PIRÁT DUŠÍNEM

Nepamatuji si ji, ale musela to být šílená jízda. Dvacátého ledna tohoto roku jsem zřejmě uháněl zasněženou fabií do práce tak nebezpečně a hazardérsky, že jsem na čtyřproudovce mezi tunely na Zlíchově dosáhl dokonce kritické rychlosti 66 kilometrů v hodině v místech, kde je povolena sedmdesátka.

Ale zrovna nebyla. Protože tam někdo na chvíli dal padesátku, aby mohl rejžovat, a toho jsem si v tom zběsilém tempu nevšiml. Nezastavil mě nikdo, jen mi přišla obsílka od městské policie.

Měl jsem jít podat vysvětlení, což většině národa usnadňuje klička zvaná "osoba blízká." Ta ráno za mě vstala, vyčistila si zuby, odmetla auto, uvařila si kafe, nestíhala být včas v práci a pak ji na Dobříšské rozmatlaně vyfotila kamera, mohla by znít legenda.

Já jsem se ale rozhodl, že zkusím být jednou Mirek Dušín a svůj prohřešek přiznám. Bylo to poprvé, co mě někdo takhle změřil, tak jsem také chtěl prozkoumat, jaké to vlastně je mezi vyvrheli společnosti.

Na ústředí strážníků to vypadá spíš jako v moderní bankovní pobočce až na to, že tam moc nenaspoříte. Odebral jsem si čekací lísteček a usadil se mezi další dopadené piráty silnic - starého pána a tlustou paní s igelitkou.

Nepochybně horší než následná pokuta byl popularizační snímek, který s neskutečně otravnou hudbou běžel na televizní obrazovce a téměř hollywoodsky zobrazoval výcvik a zákroky chrabrých strážců zákona včetně střelby do figuríny. Bylo mi za všechny aktéry i diváky stydno. Akce Praha, no. Nedalo se tomu uniknout, ta obrazovka byla prostě všude.

Byl jsem docela rád, když jsem se z dosahu televizoru odebral k onomu podání vysvětlení. Strážník byl navzdory převládajícímu archetypu frustrovaného měšťáka, kterého nevzali ani ke státní policii, vlídný a skoro i v pohodě.

Tak srandovně jako na značce radar
ve skutečnosti nevypadá.

Kromě toho byl nadán i bystrozrakem. "S největší pravděpodobností řídil muž," řekl mi nad rozmazanou fotografií černého fleku v bílém voze, kde jedinou opravdu zřetelnou informací byla espézetka.

Navzdory vratké důkazní situaci jsem kápl božskou a zaplašil nápad hodit to na přítelkyni blízkou, která přece taky může vypadat jako černý flek, byť za volantem není moc vidět (ale to strážník neví). Policajtova vlídnost dostoupila vrcholu, zahrál takovou tu dobrotivou etudu a dal mi to za pětikilo, když je to poprvé. S trestnými body ale samozřejmě nemůže nic dělat, že jo.

Abych se na něco taky zeptal já, vyzvídal jsem, jak je to poměrem vychcánků a Dušínů. Dozvěděl jsem se, že to je různé. Ten den jsem byl nicméně šestý případ a z toho druhý poctivec. Zahřálo to u srdíčka.

Nemohl jsem si pomoct a vytkl jsem muži, že takováhle buzerační kamera je k ničemu a že by ji spíš měli dát jinam, kde není jen beton. On opáčil, že o tom nerozhoduje a že holt kamery jsou skoro všude na nových silnicích. A že ty prachy stejně nejdou jim, ale městu. Takhle to možná tak nevyzní, ale byl fakt milej, a ne na pěst.

Takže dávejte pozor, a když už váš vyblejsknou, doporučuju kát se a platit, je to výjimečný pocit sponzorovat hlavní město.

text Řízek a fotky Maruška

GRANKO MEZI CELEBRITAMI

Zimní přestávka skončila a na trávníky poprvé znovu vyběhli ligoví fotbalisté. Po delší době jsme se připojili mezi zástupy fandů a z tribuny Generali Areny jsme sledovali utrápenou anorektickou výhru Sparty pod Hřebíkem nad snaživým Slováckem. Ten jediný gól jsme jen slyšeli, víc jsme si ostatně nezasloužili.

Premiéru na Spartě zažil nejen její nový GSM Hřebík, ale i Pája. Ten byl na fotbale vůbec poprvé, proto se oblékl jak do divadla. Na druhou stranu, jeho oděv se nakonec ukázal jako jediný vhodný.

To bylo tak. Jak víte, na fotbal chodíme zadarmo. Tentokrát nás vstup mohl dokonce stát jen polovinu z nuly korun, protože jsme měli celkem osm volných lístků, ale potřebovali jsme jen čtyři (a ne žádné další navíc, jak se nám snažili cestou na stadion vnutit zoufalí překupníci). Když jsme kolem nich minutu po oficiálním začátku rychlým krokem opozdilců procházeli, ozval se z útrob arény řev, podle nějž se dalo usuzovat, že padla branka. Bohužel byla jediná.

