FÁVOTRANS V NEOPRÉNECH.

Po Otavě i skrz ni
text a fotky Řízek

Byla to nejlepší voda na světě! A kdyby se ti snad, čtenáři, zdálo tohle tvrzení příliš velkohubé, tak to je jen proto, že jsi tam zřejmě nebyl, nebo tomu vůbec nerozumíš. Otava vodákům oslabeným Milanovou třeskutou oslavou tehdy nabídla bezmála první povodňový stupeň a totální adrenalin srovnatelný s kitingem na poli sedláka z Třebotova.

Po necelých dvou stech kilometrech jízdy Fávotransovým větším autem jsme nafoukli pálavy u někdejší Čeňkovy pily. Přiznám se, že mě trochu vyděsil můj háček, pro nějž nafukovací plavidlo bylo dosud dočista terra incognita, hhh. "Luki, já nechci klečet... fakt nemůžu sedět? A na co tam jsou ty pásy?" děl Václav a já jsem předem polykal andělíčky a dušoval se, že příště svou posádku prolustruji důkladněji.

Po zhruba sto padesáti metrech plavby přišla první nesnáz, a kupodivu se netýkala naší lodi. Vlastík se Žvejkem se cvakli; ledová voda je dravým proudem vláčela peřejemi přes kamení, strkala jim hlavu pod hladinu a nechtěla je pustit ze svého útlaku – vše jsem to z tepla svého neoprénu a vratkého bezpečí našeho plavidla pozoroval. Když vylouhovaní konečně opustili vodní prostor, uplavané pádlo, utíkající loď a Vlastův respekt posádce znemožnily dále pokračovat.

Ale my jsme jeli dál. Jiras-Máder nemají po dlouhé zimě nejlepší figury, a tak jsme museli často vylévat, neboť voda uvnitř lodi vytvářela konkurenční hladinu, občas byla i o pár čísel výše než ta vnější . Taky za to možná mohly snad dvoumetrové vlny, vracáky, válce a jiná stavební technika, které jsme v šíleném tempu míjeli, tedy pokud jsme zrovna nevylévali.

Pane jo, jsme dole, bez nehody – teď jen nějak důstojně přistát, když se na nás dívají všichni ti vodáci. Tak, to se trochu nepovedlo, důstojnost naší posádky možná krapet utrpěla. Nicméně jedeme znovu! Vlasta nehodlá opustit dodávku a odmítl by snad i balenou vodu, dalšího nuceně odpočívajícího určí losáž. Ironií osudu zůstává sedět nejryzejší vodák ze všech, Franta převzal Žvejka. A fakt jedeme znovu.

Druhá plavba začíná podobně. Černý Petr Žvejk se zase koupe. Tentokrát navždy odplouvá Frantova bota, nadlouho i pálava. Ta se ale chytře převrací a o pár set metrů níže končí uvízlá na kamenech. Otlučení chlapci na břehu dlouze sbírají odvahu, nakonec plují dál. A znovu to stojí za to. Můj Jiras v závěru evidentně vadl (i intelektuálně – vodočet považoval za kapličku), navzdory tomu jsme k čisté jízdě bez jakéhokoli dotyku branky přidali i excelentní přistání, i když posměváčci určitě čekali pravý opak.

Poslední jízda byla vychutnávací, marmeládová a šlehačková. Václav už to nechtěl pokoušet, nelehké bylo přesvědčit Žvejka, aby jej vystřídal a napotřetí se pokusil přemoci zrádnou úvodní pasáž. Jeho radost po našem brilantním projetí však byla nakažlivá. V euforii jsme spluli i zbytek – a i té zákeřné přitažlivé skále jsme se vyhnuli, dokonce i méně srandovně než amatérsko-profesionální tým Vlastíka a Rádoše.

A tak nám nezbývá než si pogratulovat a zajít na pozdní oběd. To zase byla ostuda! Velká paní vrchní na Frantovu žádost poprvé v životě servírovala mléko, perlil i Jiras a Vlastík se styděl a ládoval. Pak domů, sušit foťák, vzpomínat.

HLAVONOŽCI NA NITI? 2:1!

Konečně se našel někdo ještě horší než my!
text Řízek, fotky Nikol

Fanouškům fotbalu přinesl uplynulý víkend dvě dobré zprávy. Je sice příjemné, že v nejvyšší soutěži Sparta už před sebou vidí obrysy Slavie, mnohem důležitější je však samozřejmě ta úplně nejnižší liga. A v ní se stalo něco, co už mnozí zřejmě nečekali – FC Forejt vyhrál. Letos poprvé.

Ta hnusná škvára prostě nejde dolů. Sprchová voda po letmém kontaktu s mým tělem uniká do kanálku coby kafe; kocour i po koupeli kvituje s povděkem, že jsem změnil dres a že jsem teď jeho kamarád a soukmenovec, nejen otvírač konzerv. Dokonce to černé smrdí i jinak než ostatní škváry, je v ní cítit pot všech havířů i topičů elektrárenských, jimž prošla pod rukama. A určitě i leccos dalšího. Fuj.

