TÁBOR V KOSTCE

Kdo uteče, je srab!
text a fotky Řízek

Už nejsem na táboře, protože jsem žhavou půdu čimelické louky nahradil rozpálenou redakcí v dusném hlavním městě. Strávil jsem letos v Čimelicích jen slabou polovinu, za což vděčíte mému ještě slabšímu zdraví a rovněž nezměrnému pracovnímu zápalu, kvůli němuž a kvůli Marušce jsem se vždy tak rád a ochotně vracel zpět do Prahy.

Uniklo mi tedy jistě spoustu zážitků a momentek, na které si budou zúčastnění v hospodách vzpomínat a já budu jen rádoby vědoucně přikyvovat, jako že dobře vím, oč jde. Netuším třeba, jak se na prestižní místo na vnitřní straně plachty latríny dostala Ewa Farna, postrádám vysvětlení avantgardního sušáku na prádlo či genezi prvního kosodélníkového fotbalového hřiště na světě – jistě i jeho zákeřnost vedla k nepovedeným výkonům hráčů z týmu stařešinů, k nimž už jaksi spadám. O spoustě bulvárních novinek, bez nichž by kterýkoli tábor byl třetinový, jsem se zase dozvěděl až z médií, za které v rámci tábora právem pokládám například Venála.

Ale jindy, to jsem tam zase byl. To když se urovnával křivý stožár či spory různě křivých charakterů, počítala se klíšťata – myslím, že s jednatřiceti kousky za jeden den jsem se stal aspoň v tomto směru šampiónem –, když při zahajovacím ohni každý tajil dech, aby to proboha chytlo a když můj domácí mazlík opět naruby převrátil zažité přírodní stereotypy o dominanci středně velkého psa nad obézní kočkou. Pravda, nad skákajícím zeleným nepřítelem ani opeřencem už Pepan nevyzrál.

Nebo když nám opakovaně děti vykradly jackpot při tradiční bitvě tygrů s motýlky a lovci, či jak nás dvojice nejmenovaných táborníků téměř vypekla hromaděním bordelu pod podlážku – den před jejich skandálním odhalením jsem je chválil, jak pěkně mají uklizeno. Čepice taky za hřebík s vesničany vyhandloval sovětskou pneumatickou čističku vzduchu bulharské výroby. V paměti bezesporu zůstane i Péťova neuvěřitelná karetní série, při níž se z průměrného veterána stal lídr světových karbanických tabulek, či když tento ladně zaplul pod stůl, aby tak demonstroval svou odvahu. A zaznamenání hodná je i slečna, která nás na Orlíku pronásledovala, a průvodkyně, kterou jsme naopak pronásledovali my. Nebo když jsme si po zakázaném noclehu v divoké kousající, šustící a bodavé přírodě ulevili: „Ještěže nás nechytili!“

Víc zážitků časem nabídnu ve fotogalerii. Nicméně už teď se dá konstatovat, že se akce povedla tak na 95 %.

Jak jste tábor viděli vy? Nebo jak trávíte prázdniny? Nestyďte se a napište pár vět na rizek@rizecek.wz.cz.

VODÁCI V JEHLIČÍ

Vymysleli jsme hru
text a fotky Řízek

V neděli ráno jsme se s Matoušem probudili – ovšemže každý jinde – a spolu s ostatními vedoucími jsme na sebe mžourali v jídelně. „Chtělo by to něco nevšedního,“ zamyslel se Péťa nad odpoledním programem našich dětí.

„Kimovka a hry v lese, piš to tam,“ zahrál jsem si na autoritu, třebaže jsem byl v Čimelicích vlastně jen víkendovým návštěvníkem. Pod otřepanými hrami v lese se totiž měla skrývat bezvadná a originální zábava. Aspoň jsme v to doufali.

A tak jsme ji vymysleli. Slalom deblkánoí na divoké vodě. Možná už někdy někdo něco takového objevil, ovšem suchá varianta – to tu pravděpodobně ještě nebylo. A jestli bylo, tak si to nechte pro sebe, ať nadšeným vynálezcům nezkazíte radost.

Pro slalom na divoké vodě je zapotřebí především svažitý kus lesa, nejlépe s nějakými drobnými překážkami, které mají nahradit nebezpečné vodní válce, vývařiště a víry. Také je zapotřebí Matouš. Ten totiž z krajinek vyřeže patnáct slalomových branek, zatímco si spoluautor nechá zdravotnickým personálem převázat svou bolavou pacinku. Těch třicet tyčí pak Matouš samozřejmě také odnese do lesa, zatímco já musím mít volné ruce – vymýšlím přece trať.

