KOUPEL NASUCHO

Černý kocour opět ve středu dění a v lavóru

Mí oblíbení Tatabojs mají jednu půvabnou písničku. Pravda, mají jich jistě více. V této se však kromě obvyklé lásky, jejíž nejapné kořínky najdeme snad ve všech dosud napsaných písních kromě Máte na to? od Schmitzera a Trojúhelníčku od Trsáče, pojednává i o čištění hlavy od problémů a starostí. Roztomile v ní využívají zvukovou shodu anglického „clean“ s čistě českým, pravděpodobně dívčím klínem. Ten má právě působit jako to pravé, co hravě rozpustí veškeré skvrny nesnází, potíží a nejistoty.

Není to asi příliš pravděpodobné, ale jistá šance přeci je, že Mardoša měl kromě konkrétních věcí na mysli i fyzickou přítomnost ženy obecně. Ono to ostatně jde ruku v ruce. Tak jako tak: pokud i klín i žena jaksi schází, a člověk má přesto dojem, že by o jeho trablích měl někdo vědět, co asi udělá?

Napíše to na blog.

A pak to po něm někdo bude muset číst. To zrovna. Leckdo to tak přesto činí – amatérští weboví spisovatelé, jak jsem dosud vypozoroval, se povětšinou dělí na ty, kteří mají správný a prezentování hodný názor na vše a všechny, a na ty, kteří se vypisují ze svých bolístek, a tím pádem nemusejí mít názor víceméně na nic a na nikoho.

Já mám ale kromě tohoto deníčku také kocoura Pepu, takže slzičky dnes barevný podklad těchto stránek nerozpijí. Moje zvíře totiž kromě řady dalších výhod oplývá velkou dávkou empatie. Když je člověku mizerně, pusto nebo nejvíc nejhůř, prostě přiběhne, vyslechne si, co je zase za problém, olízne pánovi čumák a začne mu vrnět do ucha. Kromě vyvinutého naslouchání má i nevyčerpatelnou hladinu trpělivosti. Když totiž člověk na ty rozpálená kamna šmatá pořád dokola jako blbec a pokaždý je překvapenej, že je zase spálenej jak prase, i tehdy přiběhne a olízne mu čumák. A člověku je samozřejmě hned lépe – to přece ví každý, komu někdy Pepan nebo kdokoliv jiný olíznul čumák.
Kocour má zkrátka doktorát z psychologie (aniž bych tím tuto vědu chtěl jakkoli zlehčovat). Díky tomu se mu dají odpustit jeho občasné prohřešky proti hygieně a občanskému soužití. I podivný zvyk koupat se ve vypuštěném, hypermanganem asi navždy zbarveném lavóru. A tolik jsem vám chtěl říci k dnešní fotce. Hezký večer i vám. I bez pointy jakéhokoli druhu.
text a foto Ř.

OKLIKOU

Tramvají  vůbec ne do stanice Touha

To, že jsem si včera z neskrývané lenosti odepřel cestu do školy na kole, jsem si začal vyčítat už ve vlaku, když se mi paprsky ranního sluníčka vysmívaly skrze zaprášená okénka. Co teprve, když mi cestu do metra zastoupila cedule oznamující, že se svezu až příště a ať si pro dnešek najdu nějakou jinou zkratku z Hlavního nádraží na Kavčí hory! Kvůli poslednímu činu nešťastníka, který se na Muzeu vrhl do kolejiště, podzemka mezi Holešovicemi a Pražského povstání stála.

Moje (údajně) blízká kamarádka o tom pak psala článek. Zpříjemnil mi ranní kávu a jablečný závin. Bylo to pěkné, přesnými, stručnými a jednoduchými větami psané. Erudovaně tam pohovořila jakási paní psycholožka i oblíbený radní Janeček, který má podle všeho kromě všeho na starosti také sebevraždy. Co tomu ale chybělo, byl bezprostřední prožitek. Ten mi naopak nescházel, zato mi chybělo to masmédium. A protože se tyto věci, jak známo, spojují jen stěží a krátkodobě, statisíce čtenářů budou ochuzeny. Vy zaplaťpánbůh ne.