Nakonec jsme se rozhodli, že před Vaškovými lupeny dáme přednost čtveřici volňásků, jež jsem dílem získal od svého zaměstnavatele, kterému můžeme věřit, a kolegy Honzy, jemuž jakbysmet. Že jsme se rozhodli správně, potvrdili pořadatelé, když nás vzápětí vyvedli mimo hlavní vchod do vstupu pro selebrity.

Takže jsme se znenadání ocitli na jedné tribuně s populárním trenérem Bílkem a mohli jsme třeba i zajít na slovíčko s legendárním Otou Černým. Na polstrované pohodlné sedačky a přestávkový raut se Pájův sváteční kabát hodil o trochu lépe než můj kulíšek tovární značky Granko. Maruška s Vaškem na tom nebyli tak tragicky, i jejich šatstvo však mělo spíš odrážet zimu než reprezentovat.

Bílek je schovaný za chlapem, co si
zrovna drží bradu.

Raut byl velice vydařený, degustace jelítek, jitrnic, vepřových kolen i lecjakých studených pochoutek byla docela příjemným zpestřením jinak nepříliš záživného utkání. Prvních deset minut druhého poločasu jsme kvůli občerstvení a pivu dokonce poněkud prošvihli.

A tak se v sedmém odstavci poprvé dostaneme k fotbalu. Hráči chvílemi působili dojmem, že o zimní přestávce studovali, psali diplomové práce, stavěli rodinná sídla, cestovali, ale na fotbal nevzdechli. Nepřihráli si, nic nevymysleli, tak se akorát nemotorně kosili a necitlivý sudí Jech rozdával karty skoro stejně blbě jako Vlasta při whistovi. Ale tu červenou pro nějakého retardovaného kopáče, který jak idiot sejmul mladého Krejčího, viděl správně.

Za námi seděli nějací dva odborníci, malátnému Kweukemu "humorně" přezdívali Kvá kvá. "Leť, kamerunský orle, nebo spíše kamerunský lve!" ozývalo se za našimi zády s nesmírnou kadencí.

Až na ty kecy byla ale naše místa výborná, veškeré dění jsme měli jako na dlani. Jenže se nic nedělo. K nejvýraznějším momentům patřil nález kreditní karty nějakého pana Huga, který byl oznámen i na velkoplošné obrazovce. A pak legrace při závěrečném platonickém náporu Slovácka, kdy jeho stoper jaksi zapomněl, že se gólman vydal pryč ze své branky a naslepo nezadržitelně hlavičkoval mezi vlastní tyče.

Ovšem i tahle situace prostě nemohla skončit gólem. Fotbalový bůh totiž poznal, že jsme za lístky nezaplatili, a že si tedy nezasloužíme vidět vůbec nic. Tak jsme šli domů, plni spíš jitrnic než zážitků, ale až se kluci trochu sehrají, osahají si pažit a GSM si je srovná, přijdeme zase a bude to určitě mnohem lepší.

text Řízek, mobilní fotky Maruška

LED V LEDCÍCH

Ledce jsou bývalá divná vesnička na břehu Sázavy, kousek od Nespek. Přesnější by bylo říct, že je to kdysi zplundrovaný a nově opravený kostelík a pár domů, tedy dva, uprostřed pastvin. Samota. Kolik toho tam bylo dřív, nevím. Není však sporu o tom, že je tam parádní rybník.

Podle nespecké internetové kroniky blízko dvora (a tedy i dnešního rybníka) stávala tvrz, v níž dlili vladykové z Ledec. Ves však zřejmě v patnáctém století zanikla při obléhání nedalekého hradu Kostelec (jak to s ním dopadlo, napoví jeho nynější název Zbořený Kostelec). Zbyl jen kostel svatého Bartoloměje, který byl opuštěn v roce 1640. V padesátých letech se k neúprosnému zubu času přidali komunisti, po revoluci se ale najednou objevili dobří lidé, kteří kostelík opravují, a za to jim dík.

Tolik historie a souvislosti.

Někdy tam chodívám běhat, je to pěkná cesta, vine se pod lesem a nad řekou a loukami a nikdo nikde. O víkendu to vše bylo ale zmrzlé, hlavně tedy ten rybník, kam jsme šli bruslit - protože jsme s Maruškou na chatě konečně našli brusle. Skoro stejně důležité bylo, že Ledce kromě nás nenašel nikdo.

Dokážete si představit nehlučné bruslení? Nebo jste odkojeni hudebním či výskavě fakaním doprovodem při kroužení kolem zimáku či uřvanými kamarády při hokeji? Zkuste někdy Ledce. Zpočátku je to trochu zvláštní, ale bezesporu je to úplně jiná dimenze zážitku. Nezpívají ani ptáci, neboť zmrzli.

Někdo před námi, kdo však už odešel do tepla, dokonce odmetl a odhrabal z rovného ledu sníh a vytvořil dvě rychlobruslařské dráhy a jedno kolbiště pro případné hokejisty.

Mrzlo, až praštilo - dokonce doslova; když nože krájely led jantarovo-karamelkové barvy, v kterém byly bílé bublinky od kapřích pšouků, sem tam se ozvalo zlověstné dunění. A to tedy nejen při mých pádech.

Drandili jsme v pustině nedaleko od kostela asi půl hodiny, byla fakt ukrutná zima. Ale stálo to za to.

text Řízek, mobilní fotky Ř. a Maruška