PERU TAM VELKOU

"Bylo to super. Vážně! Bylo to super." Lukáš se jen směje. Slyší to už asi postopadesáté, protože mu to opakuju poslední dvě hodiny. Zrovna míříme ze Zadova zpátky do Prahy. Po Šumavském MTB Maratonu. Propozice Kola pro život hlásí 54 kilometrů, převýšení 1579 metrů.

Je sobota a já mám za sebou jeden ze svých nejlepších dosavadních zážitků na kole. Přitom ještě v úterý dopoledne by mě ani v nejmenším nenapadlo, že část víkendu strávím někde v okolí Zadova. Plánoval jsem celodenní vyjížďku na žiletce.

Začalo to úplně nevinně. Na messengeru vyskočila zpráva "Šumavský MTB Maraton? Mám auto a místo.".

Rozesměje mě to. Na kole sice jezdím poměrně hodně, ale od dubnového pádu, kdy jsem brousil asfalt a vykloubil si klíční kost, de facto jezdím jen silnici.

"Obávám se, že na to nemám techniku," říkám po pravdě s tím, že navíc v neděli musím do práce.

"Vždyť je to 54 km. To je jak Cukrák," ponouká Lukáš a připomíná náš nedávný švih, kdy jsem za ním skoro celých 60 kilometrů vlál jako kus hadru (a nebudu to rozhodně svádět jen na to, že má 29" kolo, zatímco já jezdím na 26" biku). Pronese ještě něco o tom, že dělám velkou chybu a tím končí. Žádné přemlouvání.

Přesto mu o pár minut později píšu, ať se mnou tedy počítá. Zastání ve stylu 'jasně, je to nerozum' se mi od nikoho nedostane. Místo toho slyším 'paráda, jdi do toho'. Lidi jsou prostě ze své podstaty škodolibí.

Zadov, sobota. Den D.

Lukáš s VIP číslem 222 startuje ve třetí vlně, já - na příštích pár hodin číslo 564 - z té úplně poslední, kde už pořadatelům ani nestálo za to stavět koridor. V 11:30 zazní výkřik START, ale já ještě dobré tři minuty čekám, než můžeme do pedálů pohnout i my, co jsme na konci hroznu zhruba 600 jezdců.

Tak vypadá svět z posledního koridoru.

Začíná se zostra - 2,5kilometrové stoupání s převýšením dobrých 170 metrů. Jede mi to. Jede mi to dobře. Kilometry na silnici jdou znát, takže se nekrotím, jak bych měl. Předjíždím pár desítek lidí, kteří se serpentinami vlečou. Až později pochopím, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Těch příštích 54 kilometrů není úplná procházka růžovým sadem.

Každý sjezd je vykoupen kopcem a mně probleskne hlavou moje velkohubá hláška "profil vypadá na první pohled srandovně". Skoro 1600 nastoupaných metrů v terénu je ale sakra rozdíl oproti asfaltu. Ujeté kilometry přibývají pomaleji, než jsem si původně myslel. Je vedro a plán 'za tři hodiny bych to mohl dát' měním na 'hlavně dojet'.

To, co na ostatní najedu ve stoupání, ztrácím ve sjezdech. Inu, nulová technika. Fascinuje mě nadšení lidí, kteří jsou po trase. V jednom z nejhorších stoupání - ve Vimperku - poskakují na zídce dva malí kluci a na každého křičí "Jsi nejlepší!". Neuvěřitelný doping (jenž o pár desítek metrů dál odbourá paní, která nás posílá do dalšího kopce). Nebere to konce a pořád zbývá skoro dvacet kilometrů.

Po druhé občerstvovačce - někde kolem 38. kilometru - se dávám do řeči s neuvěřitelným chlapíkem. Je mu jednašedesát a strávíme spolu notnou část zbytku cesty. "Ještě sedm kiláků," hlásím. "Já mám 51," oponuje. Nechám se jím strhnout a jsme přeci jen v horách, takže GPS nemusí být úplně přesná. Loučíme se na poslední občerstvovačce - pět kilometrů před cílem (jo, GPS nekecala). Už jen kousek. Nohy pekelně bolí. Když jim chci ulevit a na chvíli šlapat vestoje, přihlásí se o slovo křeč. Ale už jsem tak blízko...