"Zarazil mě houf lidí, který postával okolo vlezu do metra. O tabuli, kde bylo křídou napsáno cosi jen zblízka čitelného, se opíral zřízenec. Překvapené cestující informoval o neexistenci náhradní dopravy – nebyla, není a nebude, nic nevím. (Pán si zrovna zřejmě zažíval jedno z období vzdoru). Původně jsem se také chtěl připojit k přešlapujícímu davu a vyčkávat na pomoc shůry, což bylo ale řešení nešťastné. Vždy dochvilný Robert Záruba, jehož seminář mi právě začal unikat, pravděpodobně metrem nejezdí. Pak mě osvítila myšlenka – vyrazil jsem na devítku. Devítka mě popoveze na Lazarskou, tam sednu na trojku, trojkou na Karlák a z Karláku hurá osmnáctkou až na Povstání. Jenže už v devítce se mě jalo podezření, že nebudu jediný, koho to napadlo. Byla plná. Trojka, ta byla ještě plnější. A osmnáctka, no úplně nejplnější.

Podobné to bylo s dámami, které měly tu čest cestovat v mé bezprostřední blízkosti. Ta nejplnější mě potkala až v osmnáctce. Její kypré tvary byly velkou výhodou; pomyslel jsem si, že by i ostatní tramvaje měli vykládat polštáři. Kdyby se občas neoháněla krabicí s ostrými hranami a neznámým obsahem… Ale nemohl jsem si stěžovat. Na ostrůvku a v přilehlých místech bylo dost dalších, kteří sice nebyli pokrouceni a vpasováni, zato jim červená tramvaj s veselým cinkáním ujížděla.


Na zadní plošině vládla nečekaně dobrá nálada, jedna z cestujících otevřela okénko dokořán, jiná, podstatně štíhlejší, zažertovala, že by jím mohla vyskočit, a uvolnit tak trochu prostoru ostatním. Někdo jiný (já?) vtipně odvětil, že dnes už toho skákání bylo dosti. Celá tramvaj se otřásla smíchem. Nebo to možná byla jen výhybka na Moráni.


Na momentální konečné metra vládlo boží dopuštění. Mezi zastávkami korzovali zmatení lidé, hledající asi útěchu a pomoc. Mezi nimi jsem s překvapením zahlédl náhradní dopravu, která není a nebyla, ale najednou je. Jenže málokdo věděl, odkud vyjíždí a kam daný autobus směřuje. Snad ani řidiči. Vy snad víte, odkud jdete a kam míříte?“ uzavřel zničehonic student Lukáš Werner své vyprávění, viditelně u konce s dechem a myšlenkami. Podle zjištění redakce seminář nestihl, ale bylo mu odpuštěno. Sporťák Robert totiž metrem nejezdí, ale všichni ostatní studenti ano. A že se pak Lukášovo zpoždění přelilo i do následující schůzky s takzvanou blízkou kamarádkou? Svedl vše na nebohého sebevraha a jako náplast jí řekl, že o tom bude určitě odpoledne psát. A že si to pak rád přečte u snídaně.

text a mobilní fotky Řízek

BÍDA S NOUZÍ NA HAGIBORU...

Traktor Praha B - FC Forejt 2:0 (1:0)
text Honza, archivní foto Ř.


Hagibor je prach a štěrk a udusaná hlína – toť naturalistický popis hřiště, na kterém jsme v neděli hráli. To ale není úplně přesný. Nehráli jsme. Chodili jsme po něm, občas jsme popoběhli, zřídkakdy byl k vidění i náznak rychlýho pohybu. Ale jinak jsme toho moc nepředvedli.

Jakoby to tušili rozhodčí, kteří se na náš mač vůbec neobtěžovali přijít. Zároveň mají na svědomí jediný klad tohoto utkání a to ten, že dostaneme padesátikorunu (!), protože jsme to napůl pískali my. Vlastně Řízek, který tam nebyl a možná o tom ani neví. Ale v zápise je napsanej.

