Zimou, blátem, kamením
text a fotky
Řízek
Ranní pohled na teploměr potěšil asi jen rychlobruslaře a prodejce zimního oblečení. I když ruce jsme si mnuli i my, jenže zimou. Z řeky šla pára jak nad hrncem, ale z úplně opačného důvodu. Labutě možná štěbetavě nadávaly na svůj trpký úděl, když jim podvozek přimrzal k hladině. Tráva byla napadena jinovatkovou nemocí a řidiči škrabkami čistili zamrzlá okna. A my jsme vyráželi na kola.
FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE.
Čtyřicátý ročník Radotínského kola Jardy Baráka byl pro nás zajímavý především pátým ročníkem cyklojízd. Původně jsem osmapadesátikilometrovou terénní trasu chtěl jet hlavně s našimi táborníky. Nakonec jsem byl ale rád, že přišli aspoň ti dva – byť jich mělo nejdřív přijít deset, pak čtyři a ještě později tři. Jmenovitě zaslouží pochvalu a úctu Mára a Jimi. Čelo našeho pelotonu doplňoval Milan K. od Hanky K., zadní voj tvořil
Pán, později přezdívaný Modrý pán.
Pán totiž na svém trekkingovém kole nejprve vyrazil na příjemnou dvacetikilometrovou vyjížďku, když však viděl čtveřici svalovců zabalených do windstopperu a goretexu, neodolal a změnil plány. „Kluci, já pojedu s vámi a pak se možná někde odpojím,“ oznámil nám. A tak se stal součástí týmu. Pán, o kterém jsme se vlastně dozvěděli jen to, že je nezaměstnaný účetní a příznivec Podvečerních pochodů Prahou, ale vytrval až do konce. Byť na sedmém kilometru odhadoval, že už máme nejméně patnáct za sebou, a byť s sebou neměl vlastně vůbec nic…
Tradičně jsem jel s mokrýma nohama – brod v údolí u Cikánky byl hlubší než loni. A kdosi opravil paralelně vedoucí mostek, takže se mohl namočit opravdu jen blb. Ale stalo se. Nejvíce nás krátce poté prověřil úsek u bývalé kulometné střelnice, kde nyní koně a neudržovaný potok vytvářejí lokální imitaci močálu. Ale to jsme taky dokázali překonat. Stejně jako touhu koupit si na okraji Chotče bývalý mlýn a přebudovat ho na luxusní pension s Němci a vyjížďkami na koních. Možná příště.
Slunce brzo prozářilo zimu na snesitelnější úroveň a nebýt té jinovatky, bylo bezmála babí léto. Spadané listí mělo barvy všecky a legračně šustilo pod pneumatikami. Bylo v podstatě krásně.
Odměnou v polovině trati a po jednom z nejhezčích sjezdů byl v Hostími oběd. I ten jsem trochu prokaučoval bramborovými plackami se špenátem, ale ostatní byli celkem spokojení. Pak v Karlštejně se Milan zalíbil čmelákovi, který odmítal slézt z jeho rukavic, dokud jsme mu nesehnali náhražku Milana v podobě jakéhosi listu. To bylo přesně před zlomem mezi silurem a devonem, starým pouhých 416 milionů let.
Pak jsme stoupali na Malou Ameriku a ocenili jsme další geologickou lahůdku zvanou Kačácký event (the Kacak event). Tam došlo k zajímavému závodu s veselými turisty, kteří šli tak zhruba stejně rychle, jako nás do kopce posouvalo šlapání na večerníčkovský převod jedna jedna. Chlap, co měl na hlavě paruku a asi chtěl vypadat jako populární Ozzák, po nás vytrvale žádal rum. Jenže ten jsem měl jen na triku. Ozzák se nakonec zabavil tím, že k lomu vynesl na ramenou jakousi kládu. Zastydlá puberta.
Máru chytaly křeče a měl toho čím dál tím víc plné zuby. V Solopiskách, po druhé přestávce v pohostinství, jsme proto s Márou odbočili po asfaltce do Černošic, zatímco zbytek družiny - Milan, Modrý pán a Jimi - jel dál přes Kulivou horu, která navzdory svému názvu není ani kulivá, ani hora.
V cíli jsme přesto dorazili prakticky navlas stejně, úředník Vlasta nám nedal razítko, utopili jsme žal z konce výletu v teplém čaji a doplnili energii věnečky a sušenkami. "Bylo to dobrý," řekl v cíli Mára a celkem to vystihl.
Kýžený čas začátku nácviku obřadu se přiblížil rychleji, než si Maruška namalovala okolo očí černé kruhy a než jsem se pomocí instruktážního videa na youtube konečně naučil, jak si uvázat windsorský uzel na mou růžovou kravatu. Když jsme se konečně vypravili, princezna si po několika desítkách metrů uvědomila, že jsou jí její nové střevíčky příliš volné. A tak ošklivý trpaslík musel doběhnout pro vyzkoušenější obuv.