Míjím ceduli 'Cíl 1 km'. Tělo zaleje blažený pocit, že jsem to zvládl. Přede mnou je poslední sjezd - po asfaltu - a také dva cyklisté. Ty dám! 'Peru tam velkou' (nejtěžší převod), zalehnu na řídítka a šlapu o sto šest, ale pořád to nejede tak, jak bych si představoval. Předjíždím je, ale jde o dva výletníky.

Další cedule. 'Asi posledních 500 metrů,' říkám si. Prdlajs. Ostrá odbočka do lesa. Jasně, bylo by moc snadné jen tak vřítit se do finiše. Už sotva točím nohama, ale zbývají jen dvě zatáčky a cílová rovinka. Projíždím ji s úsměvem na rtech.

Zastavuju hodinky. Ukazují 4:01:14, vzdálenost 54,7 km a nastoupaných 1847 metrů. Sakra, nedal jsem to pod čtyři hodiny, jak jsem si přál zhruba posledních patnáct kilometrů. Oficiální časomíra je ještě neúprosnější - 4:08:59, ztráta na vítěze brutálních 2:13:30. Absolutně 499. místo, 136. v mé věkové kategorii.

Lukáš už vysedává v cíli. Vymydlený a převlečený. Není se čemu divit, přijel skoro hodinu a půl přede mnou.

Pár závodů jsem v minulosti viděl a nikdy jsem nechápal, jak se mohou amatéři po tom masakru na trati smát, když dojíždějí do cíle. Do dneška. A usmívám se ještě teď, skoro sedm hodin od doby, co jsem tím cílem poprvé v životě projel já sám. Zítra možná umřu únavou, ale dneska to bylo super!

text Michal, foto Michal a Ř.

TRAPNÁ

V životě ženy se objevuje většinou pár naprosto zásadních mužů – otec, manžel, bratr, druhý manžel apod. Vedle takových jedinců se pak ještě vyskytuje další druh – nedostižné celebrity. Třeba takový oblíbený filmový herec, s kterým prožíváme jeho životní i profesní zvraty, nebo hokejista, kvůli kterému se naučíme pravidla hokeje. Prostě kluci, které jen tak sledujeme zpovzdálí. Já jich mám několik od útlé puberty – Pavel Nedvěd, Darren Hayes, Petr Honzejk a Milan Cais. A právě na koncert toho posledně jmenovaného jsme se vypravili jeden červencový pátek.

Byla to shoda náhod. Každoroční tábor radotínských turistů se rozprostíral pouhé tři kilometry od stodoly undergroundové legendy Václava Koubka. Když jsem zjistila, že od nenáviděné kratochvíle mého muže (rozuměj táborový rej) a milované kapely Tata Bojs mě dělí tak zanedbatelná vzdálenost, zapomněla jsem na všechny malichernosti typu latrína, stan a absence vody a rozhodla se zamířit do jihočeských hvozdů.

S Péťou, Milanem, Naty, Jimmym, Pájou (ten hraje důležitou roli) jsme se potkali v pátek večer nedaleko Červené Lhoty, konkrétně ve vesnickém hudebním klubu Chotěmice. Je to velká soustava stavení, kde najdete hospodu, místo na stan, stodolu, kde hrají kapely, ale ne jen tak ledajaké (Mňága, -123 minut, Mucha...). Tatáči dorazili na místo v obležení svých rodin a s půlhodinovým zpožděním začali s tím nejlepším vystoupením, co jsem od nich zatím slyšela.

Stodola byla nacpaná k prasknutí, Milan zpíval jako bůh a Mardoša skákal zběsile jako vždycky. A jak to bylo celé takové fajn, pojala jsem podezření, že bych si ten zážitek měla uchovat nejen v hlavě, ale i ve fotografii. "Lukáši, chci, abys mě vyfotil s Milanem." - "Neni ti patnáct, to dělat nebudu." Jakkoliv měl můj manžel pravdu, neodradil mě od bláhového nápadu. V tu chvíli naskočil do příběhu Pája, který se se mnou jal čekat před improvizovanou šatnou Tatáčů s fotoaparátem – rozuměj mým mobilem v ruce.

