SCÉNKA O SCÉNCE

Čtyři plus jeden zdarma
text a foto Ř.


Nevím, jak vy, ale já mám rád takové ty filmy o filmu. Jak vám tam režisér, usazený na křesílku s nápisem REŽISÉR, objasní veškeré záhady. Že to, co jste považovali za sníh, je jenom vata, že to, co jste měli za prsa hlavní hrdinky, je taky jenom vata, stejně jako většina z vět duchaplného scénáře. Pak tam je taky pár záběrů těch dech beroucích scenérií, pohledů do maskérny, nějaký ten orchestr, či věhlasný popíkář, jak nahrává ty dojemné melodie, a samozřejmě představitelka hlavní hrdinky, bohužel už bez vaty.

Letos jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom na Mikulášské mitře zahráli scénku o naší scénce. Tedy o jejím problematickém nacvičování. Ne, že by to u naší družiny nebylo jaksi zvykem, ale letos to bylo zvlášť šílené. Připomeňte mi prosím příští rok v srpnu, že už bychom měli začít. A radši to celé vymyslet i s přestávkami pro případný smích, nakreslit kostýmy a uplatit porotu. Jinak to bude zase vypadat přibližně takhle:

První dějství.

Péťa: No tak máme asi měsíc do Mitry, takže by už bylo pomalu načase začít něco nacvičovat.
Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma lakroskama! Péťa vám snad něco říká, ne?!
Honzina: Každej si do příště připraví něco, co by se dalo zahrát, jasný?

Druhé dějství, o týden později.

Honzina: Takže teď Mitra! Tak co máte?
Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma interkroskama! Honzina vám snad něco říká, ne?!
Sbor: (bordel, hluk, křik, sténání raněných, zvuk lakrosového míčku narážejícího do okenní tabulky).
Honzina: HÉJ!
Sbor: (ticho).
Péťa: Aha, no tak nějak postupně, někdo začněte, třeba ty, Dítě 1.
Dítě 1: No já jsem teda myslel, že by šlo hrát třeba Stár wors. Nebo takový to Medvídek Pů. A ještě mě napadlo, že by v tom mohla nějak bejt ta politika.
Sbor: (smích, šum, ruch, svistot lakrosového míčku)
Řízek: HÉJ! No, tak někdo další.
Dítě 2: Já jsem to svoje zapomněl.
Dítě 3: Péťo, prosím tě, můžu se tě zeptat? Kolik je hodin? Já dneska musím odejít dřív.
Dítě 4: Éééé, nóó… napadli mě třeba Simpsni, to by bylo dobrý. Nebo Rákosníček. Nebo takovej ten známej film o mutantovi z galaxie XY314, to každej zná.
Honzina: Aha, takže nemáte nikdo nic. Výborně. (Naběhne mu vzteky žíla na čele, mně i Péťovi unisono taky. Následuje proslov, jehož rozsah i obsah překračují možnosti tohoto textu). Takže příště už budete vědět, co budete hrát, jasný? A ZAHOĎTE SAKRA UŽ TY LAKROSKY, NEBO VÁM JE HODÍM DO KAMEN!!!

(...)

Poslední dějství, o měsíc později než první dějství, den premiéry, generální zkouška.

Řízek: To je hezký, že nemáte lakrosky, ale kde máte kostýmy?
Dítě 12: Já to budu mít až tam, ale bude to dost dobrý.
Dítě 14: Ahoj, já jsem tu teď tři měsíce nebyl, ale budu zase chodit. Můžu taky hrát?
Honzina: Ne, tady si sedni a seď. Nemáme čas.
Dítě 7: To se to fakt bude jmenovat Bylo nás čtyři plus jeden zdarma? To je trapný!
Řízek: Je, ale bude.
Dítě 14: Můžu hrát tady na to piáno?
Řízek, Péťa, Honzina, Pavel: Ne.
Dítě 14: Ách jo, kdyby tu aspoň byl nějakej hmyz...
Péťa: Heleďte, panáčkové, za půl hodiny musíme jít, vy jste to ještě nezahráli celý a teď si tu házíte s míčkem. Přijde vám to normální? To vás teda chci vidět, jsem na vás MÓC zvědavej....

No, a vidíte to. Naši borci byli třetí. Nabízí se laciná otázka, kolik nás to stálo. Jen spoustu nervů. Ostuda byla totiž téměř hmatatelně blízko. Děti však scénku zahrály lépe než kdykoli předtím (což ostatně nebylo tak těžké), ba dokonce lépe, než byla napsána. Ještě lépe však scénku našich svěřenců přijala porota, což fakt nechápu. Ale bylo to od ní hezké.

Příště to chce více jistoty, méně nervozity. A stejnou porotu.


(24. 12. 22:15)