V lese jsme mezi stromy natáhli na provázcích branky, které se klikatily v zapeklitou trať plnou různých podrazů, zákeřností, protivodných branek a vlásenek. Všemu přihlíželi coby platící diváci veverky, kamzíci, zajíci a možná tam z nedaleké vodní hladiny dohlédl i obávaný labuťák, který svým ostrým zobákem a svalnatými perutěmi ve spaní straší už několik generací čimelických táborových děcek.

Děti se nejprve tvářily nechápavě, když jsme je s vestami a pádly a kusem klády odvedli do lesa. :-O nahradil pak převážně znuděný výraz, tedy :-¬/. Asi čekaly, že to bude nějaká další varianta lesního golfu s plastovými jamkami. Nůda! Nedalo moc práce vysvětlit, že kláda je lodí, jehličí zákeřnými vlnami, a vesta je tak naprostou samozřejmostí, a když to dokázala zpracovat naše unavená obrazotvornost, dětská o to snáze.

Přibližně po druhé třetí otrkávací jízdě jsme to našli. Začalo nás to bavit, závodníci po vteřinkách vylepšovali rekord trati, bylo tam nadšení úspěšných dvojic, zklamání bludných posádek, dokonce i nějaká uplavaná pádla. A vše směřovalo k vrcholu. To když se do vln vnořili i Péťa s Jirkou. Jejich exhibiční jízda ale skončila fiaskem na deváté brance– zmatený háček totiž namísto do ní navedl loď do protivodné branky 4, a to byl, vážení sportovní přátelé, konec všem nadějím.

To já s Matoušem jsme si ostudu neudělali. Náš čas sice na nejlepší děti o kousek nestačil, ale na druhou stranu jsme se necvakli. Což by se mi například s nejhorším vodákem, kterého Blanice poznala (Václavem, ne mnou), povedlo pravděpodobně nejméně šestkrát.

PAŘÍŽ MÉHO SRDCE

72 hodin na Západě
text Maruška a Řízek, fotky Řízek

Dozněly poslední tóny blues. Na schodech Sacre Coeur se ozval spíš zdvořilý potlesk turistů. Starší muž sundal z krku kytaru a nakvašeně řekl: „You only know Oasis and R.E.M. but I don’t play that shit,“ nástroj předal populárnějšímu kolegovi, vzal batůžek a zmizel. Když jsme scházeli po schodišti z Montmartru, za zády už jsme slyšeli, jak si dav baťůžkářů prozpěvoval With or without you.

Taková je Paříž. Všichni mají stejné foťáky, znají ty samé písničky, v rukou třímají jazykové mutace jednoho turistického průvodce. Odlišit se člověk může tím, že si v nejlevnějším hotelu ve městě pronajme pokoj, kde se předchozímu nájemníkovi stal small accident, a proto jsou stěny čerstvě a smradlavě vymalované; nejezdí taxíkem, ale používá spletité metro; nebo pije jen růžové víno. (To proto, že ostatní barvy vína mají nehledě na kvalitu korkový uzávěr a naši hrdinové nejsou vybaveni vývrtkou.)

Jedna Paříže je nadzemní – v té se prohánějí peugeoty, Francouzi na kolech, voní tam bagety a běhají tam všichni ti fanoušci heavy metalu (rozuměj Eiffelovky), obrazů a francouzských parků.

Druhá Paříž je ta pod povrchem. Vypadá spíš jako taková upravenější kanalizace, je kosmopolitní, plná afrických dialektů a muslimských fezů. I tady se hraje, ale trochu jiná muzika než Imagine a Losing my religion.

To přijde chlapík s harmonikou a mezi dvěma stanicemi do skřípění unavených kolejnic a syčení brzd vybalí efektní šanson oceněný posléze několika eurocenty do kelímku doprovodného dítěte. Dvojice ten celý svůj dům pak přesune o vagón dál. Ale vydělat se dá i jinak – někdo prostě po zavření dveří vstane a odvypráví metru svůj mezistaniční kelímkový příběh. Tady je to spíš blues.

Město umí být shovívavé ke všem. Kde jinde totiž můžete sedět v parku na lavičce, popíjet víno a poslouchat nedaleký klavírní koncert Chopina. Ať už si člověk vybere ten svět nahoře nebo ten dole, jisté je, že vždy budete mít dojem toho francouzského výjimečného cirkusu dole páchnoucího a nahoře vonícího nadevropským pozlátkem.