SCÉNKA O SCÉNCE

Čtyři plus jeden zdarma
text a foto Ř.


Nevím, jak vy, ale já mám rád takové ty filmy o filmu. Jak vám tam režisér, usazený na křesílku s nápisem REŽISÉR, objasní veškeré záhady. Že to, co jste považovali za sníh, je jenom vata, že to, co jste měli za prsa hlavní hrdinky, je taky jenom vata, stejně jako většina z vět duchaplného scénáře. Pak tam je taky pár záběrů těch dech beroucích scenérií, pohledů do maskérny, nějaký ten orchestr, či věhlasný popíkář, jak nahrává ty dojemné melodie, a samozřejmě představitelka hlavní hrdinky, bohužel už bez vaty.

Letos jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom na Mikulášské mitře zahráli scénku o naší scénce. Tedy o jejím problematickém nacvičování. Ne, že by to u naší družiny nebylo jaksi zvykem, ale letos to bylo zvlášť šílené. Připomeňte mi prosím příští rok v srpnu, že už bychom měli začít. A radši to celé vymyslet i s přestávkami pro případný smích, nakreslit kostýmy a uplatit porotu. Jinak to bude zase vypadat přibližně takhle:

První dějství.

Péťa: No tak máme asi měsíc do Mitry, takže by už bylo pomalu načase začít něco nacvičovat.
Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma lakroskama! Péťa vám snad něco říká, ne?!
Honzina: Každej si do příště připraví něco, co by se dalo zahrát, jasný?

Druhé dějství, o týden později.

Honzina: Takže teď Mitra! Tak co máte?
Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma interkroskama! Honzina vám snad něco říká, ne?!
Sbor: (bordel, hluk, křik, sténání raněných, zvuk lakrosového míčku narážejícího do okenní tabulky).
Honzina: HÉJ!
Sbor: (ticho).
Péťa: Aha, no tak nějak postupně, někdo začněte, třeba ty, Dítě 1.
Dítě 1: No já jsem teda myslel, že by šlo hrát třeba Stár wors. Nebo takový to Medvídek Pů. A ještě mě napadlo, že by v tom mohla nějak bejt ta politika.
Sbor: (smích, šum, ruch, svistot lakrosového míčku)
Řízek: HÉJ! No, tak někdo další.
Dítě 2: Já jsem to svoje zapomněl.
Dítě 3: Péťo, prosím tě, můžu se tě zeptat? Kolik je hodin? Já dneska musím odejít dřív.
Dítě 4: Éééé, nóó… napadli mě třeba Simpsni, to by bylo dobrý. Nebo Rákosníček. Nebo takovej ten známej film o mutantovi z galaxie XY314, to každej zná.
Honzina: Aha, takže nemáte nikdo nic. Výborně. (Naběhne mu vzteky žíla na čele, mně i Péťovi unisono taky. Následuje proslov, jehož rozsah i obsah překračují možnosti tohoto textu). Takže příště už budete vědět, co budete hrát, jasný? A ZAHOĎTE SAKRA UŽ TY LAKROSKY, NEBO VÁM JE HODÍM DO KAMEN!!!

(...)

Poslední dějství, o měsíc později než první dějství, den premiéry, generální zkouška.

Řízek: To je hezký, že nemáte lakrosky, ale kde máte kostýmy?
Dítě 12: Já to budu mít až tam, ale bude to dost dobrý.
Dítě 14: Ahoj, já jsem tu teď tři měsíce nebyl, ale budu zase chodit. Můžu taky hrát?
Honzina: Ne, tady si sedni a seď. Nemáme čas.
Dítě 7: To se to fakt bude jmenovat Bylo nás čtyři plus jeden zdarma? To je trapný!
Řízek: Je, ale bude.
Dítě 14: Můžu hrát tady na to piáno?
Řízek, Péťa, Honzina, Pavel: Ne.
Dítě 14: Ách jo, kdyby tu aspoň byl nějakej hmyz...
Péťa: Heleďte, panáčkové, za půl hodiny musíme jít, vy jste to ještě nezahráli celý a teď si tu házíte s míčkem. Přijde vám to normální? To vás teda chci vidět, jsem na vás MÓC zvědavej....