Kdybysme si aspoň mohli na absenci sudích stěžovat. Bohužel. Venál sice tvrdil, že při jedný z našich šancí trefil brankář soupeře míče jiný velikosti než fotbalový. Ale to viděl (a cítil) jen on...

Na druhou stranu není úplně pravda, že bychom se nepodíleli na žádných brankách. Franta založil rychlou akci, která ale skončila napnutou sítí za Basítkem. Tomu mohli traktoristi děkovat v druhém poločase. To si s míčem hrál tak dlouho, až mu ho útočník vypíchl a dal gól číslo 2.

Vzhledem k naší ofenzivní nemohoucnosti to byl konec nadějí… Od hodnocení jednotlivců radši ustoupím, číst devětkrát hodně podobnou pasáž by zavánělo nudou – asi jako sledovat v neděli naše marné snažení.

KANÁL!

 Vzhůru dolů!

text Janek, fotky Řízek

Holinky, baterka, proviant – vypadá to, že mám všechno. Posadím si batoh na záda, ubezpečím naposledy mamku, že nebudu zlobit, a vyrazím směr nádraží.

Jaké bylo mé překvapení, když minutu před půl osmou byl na autobusovém nástupišti pouze jeden člověk, včetně mě. Nedlouho poté mne doplnil Řízek – přesto však, vzhledem k původnímu nahlášenému počtu lidí, který byl „něco kolem šestnácti“, cítili jsme jistý neklid. Po nějaké době dorazili ještě čtyři lidi. Jali jsme se okupovat autobus linky 244 v tomto složení – Janek, Řízek, Špína, Milan, Honzina a Zdenka.

Po hlasování, které rozhodlo o tom, že dopravní prostředek, který bude mít tu čest dopravit nás na Hradčanskou, bude metro, nikoli tramvaj, jsme se právě na Hradčanské sešli s Péťou a Čepicí. Pak ještě pět minut autobusem do Bubenče, dvě zatáčky pěšky a už jsme viděli věže čističky odpadních vod. Poctivě jsme se přihlásili na vrátnici. Pan průvodce nám ukázal budku, do které jsme si složili batohy, a pak už hurá do podzemí.

Nejprve jsme podstoupili konvenční prohlídku. Ta sestávala z prohlídky celého čistícího procesu – čistička mimochodem už 40 let nefunguje –, strojovny a deseti devadesátimetrových bazénů. Pak jsme se opět přivítali s budkou, kde jsme se najedli a převlékli do pracovního. Při jídle, případně při převlékání, nás další průvodce obeznámil s našimi questy, které byly rozděleny především podle inteligence. Takže dojíst chleba a – jak s oblibou říkal průvodce – vzhůru dolů!

Asi ve tři hodiny odpoledne, poté, co se nám podařilo smést soli ze zdí v celém podzemí, dát svíčky na každou pátou cihlu a každý druhý schod v celém podzemí, vynést vodu pod povodňovými čerpadly, vysekat cestičku nad usazovacími nádržemi a posekat a shrabat trávu na části pozemku (omlouvám se, jestli jsem na něčí práci zapomněl), dali jsme si krátký oběd a podivně vyhlížející dírou jsme se podruhé vrhli vstříc podzemí.

Jsem si jist, že jsem nebyl jediný, koho kanály nadchly. Myslím, že tak polovina výpravy včetně mě už má jasno ve výběru budoucího povolání. Zhlédli jsme a poslechli jsme si mnoho; viděli jsme křižovatku tří stok, kde jsme z důvodu fotografické dokumentace zůstali poněkud déle, šli jsme pod vltavským plavebním kanálem a poté i pod Vltavou. Také jsme viděli cosi, co vypadalo jako polystyrenové kuličky – kdo nevěděl, z čeho polystyren je, si doplnil znalosti -, avšak byly to houby, které se jako polystyrenové kuličky jen tvářily. Poté, co někteří ochutnali tuto „stočnou pochoutku,“ jsme se vydali na zpáteční cestu a poté vzhůru vzhůru, za slunečním světlem.

