KULATÝ NESMYSL

Nevzpomenu si, kde se vzal, jestli jsme ho našli na hřišti (ukradli někomu jinému), koupili, dostali anebo si ho jen vypůjčili a nevrátili. Nicméně ten žlutozelený míč nás provázel po mnoho sezon a celkem dobře symbolizoval naši křivolakou cestu nejnižší myslitelnou fotbalovou ligou.

Totiž: začínal s námi jako svítivý, kulatý a spolehlivě nafouknutý (my byli mladí, svalnatí a nafoukaní). Byl s námi u všech legendárních duelů - byl u remízy 2:2 se dvěma brankářovými góly přes celé hřiště i u porážky 1:16, vždycky také nejlépe věděl, jestli kecáme, když křičíme po odpískaném faulu, že tam byl kontakt s balonem. Byl pokaždé nejblíž a měl to z první nohy.

Zato v posledních zápasech před tím, než nás opustil, byl sice pořád svůj, ale už okopaný a špinavý, odlupovaly se z něj pláty, byl celý šišatý a ucházel (my taky už místo machrování na začátku navlékáme ortézy a navzájem se seznamujeme s aktuálními a čerstvě přibyvšími neduhy a naše ambice jsou přinejlepším ucházející, možná už úplně splasklé). Soupeři se jeho i nás trochu štítí - obvykle jsme do něj při zápase kopali jen tehdy, když už jiný, lepší v okolí nezbyl. A to je ostatně i princip, jakým se vybírají týmy do poslední ligy.

Každopádně míč už není. Nějaký náš ostrostřelec jej v utkání pátého kola poslal kamsi do hlubin Kunratického lesa. Za normálních okolností bychom vytvořili rojnici a bylo by jen otázkou času, než by ho někdo z nás vytáhl z křoví ostružiníku anebo z hromady starých igelitových pytlů. A dělal by, jako že to byla maličkost a samozřejmost, přesto by byl za efemérního hrdinu okamžiku, užil by si dvacet vteřin slávy, načež bychom na to zapomněli a věnovali se pozápasovému urážení už odešlých soupeřů. Kteří, jak bychom se zajisté shodli, sice možná vyhráli a třeba jsou jejich dovednosti v průměru o něco vyšší, zato však my jsme kvalitnější občané - nebrečíme u rozhodčího, nejsme zákeřní, nesimulujeme a předně umíme prohrávat. A vždycky najdeme ztracený míč i důstojnost.

Jenže tentokrát jsme na sebe jen smutně koukali, neboť si nikdo nedokázal vzpomenout, kterým (aspoň zhruba) směrem ten balon vlastně letěl, protože jsme jich vysoko nad nebo úplně vedle poslali hrozně moc. Dokonce není úplně jasné, kterou branku jsme vlastně přestřelili. (Ve stejné době soupeř z týmu Senioři Praha B z pěti střel čtyřikrát trefil branku, což byl ostatně i důvod, proč jsme prohráli 0:4).

Rychle se stmívalo. "Já vím, že je to krutý, ale nechme ho tady. Užili jsme si s ním, měli jsme ho rádi, ale je čas jít dál," řekl jsem nečekaně dospěle a cítil jsem na těle, jak nastává nová éra, bezmíčová, nejistá, která může skončit úplně jakkoli. Šla z toho husí kůže, anebo jsem se málo oblékl.

Pokývali jsme hlavou a šli opodál nad pivem a limonádou přemýšlet, co se sebou a týmem dál, abychom nebyli tak trapní. A zase jsme nic nevymysleli, ale bylo to celkem fajn.

Akorát pokladníkovi jsem zapomněl napsat, že jsme ztratili míč. Tak Péťo, fakt jsme ho ztratili. Sice nás to může někam dál posunout, nicméně i tak bychom potřebovali peníze na nový.

text a archivní foto Řízek