No, a vidíte to. Naši borci byli třetí. Nabízí se laciná otázka, kolik nás to stálo. Jen spoustu nervů. Ostuda byla totiž téměř hmatatelně blízko. Děti však scénku zahrály lépe než kdykoli předtím (což ostatně nebylo tak těžké), ba dokonce lépe, než byla napsána. Ještě lépe však scénku našich svěřenců přijala porota, což fakt nechápu. Ale bylo to od ní hezké.

Příště to chce více jistoty, méně nervozity. A stejnou porotu.


(24. 12. 22:15)

OSMAČTYŘICET!

Krátce o dlouhé oslavě
text a foto Ř.

Už nějakou tu dobu chodím po světě. Jistě, chvíli jsem se také plazil, dost toho prosedím a proležím, často jezdím a občas i létám. Nicméně dohromady to dává už bezmála čtyřiadvacet let. A protože můj kamarád Jirka je na tom dost podobně, jen toho asi víc naběhal, uspořádali jsme společnou oslavu.

Možná bych mohl lehce poodestřít, co se za takovým mejdanem vlastně skrývá a ve stručnosti popsat práci celého týmu, armády odborníků z cateringu, kaskadérů a bedňáků. Anebo radši ne, jen vypíchnu to absolutně nejdůležitější. Největší pozornost je potřeba věnovat sudu, ten se musí vošéfovat jako první a tak, aby na něj bylo spolehnutí. Žádný jiný účastník totiž není tak nenahraditelný – i kdyby oslavenec nedorazil, nebude to taková pohroma. Mnohý z návštěvníků by to pravděpodobně ani nezaznamenal.

Nikol sice vaří pivo, ale Jirkovi po varnsdorfském moku nebývá dobře, a tak jsme sáhli po konkurenci. A pak jsme ji i naložili do mého dosud bezejmenného vozu, společně s nějakými dalšími drobnostmi, jako jsou lahve vína a koly a Eliška. Všechno jsme to odvezli do klubovny a už kolem čtvrté jsme to odpálili. Aby na nás taky něco zbylo. Postarali jsme se i o interaktivitu mejdanu: papírové verze zdejších populárních anket jsme umístili mezi pokrmy a napjatě čekali, jak návštěvníci budou hlasovat. Obě anketní otázky byly totiž ještě zapeklitější, než soutěž o padesát tisíc ve Snídani s Novou.

Hráli jsme stolní tenis a klubovna se zvolna zaplňovala. Lidmi, lahvemi s rumem a bahnem. Počasí bylo totiž přesně takové, aby nikomu nevadilo, že sedí v teplé klubovně, klábosí a popíjí. A komu to vadilo, šel ven hrát badminton. Taky jsem to zkusil, ale protože lopatka, jež mi suplovala raketu, neunesla mé zaujetí pro hru, šel jsem se bavit jinak.

Přijela za námi moje kamarádka Maruška, ta malinká s růžovými vlasy, co mluví sprostě a tvrdí, že ne. Už chvilku po jejím příjezdu došlo pivo, aby dokázalo, že naše obavy o jeho spotřebování byly liché. Ze spolupráce se sudem Ferdou jsme tedy vytěžili maximum - děkujeme, Ferdinande! Co se vlastně dělo dál? Tvořily se hloučky, povídalo se, hrála muzika zprostředkovaná, ale i živá.

Ta se soustředila do malé klubovny, kam přitáhla i nějaké posluchače a spoluhulákače. Dostávali jsme spoustu darů převážně rumového charakteru, některé z nich však tradiční pochutinu posouvaly dál a výš (vzpomeňme na láhev o objemu tankeru od Václava, dárkové balení Mírovo či například tuzemského Řízka s tuzemským Basítkem a plachetničkami od Zdenky). Rozjetý večírek jsme opustili někdy nad ránem, když to ještě v klubovně žilo. Spolu s úklidovou četou jsme se tam vrátili kolem nedělního poledne a musím konstatovat, že jsme třídili.

Nezodpovězenými otázkami zůstává, která z pomazánek byla chutnější a zda to byla nejhorší oslava na světě. Obě ankety totiž někdo v nestřeženém okamžiku svěřil kamnům.

VAŘENÝ KOČKY.