Po procházce podzimní Bubenčí jsme vlezli do tramvaje, která nás dovezla až na Smíchovské nádraží. A když jsem pak z okna autobusu pozoroval Vltavu, věděl jsem, že jsem ten den rozhodně nepromarnil.

TVAR VÍTĚZSTVÍ

Tvar VD - FC Forejt 0:6 (0:1)

text Zdenda, archivní foto Ř.


Druhé představení forejtovských borců přineslo opět šest gólů. Zápas byl jednoznačný už od samého počátku. Před ním jsme si totiž poctivě a upřímně vyjasnili minely z minula a do zápasu šli pro dva body. Naše souhra ze začátku opět lehce trpěla, jakoby se Forejt musel vždycky rozjet jako diesel. Pak se ale kombinační možnosti týmu v zeleném ustálily na zavedeném standardu, a tak jen smůla byla tím důvodem, proč do půle padla jediná branka.

O tu se postaral Štěpán, který byl očividně při herní a gólové chuti. O přestávce si nikdo z nás nemohl stěžovat, každý odvedl fortelnou práci hodnou hráče vyšší ligy, než jakou tuhle sezonu hrajeme. Po pauzičce se rozjel brankostroj, hoši protivníka se pomalu ani nemohli seznámit s tvarem míče, meruna byla pořád s námi. Gólmanovi soupeře budiž útěchou, že v prvním poločase jsem ve volné chvíli vysbíral nějaké ty kamínky ze škváry před bránou, a tak se nemohl bát jít ostře na zem.

Co už mu na radosti rozhodně nepřidalo, byl druhý gól Štěpána, trefy Matyáše, Venála a Péti, mám za to, že se trefil i Franta. Na rovinu přiznám, že už nevím přesně, z opačného konce hřiště se mi holt nechtělo tolik napínat oči. Na co jsem naopak čumět musel, bylo vzepětí protivníka před koncem zápasu. Za stavu 0:4 se Tvar rozhodl, že akutně hrozí kanárek, a když ne zápas, tak alespoň jedna branka by mohla vyjít. V krátkém sledu jsem tak musel – a i když se s tím dobře chlubí, tak bych byl na hřišti nejraději do počtu – předvést několik kvalitních zákroků. Hráči soupeře se snažili střílet do šibenice, zjevně nepoučeni Štěpánovým po zemi jdoucím návodem z prvního poločasu.

Ten také předem vyvrátil možné pozdější spekulace, že hřiště jde z kopce, protože po chvilce přetahování s několika šancemi soupeře se zase hrálo jedním směrem. Záhy jsem si tak mohl upřímně zakrákat, když se pošesté radoval FCF. Byl to atraktivní zápas, jediný divák v podobě správce hřiště musel být spokojen. Forejt vehnal slzy do očí soupeře šestigólovým nášupem, který by rozhodně mohl být ještě letos překonán. Ukázali jsme, že góly umíme dávat i bez šťastných náhod, a to v množství větším než malém. Jenom škoda, že naši radost asi příliš nepřijali doma. Ona se totiž škvára špatně pere. To jenom tak na okraj.

ZELENÝ BALET

 

FC Forejt - Pod parou 3:3 (2:0)

text Zdenda, foto Ř.

Čekalo nás první kolo nové sezony a všichni byli značně nervózní. Po sestupu jsme byli nabuzeni k nejlepším výkonům, abychom tak dokázali, že Forejti prostě do osmičky nepatří. Taktické změny, které má na svědomí náš novopečený kapitán Venál, skýtaly jednoznačné pokyny – začít dávat góly, sbírat body a nehádat se. Bohužel, v zápase se splnily pouze první dva z nich.

