BLONDÝN SE VRÁTIL

Začalo jaro. Poznáte to podle uřvaných ptáků i toho, že se Franta vrátil z teplých krajů. Chce si tu teď hlavně uklidit v dílničce. My, jakožto jeho přátelé, jsme si na něj museli pořádně počkat. Asi tak rok a půl. Tak jsme se s ním zašli přivítat.

František ten dlouhý čas strávil především na Novém Zélandu a v okolních obcích; česal jablka, česal ovce, stříhal ovce, spal v autě a podnikal atraktivní výlety. Pěšky i na kole. O tom všem vyprávěl těm, kterým se doneslo, že už je zpět. A chudák to musel vyprávět mnohokrát, jak se v klubovně dychtiví posluchači postupně slézali a jak se střídali kolem jeho židličky. Pili pivko a populární tatranský čaj.

Jaké to bylo, Franta vlastně moc neprozradil. Jen naznačil. Létání s Aeroflotem je prý divné. Malajsie je kolem Kuala Lumpuru furt jen město - pláže - město - pláže - deštný prales, takže nic moc. V pralese je nepříjemné, že ani ve vedru prádlo neschne. Když je v Austrálii vedro, je to jako stát u zapnutého teplého fukaru. A když je člověk pořád venku, vrátí se s blonďatým melírem....

Po celou tu dobu, co byl pryč, jsem jeho kroky sledoval na jeho blogu - a když v klubovně říkal, že to nikdo nečetl, tak tím pádem nemluvil pravdu. Teda, ono většinou nebylo moc co číst, bylo to bez zbytečných kudrlinek a často i bez zbytečných písmen. Ale obrázky to byly hezký. Pravděpodobně i celá ta cesta.

text a mobilní fotka Řízek

TY HRAJEŠ TU HRU, LUKO?

Po víkendových 24 hodinách v práci jsem si tentokrát připadal debilnější než obvykle. Neschopen ničeho duchaplnějšího, zapjal jsem v pondělí ráno svůj nový, rychlý a poněkud hlučný počítač - a zhruba dvě třetiny ze svého náhradního volna jsem strávil záchranou planety. A protože jsem právě na své alma mater vyslechl plodnou diskusi na téma závislosti na internetu a hrách, chtěl jsem se z toho tady vyzpovídat:

To máte tak. Když jsem bylo dítě, jednou z mých nejoblíbenějších hraček kromě lega a plyšáků byla počítačová hra UFO: Nepřítel neznámý. Stal ses generálem výjimečného a nesmírně tajného projektu, jenž nemá za cíl nic menšího než záchranu světa před tajuplnými nájezdníky z planety Cydonie (jejich invaze začíná v daleké budoucnosti, tuším v roce 2001). Dostal jsi partičku nazdárků s ubohými puškami, kterým se podlomila kolena hned, jak zahlédli prvního mimozemšťana. A to ti první byli spíše takoví plyšáčci.

 A s nimi jsi během nekonečných hodin (v klidu, tvé oči chrání filtr na monitoru, tehdy se tomu věřilo) vybojoval nesmírnou řadu bitev, jež se všem na začátku jevily ztracenými - aby nakonec byla celá vesmírná invaze po zásluze rozmetána a potupena. Lví podíl na tom měla moje nejmilejší důstojnice Evelyn Hudsonová, kterážto byla pravděpodobně pěkná mužatka, jak se tak vznášela v létajícím skafandru nad bojištěm s plasmovým kulometem, celou řadu granátů a medikitem v podpaží. Když Evelyn zastřelili, nebo do ní dokonce nakladli vajíčka, musela se hra zastavit a načíst předtím, než k tomu politováníhodnému aktu došlo. Evelyn byla (a asi ještě pořád někde je) nesmrtelná a nenahraditelná.

Hra samotná už v roce 1994 nebo 1995, kdy jsem si ji na disketách okousaných viry nainstaloval do DOSu, vypadala grafikou trochu omšele. A její příběh, jak jsem vám tu převyprávěl, možná překonávají i scénáře oblíbeného humoristického pořadu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (nesnáším Miroslava Donutila, ale Maruščina babička se na to ráda kouká).

