BANIK

Co čumíš, frajere, chceš do ciferníku?
text a foto: Řízek

Proč já a proč zrovna teď? Parafrázi neumannovské liberecké hymny jsem měl soustavně na mysli, když jsem se prostrkován davem ostravských fandů úzkým koridorem blížil k brněnskému stadionu. Bál jsem se – a to nejen proto, že mi na krku jaksi visel fotoaparát, nebyl jsem opilý, neměl ostravskou šálu či vlajku (případně také brněnskou, připravenou na rituální pálení), v nohavicích skryté dělbuchy, a zejména kuráž. Jistě, měl jsem v kapse presskartu. Jenže s žádostí, aby mi všechny civilní i vojenské osoby vyšly při mém povolání vstříc či mě aspoň nelynčovaly, bych nejspíš neuspěl.

Fotografy a vůbec jakékoli odlišné exempláře totiž takové davy nemají rády, však jsem cestou schytal téměř tolik urážek jako domácí fotbalisté, Brno, jeho obyvatelstvo a pravděpodobně i leckdo další. Ale nebylo cesty zpět – kdyby se eidam na hraně struhadla rozhodl, že chce zůstat raději vcelku, měl by asi podobný pocit marnosti a nevyhnutelnosti osudu. A tak jsem se nechal dostrkat až do kotle. Reportáž, kvůli které jsem byl na Moravu vyslán, se měla původně vyvíjet trochu jinak. Nečekal jsem, že nebudu mít akreditaci do vyhřátého tiskového střediska, že mě vrávorající masa zanese k nesprávné tribuně a že tam budu pár minut před výkopem netrpělivě čekat, až proud zeslábne a budu moci vyrazit do vhodnější části hlediště, abych z utkání viděl i něco více než zátylky rozhněvaných mladých mužů v šálách. Jenže tentokrát byl pokus jen jediný.

Na ochoz jsem však doběhl právě včas, abych viděl to, v co všichni v redakci tajně doufali, že se stane. Aby to všem mohli natřít. Vytvořit kauzu, hlasitě upozornit na problém, označit viníka, spekulovat o možném řešení. Chuligáni, které od tohoto zápasu neměla v ochozech hlídat policie, nýbrž pořadatel a ochranka, překonali chatrná dvířka od svého kotce a valili se do prostoru za brankou. Hlasatel vyzval ozbrojené složky, aby zakročily, a než to dořekl, pomocníci a ochránci v želvích krunýřích odkudsi slétli a začali dav pacifikovat, byvše koulováni a trefováni nadávkami a světlicemi. Zápas to zpozdilo o téměř půlhodiny, kolegové v teple to v tu chvíli vysílali do světa.

Já ne, neměl jsem internet. Na polovičaté happyendy jsem si už zvykl, takže mě nepřekvapilo, když to nakonec nějak dopadlo – článek byl, fotky byly. Pozdě, ale přece. Zaklapl jsem notebook a utekl od fotbalu do zasněžených ulic. Našel jsem nádhernou zahulenou nádražku, kde bylo teplo a gulášovka a hermelín. Štamgasti, pivo za patnáct, Vesnička má, středisková a louže z mých bot, jak mi roztávaly prsty.

"Vy jste se zase kochal, pane doktore,“ napovídal Labudovi jeden z místních a chechtal se na celé kolo. Paní ve 20:59 oznámila, že zavírá. Ve 21:00 na mne skrze skleněnou výplň nádražních dveří zablikala služební fábie, že se jede domů.

A bylo.