"MÁME HO!"

Kocour a kuličky
text Milan a foto Řízek

Jednou jsme si - je to již řada asi tří dní - s Řízkem usmysleli, že už jsme si dlouho necvrnkli do kuliček a že by teda bylo prima chopit se pytlíků a dopřát si trochu té klukovské radosti. Bylo zrovna plesový ráno, čili něco po poledni. A bylo krásně. Aby si taky užil tu nevídanou exhibici sluníčka, vzali jsme s sebou kocoura Pepu, který tehdy na Silvestru pochcal Jirkovi spacák. Naše první kroky vedly do chovatelských potřeb, kde jsme pro kocoura pořídili slušivý postroj a vodítko. Sice na něm byly kostičky, ale ty prý mají rádi nejen pejskové, nýbrž i kočky, takže to bylo v pohodě.

U řeky jsme se pokusili kocoura osedlat, ale spadnul.

Na turisťácký pozemek se tedy nechal přenést v Řízkově náruči. Sotva byl všemi čtyřmi na zemi, zmizel pod klubovnu mezi stanové konstrukce, kůly, prkna, prach, divné železné ostré věci trčící ledabyle ze stropu, tam mezi krbové plechy a mezi dřevo, které za svojí existenci vděčí nedávné brigádě. Zmizel tam a tvářil se zhůvěřile. Mezitím se dvojice duatlonistů, triatletů, letenských šampiónů, cyklistů, milovníků rumu s kofolou i bez kofoly, nadprůměrných imitátorů podprůměrných muzikantů, lakrosových novinářů, webmástrů, stavitelů stanů i stánků nebo, chcete-li, myčů oken pustila do prozkoumávání hrací plochy. Pro hru v kuličky jsme chtěli coby podklad využít antukové hřiště, jenže když jsme na něj vkročili, pohlédli jsme na sebe rozmrzele - Řízek po kolena a já po bradu ponořeni do rozmělněné hmoty. Bylo to zkrátka příliš měkké, na tak tvrdý sport, jímž kuličky jsou. Zahráli jsme si tedy v klubovně pingpong.

Vyhrál jsem. A pak jsme chtěli jít domů. Jenže kocour byl pořád mezi harampádím, a to i přesto, že jsme ho vábili ven na salám - pravda, byl to jen herkules. Nezbývalo, než si pro něj mezi ty prkna a kůly, mezi stanové konstrukce, prach, trčící věci a mezi dřevo na zátop z nedávné brigády dojít. Taktizovali jsme jako zkušení honiči a kocoura jsme brzy obklíčili. Už jsem ho téměř držel! ale moje ruce jsou zvyklé spíš na psí kožich a Pepa mi proklouzl. Celou akci jsme zopakovali a napodruhé už neměl ten černý neřád šanci! Byl rád, že jsme ho chytli, protože předl. Kuna, který mezitím přišel na schůzku, aniž bych se o něm zmínil, protože jsem psal o důležitějších věcech, ho skrz mříž chránící naše konstrukce převzal a podržel, než jsme vylezli ven a než si pro kocoura došel vyčerpaný, šťastný a neskutečně zaprášený páníček.

Příště už tě, Pepane, z vodítka nepustíme!