"Pane Milane, mně je to trochu blbý, ale vyfotíte se se mnou?" "Jo, jasně!" Několik zkažených fotek, small talk o sprchování a vlivu omamných látek na živé vystupování, tykačka. Střih - řítí se k nám můj muž, který do té doby ostentativně postával s hloučkem kamarádů opodál. "To je manžel," povídám podle vzoru legendární filmové věty "Přinesla jsem meloun." V tu chvíli začalo to nejdelší potřásání rukou mezi Lukášem a Milanem, které dá dost možná vzniknout další hitovce Tata Bojs s názvem Trapná. "Já..já..já vás poslouchám už od devadesátejch let a jste fakt dobrý," koktal Lukyn. "Jo, díky. Tak já si jdu dát pivo," odtušil frontman hanspaulské partičky a zmizel kdesi v noci.

My jsme zmizeli v noci asi o dvě hodiny později, v podroušeném stavu po zmoklé cestě nás čekaly tři kilometry pěšky směr tábor. Trochu jsme se cestou poztráceli, ale ráno jsme se zase všichni našli. Takové štěstí ovšem neměly fotky, které nenávratně zmizely z paměťové karty naší zrcadlovky. Jediná fotka, která z toho večera zůstala, je ta fotka s Milanem.

text Maruška, foto Pája

SAMÁ VODA

Minuli jsme billboard u dálnice. Vnadná dáma zasněně hleděla z jakési kádě. "Snad nejedeme do pivních lázní," zhrozil se spolujezdec Václav, zatímco se instinktivně otáčel za plakátem. Byl ještě v narozeninovém útlumu po večírku na svou počest a představa jakéhokoli dalšího alkoholu v něm vyvolávala odpor.

Darovali jsme mu záhadné překvapení, dostal ho v obálce během večírku. Poukaz byl zašifrován morseovou abecedou, kdy jednotlivé znaky představovaly jej, jeho ženu a budoucího potomka. Dárek začal konzumovat o den později v autě. Bavilo mě, jak se marně snažil uhádnout, co ho čeká. Ne, opravdu nejedeme k nám na chatu a ani to nebude zvláštní prohlídka Konopiště pod vedením Jindřicha Forejta. Samá voda.

Až na kraji Benešova cedule s nápisem PAINTBALL vyžvanila, co Václava a dalších sedm jeho kamarádů čeká. Po bývalé vojenské základně ve členitém lese zatím pobíhali němečtí turisté, ale jejich amatérský Bundeswehr byl už na odchodu. Rozverně jsem na ně něco volal svou gymnaziální němčinou - avšak raději až poté, co odevzdali kvéry. Navlékli jsme maskáčové overaly, vyslechli si organizátorovy oplzlé vtipy o šprckách, protože když si vezmeš do ruky zbraň, je na místě vyprávět oplzlé vtipy o šprckách, a pustili jsme se do sebe.

Jsme nemotorná vemena, bolestínci a vesměs pacifisté. Naše vášeň pro takzvané military věci zpravidla končí střelbou ze vzduchovky na špalíčky nebo plechovky. Vystřelit ženě růži na střelnici? To už je hraniční. Přesto nás to okamžitě pohltilo. Nejvíce asi Vlastíka, který dokonce v jednom případě zezadu zastřelil spoluhráče Milana, asi proto, že v rozlehlém areálu nemohl natrefit na žádného soupeře.

Můj manšaft měl povětšinou navrch. Ovšem soupeři zaznamenali taky pár hvězdných momentů. Jako když se můj bratr vypravil ukrást vlajku v prostředku hřiště zcela neozbrojen a nalehko a nás to tak zaskočilo, že jsme se zmohli jen na pár zmatených výkřiků a střelbu do vzduchu. Nejkratší hra v dějinách.

Na paintballu je skvělá ta přestávková rozebírací fáze, kdy mluvíme jeden přes druhého a popisujeme vlastní hrdinství i matláctví. Je to jako po hanspaulce, ale přijde to hned po pár desítkách vteřin, nemusíme se kvůli tomu (zpravidla neúspěšně) lopotit celých šedesát minut jako při fotbale. Akorát modřiny z fotbalu vypadají jinak a zmizí rychleji. Jejich barevnost je rovněž mnohem méně impresionistická.

Václav se nakonec probral z útlumu, cestou domů děkuje všem a těší se na další paintball. Ten ale nebude, nebo spíš bude, ale bez něj. Místo střelby totiž bude přebalovat a opatrovat syna Jáchyma, který se narodil ve středu v 3:46 ráno. Moc mu gratulujeme!

text a foto Řízek