ZADAR ZADARA

Na to, abych v pracovní době procestoval svět, jsem si patrně vybral blbé povolání. Psaní v domácí rubrice příliš šancí k exotickým výpravám neskýtá, to ostatně dá rozum. A když se jedna taková příležitost konečně objeví, nečekaně a nenadále, je třeba po ní skočit a drapnout ji za pačesy. Jako onehdá.

Za rozbřesku mě vítá vrátný na vojenském letišti ve Kbelích. Seznamuji se s elitním reportérem televize a několika dalšími rozespalými pisálky, do jejichž ranku patrně spadá vojenství, a pár generály a plukovníky. Po šesté hodině nás lifrují do letadla Casa, které jsem na vlastní oči nikdy neviděl, ač jsem o něm párkrát psal (Casa se porouchala, Casa je předražená, Casa nemůže létat, Casa už může létat a tak dál). Nevěřte všemu, co se píše, je to pěkné letadlo a nastupuje se do něho zadkem.

"Ptala se, jestli nechceme letět do Chorvatska, do Zadaru. Chceme?" tlumočil jsem o tři dny dříve svému šéfovi nevšední dotaz armádní mluvčí. Volal jsem jí kvůli něčemu dočista jinému než kvůli výletu k moři. Do Chorvatska chceme. Čeští vojenští piloti nás tam snad vezmou do vrtulníku, bude to príma, napíšu o tom hluboce lidský příběh. Vrtulníkem jsem letěl jen jednou, a to neplánovaně z hor. Jinak je znám jen z M*A*S*H*e, jsem slepý houslista. A Chorvatsko neznám vůbec. Ale bude to fajn.

Vrtulové vojenské letadlo má svá specifika. Letí pomalu a nízko a hučí. A řídí je blondýna a dává zapomenout na všechny předsudkové vtipy. Letuška se pořád usmívá, má zelené montérky a kanady. A neustále nás něčím krmí. Vrtule řvou a deformují hlasy ostatních do takových podivných, nelidských skřeků. Nad mořem žvýkám miňonky a zapíjím je kokakolou a připadám si zrovna tak rozpolceně.

Po necelých dvou hodinách přistáváme nedaleko od moře, kam nás ale nevezmou. Nevezmou nás totiž ani do vrtulníků, sorry. Na betonové ploše starého letiště přistávají pestrobarevná letadla nejrůznějších typů. Vládne takový balkánský chaos, kontrolní věž je rozstřílená, kdoví, kdo to tady vlastně řídí. Lovíme naše piloty vrtulníků, je vedro a oni jsou moc ochotní. Elitní reportér se vzteká, protože to jsou jeho piloti, ne naši. A vrtulníky za chvíli odlétají na misi.

Sedíme pod vysokými sosnami. Po noze mi lezou černí mravenci a vzduch je teplý a voní. Čas se zastavil a nechce se mu domů. Na trávníku leží velké šišky. Místní říkají, že opodál je spousta min. A i moře je nadosah, ale hlídají ho chlápci se samopaly. Tedy hlídají nás.

Když se čas zase rozběhne, pojíme zvláštní řízky s podivným květákovým bramborovým salátem a někdo zavelí k odletu do Česka. Vrtulníky se zrovna vracejí.

Letadlo otevře svou záď a letuška v kanadách rozdává kafe a bagety. Generálové jsou veselí. Ti nejpilnější v tom hluku a zimě pracují, jiní spí. Já koukám na moře pod mraky, psát budu až na zemi, tohle bych nezvládl, a až do noci. A přivezu parádní šišku, to budou mít doma Maruška a Pepíček radost.

text a fotky Řízek
 (lepší fotky a článek zde)

VEJTAHA NA OBAMOVI

Tříkilové nasávání prezidentů
text a fotky Řízek

„Být novinářem, který čeká na letišti na přílet prezidenta Obamy, není kdovíjaké terno,“ postěžoval minulý týden ve sloupku v tištěné MF Dnes jeden redaktor. Vadilo mu, že dvě hodiny bezpečnostních prohlídek jsou vyváženy jen minutou Obamy. A protože takové texty přece nepatří na papír, ale na blog bezesporu jo, stěžuji si i já. Být novinářem, který čeká na letišti na přílet prezidenta Obamy, není kdovíjaké terno!


A co teprve na Medveděva. Moje čtyřdílná letištní mise totiž započala právě s jeho příletem. Neslavně. Na mramor starého ruzyňského letiště mi upadl foťák, že se všichni novináři s útrpným výrazem otočili. Přežil, ale Medveděv přiletěl pozdě. Já s ním, v jedenáct v noci jsem zmrzlý doma a ten malý pán ani nezamával.

Od focení jsem tam nebyl - od toho tam byli profíci. Měl jsem jen dělat to, co ten nespokojený kolega, a sice čekat a psát. Přesto se mi podařilo splašit zábavnou hračku, která nekonečné čekání vylepšila. Obří objektiv! Obama přivezl úsměvy, ty přítomným fotoreportérům vyloudila na rtech i kombinace mého prťavého nikona s třístovkovým objektivem o rozměrech protitankové střely. Vypadalo to asi jako xenony na felicii. Přesto jsem prezidentské mávání asi jako jediný nezachytil (neostřilo to), zato mám policajtku.