Jak zachlastat ve Varnsdorfu aneb pozvánka na místo, kde málokdo byl
text Nikol a foto Vlastík


Když se otevře kovová brána a je vidět asfaltový plac, který občas slouží jako parkoviště kolosálních kamionů, za tím pláckem je budova vzhlížející jako komunistické nádraží. Velikostí rozhodně ne, ale barvou (červenožlutá) jistě. Bývalý areál keramické továrny by málokdo zvenku tipoval na objekt zájmu tolika lidí v Česku, neboť v útrobách se děje vlastně takový malý zázrak, dělá se tam pivo… A světe div se, vařím ho tam já, prakticky každý víkend a asi ještě nějakou dobu budu. V té továrně se taky momentálně staví hospoda, která bude otevřena v červnu, a tak tedy nebude tak vzdálená cesta do hospody z mého dvoupokoje. Ten je přímo nad pivovarem (ne zas tak přímo, ale spíše trochu šikmo).

Pokoj nabízí asi tak dvě velice solidní postele plus asi tak maximálně šest dalších lůžek na karimatkách ve spacáku. Musím upozornit, že luxus závisí především na kvalitě vaší karimatky a spacáku. Pokud nechcete spát v mém dvoupokoji, je tu pár dalších variant na spaní či možné uložení se v (u) pivovaru. Pokud by vaším přáním bylo živočišné teplo, mohu doporučit ovčín, kde spává asi tak 20 ovcí i s beránky a jeden kozel. Zde se patří zdůraznit, že kóje jsou dle vlastního výběru, ale i zde platí: kdo dřív přijde, ten dřív mele, neboť o kozlíka by mohla být rvačka. A pokud by ani toto nebylo po vaší chuti, pro mě za mě prostor „keramičky“ je dostatečně veliký, a kde si kdo ustele, tam si taky lehne. I zde se však lze setkat s živočichy, jež jsou podstatně menší než ti v předchozí nabídce, avšak jejich počet je mi neznámý.

Doprava je pravděpodobně nejrychlejší autem, ale pokud tuto vymoženost nevlastníte, a ku vaší smůle nepojedete navštívit ono městečko na severu ve společnosti majitele kárky, mohu doporučit autobus. Jezdí ve všední den každou chvilku z holešovického nádraží, avšak nenechte se odradit bezdomovci, ti většinou nikam nejezdí, jen tam postávají a žebrají. O možnost odvést vás směrem na sever se mohou poprat dvě až tři autobusově společnosti, z nichž každá má nějaké výhody a nevýhody.

Ještě k tomu alkoholu, je ho tu hodně, tedy především piva.

No a výlety do okolí! Mohu nabídnout příznivcům filmu Máj, že se mohou podívat na kostel a křížovou cestu, které se ve filmu objevily. Rozhledna Jedlová spolu se sjezdovkou, a hrad, ne-li zřícenina Tolštejn a varnsdorfská dominanta Hrádek atd… Pro ilustraci zde přikládám pár Fotek, mimochodem, fotil mistr Jansa.

Každý návštěvník má jednu exkurzi v pivovaru zdarma. Rezervace na telefonním čísle 728 44 22 90 nebo na icq 214 679 894 nebo na e-mailu varenykocky@centrum.cz
Těším se na návštěvu!!!!!

PĚŠÁCI STÁNKOVÉ MAFIE

Trpasličí chaloupky
text a foto mobilem Ř.

Možná že vás to taky napadlo. Kde se berou ty ohyzdné stánky, které několikrát do roka za spokojeného brumlání starosty Jančíka zakryjí velkou část pěší zóny na Andělu? Jestlipak je pokaždé postaví rozkošní trpaslíčci s malinkými kladívky a šroubováčky a lesní víly na jejich střechy při měsíčku nakladou došky, mech a kapradí? Nebo se tam objeví díky mávnutí kouzelného proutku – starosty Jančíka?

Zjistil jsem, že pravda je tak někde uprostřed. Za bezesných nocí je tam za neustálého nadávání budují přiožralí asociálové spolu s chudými studenty.

Našemu štábu se koncem listopadu poštěstilo, že byl při tom. Spolužák Honza mi už dávno předtím nabídl brigádu. Dokonce tak dávno, že jsem na to zapomněl jako na smrt (což je mimochodem klišé, které mi přijde naprosto zvrhlé). Bohužel Honza nikoli, a tak jsem se na práci, „na kterou nás bude dost a která bude rychle odsejpat, uvidíš,“ jednoho večera musel začít chystat. S nekvalifikovanými pracemi mám už své zkušenosti, a tak jsem se soustředil hlavně na dva potenciální problémy, o nichž jsem si byl jist, že nastanou, a sice zimu a hlad.