Nicméně ta hra geniálně kombinovala tahové strategické střílení s plánováním chodu celého projektu. Takže se u toho muselo jakože hodně přemýšlet. Nejlepší ze všeho, kromě českého překladu s nepřekonatelnou hláškou "Cizáků zabyto", však byla temná atmosféra strachu. Jakmile se na obrazovce (s filtrem) zjevil nápis Skrytý pohyb a cizáčtí teroristé začali ostřelovat a okusovat nejen běžné civilisty, ale především moje hýčkané vojáky. A klást ty vajíčka. Nikdy jsem se před počítačem takhle nebál.

No, a loni vyšla její předělávka. Už se nejmenuje UFO, ale XCOM. Ale to je jako když se Česká soda přejmenovala na Čtvrtníček, Šteindler a Vávra uvádějí. Protože XCOM se přece už tehdy jmenoval ten tajný projekt, který měl vesmírné kolonizátory zastavit.

S nedůvěrou jsem tenhle revival nainstaloval. Nicméně, konečně se dostávám k jádru problému: poslední dva dny jsem strávil prakticky jen v tomhle fikčním světě. Ta hra je prostě výborná. Nevím, kdo to vytvořil, ale to dobré z originálu nechal, to nešikovné vymazal a spoustu výborných věcí přimyslel. Jasně, ten slaboduchý scénář zůstal, ale to by člověk zase chtěl moc. Je to napínavé, pořádně náročné a stěží se od toho odchází - kamkoli a za jakýmkoli účelem. A v úterý ráno mi došlo, že se blížíme k závěru. Proto jsem celý den vylepšoval svá vojska a postupně kosil další a další zákeřné vetřelce. A po velkolepé závěrečné bitvě (kterou jsem musel třikrát začínat znovu) jsme ten svět skutečně zachránili, aby ho nevcucla černá díra či co to bylo. Jenže tam zůstal sympatický a výjimečnými schopnostmi nadaný plukovník Archie "Kong" Hill (na snímku), jakási Evelyn Hudsonová verze 2013. Byl to hrdina a jinak to prostě nešlo. Obětoval se pro dobro nás všech. XCOM je druhá hra, kterou jsem kdy dohrál, o první píšu výše. Od Marušky vám mám vyřídit, že ji nesnáší. Ale já už ji hrát nebudu.

"Nedávej mi to, já bych se na tom stal závislým," řekl mi jednou se smíchem Péťa, když jsem mu cpal Maruščin tablet, ať si na tom něco zahraje. Asi tomuhle přístupu rozumím. Sice jsem zachránil svět, ale volno je v tahu a žena se zlobí.

text Řízek, snímek ze hry XCOM Enemy Unknown

MIKULÁŠ

Náplní posledních dvou týdnů pro některé z nás nebyly jen běžky a znovu další běžky s jinými kolegy než původní běžky. Je jasné, že o „laufování“ se tady do konce této zimy ještě nejmíň jednou dočtete (hurá), a tak je čas na jiné téma.

Zatímco stovky borců mazaly, píchaly a funěly a já u toho díky bohu nebyla, vylezl na svět chlap, který je mi v současné běžkařské sezoně nejbližší. Jmenuje se Mikuláš, je to můj synovec a narodil se 7. února.

Sympatický mi byl ještě v bříšku mé statečné ségry, protože je očividně teplomilný tvor jako teta a ven se mu nechtělo, ač už na tomto světě měl být už nejméně týden. A tak se jednoho únorového čtvrtka elitní lékaři z motolské nemocnice rozhodli, že když to nejde po dobrém, půjde to císařským řezem.

Mikuláš tak vypadal jako ze žurnálu: nepomačkaný, vlasatý s úctyhodnými 3,97 kilo vynikal nad ostatními minidětmi. Jeho specialitou, díky které mu přezdíváme Krtek, jsou obrovské ruce, které prostě nejdou přehlídnout.

My jako Hujerovi jsme se k němu dostali večer po porodu a hlavně po návštěvní době – prostě typický kulichové. Strejda Lukáš ho furt fotil a teta se bála, že mu ublíží. Takže ještěže třetí sudička byla novopečená babička, která to naštěstí s dětmi umí.

Hrdý otec, můj švagr Tomáš, první přírůstek do rodiny notně zapil. Druhý den mi volal už v devět hodin ráno, aby mi sdělil, že se právě probudil na gauči a že jeho syn bude mezi ctitelkami přezdíván díky výše zmíněné vlastnosti Miky Prstič. Prý pak mluvil ještě s mojí matkou, tak doufám, že jí nevyprávěl to samé jako mně.

text Maruška, fotky Řízek