O hagiborské škváře toho vím více než o průběhu zápasu. A to vzhledem k tomu, že se 99% času hrálo na polovině nemohoucího soupeře. Přes mraky prachu, které se zvedly pokaždé, když se něco začalo dít, jsem z branky mnoho neviděl. Měli jsme každopádně tlak. Však jsme se také sešli téměř v nejsilnější sestavě; bezbranného soupeře kazícího ještě jednodušší pasy než my jsme pustili jen k jedné šanci. Předpokládám, že tohle zase přes prach nemohli sledovat spoluhráči a teď se domnívají, že si vymýšlím, ale nějak jsem to vykopl na roh.

Neslané nemasté první půlce chybělo více pohybu a střelby, ale soustavné manévry před brankou soupeře jsme předvedli impozantní. Dvouapůlmetrového gólmana Hlavonožců vyděsil pouze Jirka, který utekl do brejku a šel na něj sám. Kličkou doleva se však dostal hodně z úhlu a zakončil jen do boční sítě, ačkoli jsme se zkusmo začali radovat. "Měl jsem to asi zkusit na druhou stranu," hořekoval Jiří po zápase, už s dortem v ústech.

Vyšlo mu to ale v druhé půlce. Akci předcházelo vzedmutí mračna prachu kolem velkého vápna, pak se zaprášilo u levé tyče a nakonec jsem viděl, jak se spoluhráči radují. Ono se nebylo čemu divit: naposledy jsme něco takového zažili v předminulém zápase.

Bylo naprosto nabíledni, že bezradný soupeř gól nedá, třebaže kolosálního brankáře poslal útočit (Rádoš vedle něj asi poprvé v životě trpěl napoleónským komplexem). A proto jsme museli vyrovnat sami: po rohovém kopu Hlavonožců jsme zjistili, že O mezi Marťasovýma nohama má přesně takový tvar, aby jím prošel balon a lehce změnil směr, a že mé reflexy se občas mýlí - míč směřující zřejmě napříč brankovištěm do bezpečí jsem si v zoufalé snaze něco udělat vrazil za brankovou čáru.

Jenže pak přišel Matyášův hvězdný moment. Jako bájný Fénix vyvstal ze škváry, prakticky ze stoje udělal dvě kličky, trefil se přesně k tyči a pak se zase ponořil do prašné neviditelnosti. Na hrdinství to stačilo, protože v závěru Hlavonožci namísto aspoň platonické snahy o vyrovnání jen dočista idiotsky sejmuli Káju, což je mohlo přijít draho, ale rozlíceného mstitele Jirku se podařilo udržet na uzdě.

Želatinový dort, který Nikol upekla mé sešité šlaše, jež slavila první narozeniny, tak přišel vhod. Cestou zpět si na něm pochutnala vítězná posádka mého vozu, i na podlahu auta se dostalo. Na zbytek týmu ne, ten hledal zakopnutý míč. Našel se?

TAKOVÁ BOTA.

Zaplatíš.
text a foto Řízek

Tamto ráno začínalo nenásilně a bez nápadu. Těsně nad ním si kocour Pepa brousil drápy o skříň, což je pravděpodobně zvuk způsobující pravidelnou každonoční dávku emocí mým sousedům. Snídaně byla silně marmeládová, pak slabá káva a přeslazený čaj, návrat pro zapomenutou peněženku a úprk na nádraží.

V práci jsem byl pozdě, po celý den jsem telefonem sháněl neznámé překlenovací tváře, které mi důvěrně sdělovaly otřelé fráze. A uprostřed toho všeho mi přišla zpráva, že mi kdosi obul už obuté auto.

Je obdivuhodné, jak rychle někdy dokážou asociace letět, zvlášť, jde-li o průser. Kropicí vůz šourající se slunným ránem naskočil zhruba stejně rychle, jako přenosné značky zakazující zastavení, jež jsem po okolí přece zahlédl v minulých dnech. No, aspoň ho nikdo neukradne, měl bych vlastně strážníkům poděkovat za ochranu a pomoc.

Dostalo se mi vlídného přístupu a téměř otcovského ponaučení, policistům zase pětikila. Z hlediska absurdity však vévodí fakt, že ani tahle bota, ani šestnáct dalších kopaček a kozaček roztroušených po Radotíně nikomu nepomohlo - pod uvězněnými auty samozřejmě zůstal bordel.

Nedávno jsme s kamarády přišli na to, že si neumím kupovat boty. Měli pravdu, tahle vydržela jen půl dne a chodit se v ní nedalo.
-----------------------------------------------

Toť infantilní pointa vypravování, které na zveřejnění čekalo rekordně dlouho, asi sedmnáct dní. Tahle nepodstatná příhoda se totiž stala 16. dubna a ještě večer, kdy jsem ten text dopisoval, jsem se domníval, že bude tím jediným zlem, co mě ten den potkalo.

Někdy nás trápí úplné malichernosti a jen nedaleko od nás se nám opravdové neštěstí vysmívá.