Kromě těchto dvou, na něž jsem se samozřejmě opět připravil nedostatečně, se objevil ještě další, naprosto zásadní. Organizace práce, respektive její absence. První část večera se nesla v duchu absurdního dramatu Čekání na Pešíra. Tajemný muž, šedá eminence v pozadí ne a ne se odtajnit. Místo něj náš hlouček mrznoucích a na Godota Pešíra lajících neustále nabýval na síle. A také skupinka bezdomovců, prostitutek a dalších typických Smíchovanů.

Po hodině a půl neplaceného volna se On objevil. A s ním i náklaďák se stavebnicí, z níž měly naše šikovné ruce zbudovat vesničku pětatřiceti vkusných dočasných dřevostaveb. Pešír přiděloval nářadí. Vybral jsem si prestižní a intelektuálně (troufnu si tvrdit) nejnáročnější post elektrického šroubovače, neboť studuji už třetí humanitní obor na vysoké škole a vyhrál jsem olympiádu z češtiny.

Má hladina jásotu ze získání prakticky bezpracného postu klesala nepřímo úměrně hladině alkoholu v krvi mých dvou spolupracovníků. Obě podivné existence totiž dost podezřele často odcházely s lahví kofoly. Až po čase jsem pochopil, že je říznutá fernetem, nebo spíš naopak. Oba muži se stávali čím dál méně vhodnými pro náš náročný úkol: do bezpochyby architektonicky cenných staveb bušili kladivem, malátným přenášením jednotlivých dílů ohrožovali typické Smíchovany a v neposlední řadě občasné návaly beznaděje, či naopak euforie velmi brzdily průběh stavby. Musel jsem tedy často odkládat své povýšené náčiní a suplovat bujaré dělníky.

Vleklo se to. Milan s Honzou byli odveleni na galeje – v jakémsi tmavém skladu plnili další náklaďáky dřevěnými kusy vesničky. Když se po půlnoci vrátili, vypadali zuboženě. Na Honzu padla krize – sotva se hýbal, nemluvil, na střechu dával podlahu a na podlahu padal sám. Ve špatné formě s blížícím se koncem zápasu však byli všichni: skupinka rebelů dokonce odešla dříve, jejich vůdce prostě řekl: „Sol!“ a Pešír beze slova rozdal každému po tisícikoruně. Jiní se opřeli o stánek a rozebírali erární nářadí, či pohlavní život svůj, druhé a třetích.

My jsme, poctiví a hloupí, vytrvali až do konce. Když už noci moc nezbývalo, nasadili jsme poslední chatičce stříšku, nastavili dlaň a dovlekli jsme se na Smíchov. Z posledních sil jsem otočil klíčkem v zapalování a odjel někam domů.

Vzpomeň si na nás, až si tam budeš kupovat trdelník. A uroň do předraženého grogu či svařáku v plastovém kelímku slzu!

NÁSLEDUJ MĚ!

O letadélkách a káňatech
text a foto Ř.

Tendence k přehánění je asi přítomna v každém z nás, ve větší či menší míře. Představte si, že by vám rozzlobený partner vyčítavým hlasem sdělil: „Kde sakra jsi? Čekám na tebe už nejméně dvě minuty a třicet pět sekund!“ To by bylo asi dost divné, asi nejen mně. Pocit provinění se totiž v dostatečné kvantitě pochopitelně dostaví jedině tehdy, nasadíme-li alespoň půlhodinku netrpělivého mrznutí na autobusové zastávce, kde navíc nepříjemně fouká. Raději však více. Ovšem jen do jisté míry: časy v řádech dnů, týdnů a měsíců působí už ve většině případů neuvěřitelně a nedůvěryhodně. Ale třeba jsou i takové a tací.

Neletěl jsem víc jak deset let, a to nepřeháním. Držím se zkrátka při zemi, což může být zápecnictví pro všechny zcestovalé návštěvníky dosti nepochopitelné. Ale i s tímto svým nešvarem bojuji – byl jsem se aspoň podívat na letišti. Expedici zorganizoval Honzina; díky důslednosti a vytrvalosti, s nimiž posílal upomínací maily, jsem přesně v určenou dobu dorazil tam, kde jsem měl být. To málokdy umím.

