PANENSKÁ A VYDŘÍ TELČ

 

Na statku v Borovné mají dva opravdické Bílé tesáky, stádo koček, mraky much a další hospodářská zvířata. Na pár dní k nim přibyl ustrašený černý kocour s první šedinou na pravém špeku - a my dva. Po dvou letech jsme se vrátili do Telče, s vědomím, že dvakrát se do jedné řeky vstupuje blbě. Ale tady to jde hravě. Telč je prostě bezva.  

Hrad Landštejn s přílohou a oblohou

Krajina kolem je vlnitá a šlape se tu na kole jen ztěžka, i na lehký převod - to je takový místní paradox. Na cestě z Telče do Třeště u zarostlého jezírka ani nedutáme a počítáme žáby. Číháme na čolky, mají tam být. Nejsou, nebo jsou neviditelní. Zato zjistíme, jak a kde pramení Moravská Dyje. Jsou tam i hrníčky. Pak seznáme, že existuje obec Panenská Rozsíčka. V Třešti najdeme super cukrárnu a přes kopce jedeme zpátky. 

Já, turista

Večer máme dobré víno a v permanenci je plácačka na mouchy. Těch se letos urodilo víc než čolků. 

Kocour Pepan Vysočinu začne snášet až ke konci, sem tam vyleze z pokoje a nebojácně se vydává na prohlídku dvora. Tedy než zavrzá branka. Nebo než mu ukážu koně, který se okamžitě zařazuje do žebříčku jeho úhlavních nepřátel mezi vysavač a alobal.

Vlaštovky? Neznám.

V neděli necháváme kola opřená o zeď a Pepana v jeho strategickém úkrytu pod peřinou. Sami jedeme do autem do Slavonic, neboť nás bolí nohy. Vylezu na věž a celé městečko i Maruška jsou strašlivě mrňaví. Po turistické značce šplháme na hrad Landštejn. Tedy, spíš je to zřícenina, ale veliká a poctivá.

V podhradí se můžete vyfotit, jak vás obtáčí had, což nás neláká, ale některé ambiciózní politiky ANO. O patro výš pěje folková kapela a na ochoze nejvyšší věže čeká závrať.

Maruška, Telč a obloha

Vracíme se ještě delší cestou po stopách místního loupežníka Grasela (čti grázla - jeho nechvalný věhlas mu dokonce zajistil místo i ve slovníku). U jednoho rybníka nás zaujme povědomé hýkání a výskání - a vskutku, nedaleko je opravdický tábor. 

Ale takový, jaký svět neviděl. Uprostřed skalního města, stany stojí na dřevěných plošinách v několika patrech přímo na skále. Hlavní náčelníci úplně nahoře, latrína patrně úplně dole. Horolezcův sen! 

Tábor, jaký svět neviděl

Jenže nás už bolí nohy, ujdeme za odpoledne dobrou třicítku, a to snad i mezi turisty může vzbudit kus uznání.

Další den jedeme na kolech do Dačic. Uvidím Marušku padat, umí to podstatně elegantněji než já. A zjistíme, že opravdu existuje obec Kostelní Vydří. 

Tady někde jsem zahlédl toho koně...

A večer mi Maruška vypne v televizi Sanitku a radši mě rozdrtí v nenásilné stolní hře, v níž se stavějí železniční tratě z plastových vagonků.

Měl jsem pocit, že nám nic nechybí, ale za tím pocitem do Borovné přijíždějí i další lidé. Tak jim pokoj musíme přenechat. Přes voňavé Krahulčí, prohlídku hradu Roštejn a rozkopávanou dálnici jedeme domů. 

Tak zase někdy.

Telč, náměstí a pán na lavičce

text a fotky Řízek