Odpoledne odlétal Medveděv, červený koberec byl na svém místě, policajtka taky, malý muž v modrém saku se dokonce i otočil a zamával. Tentokrát jsem se soustředil a mávání mám. Uniformované múze jsem řekl: "Na shledanou," a ona odpověděla: "Na shledanou."


A v pátek ráno odlétal i Obama. Pyrotechnický pes očmuchal mou batožinu a tajný agent vyzkoušel, jestli moje D 90 opravdu fotí, a není to ve skutečnosti protitanková střela. Prezident přijel v koloně a mával tak dlouho, že jsem ho obrazově sejmul i já. A pak mě málem odfoukly rotory Air Force One, což bylo přesně to, bez čehož by summit nebyl pořádným summitem...


A to bylo tak nějak vše; ledva se prezidentský speciál odlepil od země, v tramvaji jsem rozžvýkal několikrát zrentgenovanou a očmuchanou svačinu a začal se těšit na nějaké další nasávání celebrit.

NÁSLEDUJ MĚ!

O letadélkách a káňatech
text a foto Ř.

Tendence k přehánění je asi přítomna v každém z nás, ve větší či menší míře. Představte si, že by vám rozzlobený partner vyčítavým hlasem sdělil: „Kde sakra jsi? Čekám na tebe už nejméně dvě minuty a třicet pět sekund!“ To by bylo asi dost divné, asi nejen mně. Pocit provinění se totiž v dostatečné kvantitě pochopitelně dostaví jedině tehdy, nasadíme-li alespoň půlhodinku netrpělivého mrznutí na autobusové zastávce, kde navíc nepříjemně fouká. Raději však více. Ovšem jen do jisté míry: časy v řádech dnů, týdnů a měsíců působí už ve většině případů neuvěřitelně a nedůvěryhodně. Ale třeba jsou i takové a tací.

Neletěl jsem víc jak deset let, a to nepřeháním. Držím se zkrátka při zemi, což může být zápecnictví pro všechny zcestovalé návštěvníky dosti nepochopitelné. Ale i s tímto svým nešvarem bojuji – byl jsem se aspoň podívat na letišti. Expedici zorganizoval Honzina; díky důslednosti a vytrvalosti, s nimiž posílal upomínací maily, jsem přesně v určenou dobu dorazil tam, kde jsem měl být. To málokdy umím.

Octli jsme se ve staré části letiště. Průvodce prohlídku začal obšírnou historií místa a letecké přepravy vůbec, stáli jsme užasle nad zaskleným modelem letiště. Vypadal trochu jako zmenšené kolejiště na hlavním nádraží, kam když se hodí pětka, vlaky se načas rozjedou. Tento model otvor na pětku postrádal, a tak letadla rovněž zůstala při zemi, ač jsem se je všemožně pokoušel rozpohybovat, tedy s ohledem na všudypřítomné sklo, průvodce a riziko ostudy.

Další zastávkou byla rentgenová kontrola zavazadel. Díky ní jsem našel v kapse batohu před časem zapomenutou svačinu. Bohužel i v reálu měla zelené odstíny, tak jako na obrazovce počítače, a tak jsem ji tam zase ukryl.

Naskládali jsme se do karosy, která nás trochu povozila po letišti a vyložila u místní hasičské zbrojnice. Působila na mě ospalým dojmem, ale třeba to bylo právě to takzvané ticho před bouří. Tito místní blaničtí rytíři jsou prý schopni vyjet do 45 vteřin, a to zřejmě nepřehánějí. Sympatický pan hasič po nás vrhal dech beroucími údaji a pojmy, což v mém případě bylo házení perel svini, pro výraz největšího údivu jsem opravdu nemusel chodit daleko. Protože zrovna nehořelo, mohli jsme osedlat i kabinu hasičských speciálů, a tam jsem byl jako doma. Tedy jako v autě.

A pak jsme se vydali do podzemí, kde mají požárníci ukryté tréninkové centrum. Zaujal nás zejména nekonečný žebřík, ten jsme si prostě museli nechat zapnout. Do výcvikového bludiště jsme byli také vpuštěni, ale dětský pláč, dým a tmu nám průvodce odepřel, a bez nich to opravdu nebylo ono.

Začalo se smrákat, když jsme se autobusem opět rozjeli po betonové ploše. Pan průvodce nám povídal o ptácích: prý sem sem tam přivezou nějakého toho hladového dravce, který posvačí špačka či dva, a přeživší zvířata si ten otřesný zážitek pamatují celé další dva měsíce. Pravděpodobně proto, že nesledují televizní zpravodajství. Blížila se zrovna dopravní špička, a tak jsme mohli několik minut sledovat proces proměny vzdálené svítící tečky v přistávající letadlo a také pár startujících strojů. Nakonec nás zavezli zpět na starou Ruzyň, aby těch zážitků zase nebylo příliš.

Exkurze se líbila, i já jsem byl velmi spokojen. A protože tenhle článek píšu už asi sedm a půl hodiny bez elektřiny a bez nápadu a zítra potřebuji zařídit asi tak devadesát šest věcí, s tímhle konstatováním se dnes rozloučím. Koneckonců, nic se nemá přehánět.