Octli jsme se ve staré části letiště. Průvodce prohlídku začal obšírnou historií místa a letecké přepravy vůbec, stáli jsme užasle nad zaskleným modelem letiště. Vypadal trochu jako zmenšené kolejiště na hlavním nádraží, kam když se hodí pětka, vlaky se načas rozjedou. Tento model otvor na pětku postrádal, a tak letadla rovněž zůstala při zemi, ač jsem se je všemožně pokoušel rozpohybovat, tedy s ohledem na všudypřítomné sklo, průvodce a riziko ostudy.

Další zastávkou byla rentgenová kontrola zavazadel. Díky ní jsem našel v kapse batohu před časem zapomenutou svačinu. Bohužel i v reálu měla zelené odstíny, tak jako na obrazovce počítače, a tak jsem ji tam zase ukryl.

Naskládali jsme se do karosy, která nás trochu povozila po letišti a vyložila u místní hasičské zbrojnice. Působila na mě ospalým dojmem, ale třeba to bylo právě to takzvané ticho před bouří. Tito místní blaničtí rytíři jsou prý schopni vyjet do 45 vteřin, a to zřejmě nepřehánějí. Sympatický pan hasič po nás vrhal dech beroucími údaji a pojmy, což v mém případě bylo házení perel svini, pro výraz největšího údivu jsem opravdu nemusel chodit daleko. Protože zrovna nehořelo, mohli jsme osedlat i kabinu hasičských speciálů, a tam jsem byl jako doma. Tedy jako v autě.

A pak jsme se vydali do podzemí, kde mají požárníci ukryté tréninkové centrum. Zaujal nás zejména nekonečný žebřík, ten jsme si prostě museli nechat zapnout. Do výcvikového bludiště jsme byli také vpuštěni, ale dětský pláč, dým a tmu nám průvodce odepřel, a bez nich to opravdu nebylo ono.

Začalo se smrákat, když jsme se autobusem opět rozjeli po betonové ploše. Pan průvodce nám povídal o ptácích: prý sem sem tam přivezou nějakého toho hladového dravce, který posvačí špačka či dva, a přeživší zvířata si ten otřesný zážitek pamatují celé další dva měsíce. Pravděpodobně proto, že nesledují televizní zpravodajství. Blížila se zrovna dopravní špička, a tak jsme mohli několik minut sledovat proces proměny vzdálené svítící tečky v přistávající letadlo a také pár startujících strojů. Nakonec nás zavezli zpět na starou Ruzyň, aby těch zážitků zase nebylo příliš.

Exkurze se líbila, i já jsem byl velmi spokojen. A protože tenhle článek píšu už asi sedm a půl hodiny bez elektřiny a bez nápadu a zítra potřebuji zařídit asi tak devadesát šest věcí, s tímhle konstatováním se dnes rozloučím. Koneckonců, nic se nemá přehánět.

NAD MOSTEM

Vlastní názor
text a foto Ř.

Antihrdina tohoto mikrosvěta za sebou má poměrně hektický týden.cz. (Reklamu svému současnému kůrku-z-chleba-dárci dělám čistě dobrovolně a bezplatně, chtěl jsem jim udělat radost). Tohle nedělemi ohraničené období mělo hned několik různorodých vrcholů. Z toho, o němž budu (dnes prosím stručně) psát, byl nejlepší výhled.

O gigantické stavbě pod fotografem a před vámi, na niž je vidět odevšad a zhruba na stejné ploše budí obavy, toho bylo již mnoho napsáno. Ne však mnou; častokrát jsem přemítal, jak toto téma co nejlépe uchopit, na papír mé úvahy však cestu nenašly, dokonce ani náznakem. A tak je dnes nejvyšší čas s tím něco udělat. Jednak stavba estakády přes údolí Berounky nabývá čím dál jasnějších kontur, jednak tu máme tu fotku – a co s ní, viď. Zformulování a vyjasnění svého úhlu pohledu proto věnuji celý další odstavec. Tak tedy:

Ne, díky.

Dobře, uznávám, že mé vzdorné a důrazné dupnutí nohou asi mělo přijít dříve; mohl jsem se připojit k hloučku ekologů s transparentem, nebo se spolčit s jinými spoluobčany, dokud vše bylo ještě v hlavách. Ale určitě i teď má svou váhu, třebaže nepatrnou. Zkrátka se mi to nelíbí. Já si netroufám zpochybnit, že by ta stavba neměla mít nějaký svůj dopravní smysl – koneckonců, svezu se pak po ní rád–, vadí mi čistě výtvarná stránka věci. Údajně subtilní, ale i tak nepříjemně nepřehlédnutelná konstrukce nejdelšího dálničního mostu u nás na mě působí dojmem, jako by ji navrhovalo čtyřleté dyslektické dítě, které sotva se všemi nástrahami zvládlo populárního hlavonožce. Takovéhle mosty jsem si v těch časech taky kreslil, a možná už i tehdy jsem se za ně styděl.

