým idolem. Já se po loňské zkušenosti nebudu opakovat. Rozhodně nebudu nikomu desítky sekund obdivně třást rukou a něco zmateně blekotat.

To nechám na Mardošovi. Stodola je plná k prasknutí a před nás trpaslíky si bohužel stoupla nějaká maminka a vzala dceru do náručí. Má pěkná záda. "Pusť tu lolitu," syčí manželka a paní to po chvíli skutečně vzdává. Každý tak vidíme to, co chceme.

Prezident ČR

Je úplněk a nějaké neopakovatelné zatmění Měsíce. V televizi o tom ráno mluvil Dan Stach a celý se přitom rozzářil, jako by sám byl Sluncem. Jenže Chotěmice jsou podle radaru na samotném okraji mraku. O přestávce se všichni vyhrnou před stodolu, načež sklopí hlavu a zklamaně odcházejí do baru nebo na toaletu. Jako kompenzace by se hodila píseň Vesmírná, ale ta je asi taky schovaná pod mrakem a nevešla se.

Ve druhé půlce se stodola dostává do varu, ovšem může to být jen zdání způsobené vinnými střiky a neskutečným vedrem. Po pár přídavcích se umělci uklánějí a začínají nakládat nástroje do přilehlého volva. Moje žena se někam na dlouhé minuty ztrácí, protože bez té fotky s umělcem to prostě není ono.

My ostatní jsme mezitím zcela zapadli do kolektivu. Jeden z místních štamgastů nám vypráví o svém plánu ucházet se o post prezidenta. V tu chvíli nám to nepřijde jako špatný nápad. A vlastně ani teď ne. Další má na rukou vytetováno, že chce zemřít svobodný. Do toho vypráví, jak ho jeho stará štve. V nejlepším se má přestat, takže se loučíme a jdeme bivakovat někam do lesa.

Ráno v koloniálu leží na pultu mrtvá ryba. Škemrám aspoň teplý čaj anebo nějaké rohlíky. "Všechno už vyjedli ti před vámi," konstatuje prodavačka. Prezident sedí na lavičce před krámem, pije lahváče a panáky a spolu s dalšími rozebírají dopady klimatických změn na sklizeň, spotřebu tvrdého alkoholu a Tour de France.

text a foto Řízek

NORMÁLMĚSÍC

Vždyť je to normální úplněk, poznamenala žena s nelíčeným zklamáním v hlase a vrátila se na pohovku k televizní obrazovce. Její obdélník zářil přeci jen výrazněji než takzvaný superměsíc, byť se zemský satelit se při jevu zvaném přízemí ve vzdálenosti slabých 357 tisíc kilometrů málem dotkl střechy mrakodrapu nejmenované banky na druhém konci parku.

Na mě tedy působil mohutnějším dojmem než obvykle, asi jako když srovnáme našeho kocoura po několikaměsíční intenzivní neúspěšné dietě s běžným kocourem.

Udělal jsem to, co by podnikl každý správný majitel amatérské zrcadlovky s univerzálním a velmi umatlaným objektivem, když mu Měsíc v úplňku v perigeu pózuje za okny. Začal jsem hledat stativ, jenže jsem si uvědomil, že vlastně žádný nemám, protože bublající bystřiny fotím jen zřídkakdy, jestli vůbec.

Profesionálové prominou, ale tělo přístroje jsem nakonec vypodložil několika knihami včetně Bridget Jonesové a cedulkou s výstižným nápisem All you need is love - and a cat. Protože, jak mi pocitový expozimetr napověděl, z ruky by to bylo holé šílenství anebo práce pro Old Shatterhanda.

Pak jsem začal hledat nějaký referenční bod - komín, anténu, žižkovský vysílač, zbloudilé letadlo nebo cokoli, vedle čeho by ten kotouč vypadal ohromně a neobvykle. Bohužel, nikde nic. Ani kocour se netvářil, že by ho tohle vesmírné divadlo zajímalo. Kdyby nám na parapetu přistál holub nebo nedejbože poštolka, vzrušen by byl podstatně víc. Takhle nulová reakce a přesun zpět k Marušce, gauči a Svatbám v Benátkách.

A tak jsem to cvakl jen tak, s mráčkem, který jako takový smetanový knírek proplouval opodál. Bylo to jako fotit padající hvězdu kompaktem a dopadlo to zrovna tak, jak vidíte.

Nicméně příští rok v září, až se na nás Měsíc přijde zase podívat pěkně zblízka, budeme připraveni. Já, vybaven jistě tou nejvhodnější technikou pro focení při měsíčku, přichystám nějakou úžasnou kompozici a zbytek rodiny bude povinně nadšen.

text a foto Řízek