NÁSLEDUJ MĚ!

O letadélkách a káňatech
text a foto Ř.

Tendence k přehánění je asi přítomna v každém z nás, ve větší či menší míře. Představte si, že by vám rozzlobený partner vyčítavým hlasem sdělil: „Kde sakra jsi? Čekám na tebe už nejméně dvě minuty a třicet pět sekund!“ To by bylo asi dost divné, asi nejen mně. Pocit provinění se totiž v dostatečné kvantitě pochopitelně dostaví jedině tehdy, nasadíme-li alespoň půlhodinku netrpělivého mrznutí na autobusové zastávce, kde navíc nepříjemně fouká. Raději však více. Ovšem jen do jisté míry: časy v řádech dnů, týdnů a měsíců působí už ve většině případů neuvěřitelně a nedůvěryhodně. Ale třeba jsou i takové a tací.

Neletěl jsem víc jak deset let, a to nepřeháním. Držím se zkrátka při zemi, což může být zápecnictví pro všechny zcestovalé návštěvníky dosti nepochopitelné. Ale i s tímto svým nešvarem bojuji – byl jsem se aspoň podívat na letišti. Expedici zorganizoval Honzina; díky důslednosti a vytrvalosti, s nimiž posílal upomínací maily, jsem přesně v určenou dobu dorazil tam, kde jsem měl být. To málokdy umím.

Octli jsme se ve staré části letiště. Průvodce prohlídku začal obšírnou historií místa a letecké přepravy vůbec, stáli jsme užasle nad zaskleným modelem letiště. Vypadal trochu jako zmenšené kolejiště na hlavním nádraží, kam když se hodí pětka, vlaky se načas rozjedou. Tento model otvor na pětku postrádal, a tak letadla rovněž zůstala při zemi, ač jsem se je všemožně pokoušel rozpohybovat, tedy s ohledem na všudypřítomné sklo, průvodce a riziko ostudy.

Další zastávkou byla rentgenová kontrola zavazadel. Díky ní jsem našel v kapse batohu před časem zapomenutou svačinu. Bohužel i v reálu měla zelené odstíny, tak jako na obrazovce počítače, a tak jsem ji tam zase ukryl.

Naskládali jsme se do karosy, která nás trochu povozila po letišti a vyložila u místní hasičské zbrojnice. Působila na mě ospalým dojmem, ale třeba to bylo právě to takzvané ticho před bouří. Tito místní blaničtí rytíři jsou prý schopni vyjet do 45 vteřin, a to zřejmě nepřehánějí. Sympatický pan hasič po nás vrhal dech beroucími údaji a pojmy, což v mém případě bylo házení perel svini, pro výraz největšího údivu jsem opravdu nemusel chodit daleko. Protože zrovna nehořelo, mohli jsme osedlat i kabinu hasičských speciálů, a tam jsem byl jako doma. Tedy jako v autě.

A pak jsme se vydali do podzemí, kde mají požárníci ukryté tréninkové centrum. Zaujal nás zejména nekonečný žebřík, ten jsme si prostě museli nechat zapnout. Do výcvikového bludiště jsme byli také vpuštěni, ale dětský pláč, dým a tmu nám průvodce odepřel, a bez nich to opravdu nebylo ono.

Začalo se smrákat, když jsme se autobusem opět rozjeli po betonové ploše. Pan průvodce nám povídal o ptácích: prý sem sem tam přivezou nějakého toho hladového dravce, který posvačí špačka či dva, a přeživší zvířata si ten otřesný zážitek pamatují celé další dva měsíce. Pravděpodobně proto, že nesledují televizní zpravodajství. Blížila se zrovna dopravní špička, a tak jsme mohli několik minut sledovat proces proměny vzdálené svítící tečky v přistávající letadlo a také pár startujících strojů. Nakonec nás zavezli zpět na starou Ruzyň, aby těch zážitků zase nebylo příliš.

Exkurze se líbila, i já jsem byl velmi spokojen. A protože tenhle článek píšu už asi sedm a půl hodiny bez elektřiny a bez nápadu a zítra potřebuji zařídit asi tak devadesát šest věcí, s tímhle konstatováním se dnes rozloučím. Koneckonců, nic se nemá přehánět.