Proto navrhuji, aby se celá stavba z dříve nádherného údolí přesunula. Nemusela by ani nijak zvlášť daleko. Napadla mě Kosoř – tamní trochu zaostalá infrastruktura jistě novou silnici (i s mostem přes lom) uvítá.

ZLATÍ HOŠI

Nikdo jiný to za nás neudělá.
text Vlastík a foto Citrón

A je to tady! Pomalu utichají nekonečné pásy vracející zpět odhozené koule, nezvykle tiší jsou i hráči a jejich fanynky (tentokrát jich bylo nejvíce za celou historii Amatérů), kteří s napětím čekají na konečné bilancování. Týmový fotograf Citrón má prst na spoušti, aby nic neprošvihl. Po čtyřech turnajích, v dýmu z cigaret, si bere konečně hlavní organizátor butovického přeboru do ruky mikrofon. V týmu Amatérů jsou všichni podivně napjatí, nejvíce asi Řízek, který se nemůže dopočítat, zda se o necelou kuželku stal nejlepším hráčem či nikoli.

Vyhlašování probíhá obvyklým způsobem. Nejprve nejvyšší a nejnižší náhozy jednotlivců za každý hrací den. První z nás jde pro cenu Piškot za vůbec nejvyšší nához 245 bodů. Přebírá ručník na utírání koulí, popřípadě vlastního potu (mimochodem stejný ručník Řízek loni hned po obdržení někde zapomněl) a triko člena VIB klubu – stříbrné barvy (každý hráč, který v soutěži nahraje rozmezí 225 – 250 bodů). V dalším hodnocení na řadě jsou nejvyšší náhozy týmů. Tentokrát jde Řízek pro vůbec nejvyšší nához našeho přeboru 531 bodů. Cena je dárkové balení piva Klášter.

Řízkův tep jde nahoru, až mám chvílemi strach, zda nedostane infarkt. Myslím, že si toho všiml i organizátor, který poté rychle vyhlásil Řízka nejlepším mužem přeboru Butovice. Zvítězil s průměrem 158,5 bodu před druhým mužem o pouhých 0,35 bodu (pan Matuš měl průměr 158,15). Řízek poté převzal triko s límečkem a oranžovými pruhy (nejprve se tvářil všelijak, ale pak si ho myslím oblíbil).

Na závěr už se vyhlašovalo jen pořadí družstev. Od třetího turnaje bylo naše vítězství jasné, a tak jsme šli přebrat pohár za náš největší úspěch v dosavadním působení v Amatérské bowlingové lize. Kromě poháru jsme ještě dostali moc pěkné medaile a dárkový certifikát na slevu 500 Kč na startovné do příští sezóny. To již nikoli v přeboru, ale v 3. lize. Vzhledem k ošidnosti baráže nás přímý postup do vyšší soutěže asi těší nejvíce. Ta teprve prověří naše schopnosti.

Co říci závěrem? Hráli jsme skvěle jako tým (já, Piškot, Řízek), kluci to navíc ještě podpořili skvělými individuálními úspěchy, což se projevilo i v závěrečných statistikách. Mezi prvními deseti muži dle průměru za odehrané hry byl 1. Řízek 158,5 b., 7. Piškot 146,75 b., 10. já 145,05 b. V deseti nejvyšších náhozech za týmy figurovali Amatéři na 1.a 2. místě (531 a 518b.) na 6. a 7.- 8. (481 a 480 b.) a 9. místě 474 b. Mezi desítkou mužů s nejvyšším individuálním náhozem byl 1. Piškot 245 b., 3. Řízek 206 b., a 7.-8. já se 193 b.,.

I když figuruji jako pomyslná týmová „trojka“, musím říci, že jsem celkem spokojen s postupným navracením mé dřívější formy. Musím pochválit kluky za skvělé individuální úspěchy a celý náš tým za neuvěřitelný bodový zisk 36 b. ze 40 možných (ve 20 hrách pouhopouhé dvě prohry).

Bowlingu zdar!