Jako by na svatbu Luboše a Zuzky do slovenského Martina jel z Prahy celý ranní expres. Smutně jsme nahlíželi do plných kupé, na ty prozíravé, na ty sedící. Jeden z nás celkem dobře vymyslel, že pojedeme vlakem, ale z vrozené lakoty nekoupil místenky. Pochodovali jsme tam a zpět skrz vagony a ztráceli naději, až jsme dospěli do jídelního vozu. Přišel nám mnohem důstojnější než zbývající neobsazené prostory - chodbička, záchod a nárazníky. Barové stoličky jako by čekaly jen na nás. Průvodčí nás hanácky přesvědčovala, že vlak je plný dělňasů, kteří v Kolíně, nejpozději v Pardubicích vystoupí, a my se rozvalíme na jejich místo.
Kafe a čaj jsme dopili už někde kolem Peček. Obsluha záhy zaznamenala, že jsme sice dál družně konverzovali, nicméně ustali v konzumaci, a jemně nás na to upozornila. V restauračním voze se konzumovat musí, což je jeho výhoda i prokletí. V Kolíně navzdory předpokladům přistoupili další dělňasové a ti stávající v soupravě zůstali. Situace se stávala neudržitelnou.
A tak jsme si namísto místenky objednali pivo, snídani, pivo a další pivo a najednou nám ten svět vevnitř i venku připadal přijatelnější. Vlak se pohupoval, řepkové lány svítily a my jsme za zády nechali i obec Červenka přezdívanou Roman Červenka. Krátce potom vystoupila hanácká průvodčí a nastoupil někdo méně zajímavý, na pastvinách se objevily ovce a kozy a zmizel mobilní signál, což byl signál, že jsme na Slovensku. Vlak se trochu vylidnil a bylo možno obsadit kupé. Výkonná viceprezidentka jídelního vozu k nám mezitím našla vztah. "Nazdar, mládenci," mávala na rozloučenou.
V Martině všechno proběhlo strašně rychle. Hned nás naložili do autobusu (kde jsem mimo jiné zjistil, že jsem někde nechal foťák). Sympatický člověk podobný Peteru Nagyovi do nás začal nalévat borovičku. Jmenoval se Peter, na což jsme reagovali vyprsknutím borovičky. V dobrém reprezentování naší vlasti jsme pokračovali i nadále, protože všechny ty blbé kecy o tom, že je to tady jak někde v Transylvánii, jsme říkali maximálně polohlasem.
V evangelickém kostele si nicméně Luboš se Zuzkou řekli "Ano" a "Áno" a i pro pohany byl obřad příjemný a stravitelný, až na tu jalovcovou chuť zažranou na patře. Následoval přesun do společenského sálu penzionu; zde jsme už místenky měli, usadili nás k Vaškově rodině, v níž dominuje hodný Jáchym. Foťák se mezitím našel.
Měli jsme typické slovenské národní jídlo - pekingskou kachnu. Byla tak dobrá! Nezasloužila si, abychom se po ní ještě přetláskali sladkostmi, řízky a dalšími pochutinami. Jenže stalo se.
Ono nám celkem bylo do smíchu. Taky jsme vymysleli míchaný nápoj pro třetí tisíciletí - borovičku se spritem. Jmenuje se Bospor a už brzo se s ním setkáte v každém pořádném klubu. V Krymské nám utrhnou ruce.
A do smíchu bylo i nevěstě. Předáváme finanční dar schovaný ve vkusné tašce. Není to vidět, ale věřte, že je na ní pes se slunečními brýlemi, který si fotí selfie. Našel jsem ji ve skříni. Taková věc prozáří každou svatbu.
Nechali jsme si zahrát Reklamu na ticho od jiného zdejšího umělce, ale první tanec spolu novomanželé proploužili na něco úplně jiného. Transylvánská lidová, nebo co.
Jáchym mezitím koloval mezi námi bezdětnými jako chovací trenažér.
Až dodatečně jsem si všiml, že se na levé straně téhle fotky potlouká Travolta.
Velký zájem v našem týmu vzbudila chůvička z Lidlu.
Václav se ukázal jako správný kapitán a rozjel mašinku. Dokonce při průjezdu zvládal vískat sedící babičky ve vlasech.
Před půlnocí dorazil folklorní soubor Kriváň. Probíhaly jakési rituály, po nichž náš kamarád a spoluhráč skončil nenávratně v opravdovém chomoutu. Přejeme mu to!
Uprostřed noci nás napadlo, že si vezmeme borovičku a doneseme ji na autobusové nádraží.
Tam nám však došlo, že jalovec už nemůžeme ani cítit, tak jsme ji zase donesli zpět. I tak nám ale obličeje zářily štěstím. Tak jako novomanželům už napořád.
text a fotky Řízek