Už od úvodních minut bylo každému ze tří nezaujatých diváků okolo sympatického pískového hřiště ve Strašnicích jasné, že Forejti jsou lepším týmem. Přesto jsme jenom my sami věděli, že herní převaha je podmíněná tím, že hráčů protivníka bylo méně. Ale na to se historie neptá, zkrátka a dobře se hrálo a hrálo se dobře. Forejti soupeře drtili a neustále se tlačili na jeho vápno, ale nepřesnosti zhatily nejednu šanci. Podparníci se marně snažili vyrážet do protiútoků, které ale zastavovala naše obrana. S postupem času se ale naše kombinace zkalibrovala, a tak ještě před půlí byl stav 2:0 v náš prospěch. Po výměně stran jsme na soupeře – od konce první půlky už v plném počtu hrajícímu – nastoupili s ještě větší vervou a záhy to bylo 3:0. Jenže pak se naše hra zbytečně zaměřila na bezhlavý útok. Soupeř, který tahal za kratší konec lana zápasu, zvolil stejnou taktiku. Míč se v rychlém sledu díval tu k brance naší, tu k soupeřově.

Naši souhru položil zcela hloupý a veskrze náhodný vlastní gól, který si připsal Venálův hrb. Pak se strhla mela hádek, kdo hraje a kdo ne, kdo neumí a kdo... taky ne. Protivník se naší vlastní vinou dostal na koně a obstřeloval naší bránu ze všech možných pozic. Na naše pokusy o zvrat v iniciativě reagoval nejméně stejně silnými hrozbami. Jeden z protihráčů vlétl plnou parou do úniku a už to bylo o gól. Chtě nechtě museli hoši na střídačce sledovat marnou snahu svých kolegů na hřišti, kteří se v řadě shromáždili na vápně, aniž by vyráželi vstříc postupujícímu nepříteli. Krátce před koncem padl poslední gól.

Oba týmy se tak spravedlivě rozdělily o šest gólů zápasu. Spravedlivě ale jenom početně. FC Forejt si zasloužil vyhrát, první poločas jednoznačně dominoval a závěrečný nátlak, kdy vztek osobní nahradil vztek herní, mohl přinést minimálně dvě branky. Nicméně se ukázalo staré známé – nedáš gól, nevyhraješ. My dali šest. Tři jako tým, který tlačil a táhnul za jeden provaz a tři jako tým, který se rozloží po hloupém gólu. Sedmý nám chyběl ke dvěma bodům za výhru.

NACTI- A NAŘITIUTRHÁNÍ

Do Butovic přijeli kotelníci z Radotína

text, foto telefonem a elektronická tužka Ř.


Včera jsem potkal v tramvaji Rudiše. Jsem moc rád, že to po sobě nemusím nahlas předčítat, a jsem tak hned na počátku ušetřen váhání, jestli to číst s měkkým či s tvrdým. Nicméně. Naše setkání proběhlo v tramvaji 22, tedy zcela v souladu s jeho poslední nepovedenou knihou Potichu. (Jedna z jejích hlavních figurek tuto tramvaj totiž pilotovala, samotný vůz pak fungoval jako jakýsi průsečík fragmentárních osudů dalších postaviček). Moc jsme nepokecali: nastoupil na Štěpánské, pohazoval mírně prošedivělou prodlouženou emo patkou, koukal se z okýnka na figuríny ve výlohách a lidi (možná sbíral materiál na novou knihu?) a na Karláku přestoupil. Pochopitelně na metro.

Díky tomuto nevšednímu zážitku, který by se slušelo zúročit aspoň lehkým vykradením literárního odkazu dotyčného, by to dnes mělo být samý vlak, metro, U-bahn, Berlín, Ještěd, pražský smrad a špína a umakartová hudba. Jenže místo Pancho Dirka a příběhů veletuctů dalších loserů se mi do toho vkrádá naše další bowlingové dobrodružství, které spíš lehce zavání Hrabalem.

Opět nám začala naše nejnižší soutěž. Náš kapitán, kterému jsem slíbil, že ho nebudu jmenovat, aby kvůli té fotce neměl problémy doma, v úřadě a mezi kamarády, si s sebou kromě elegantního hadříku na koule přivezl obrovskou skobu na kalhotách. (Kdoví, co v té práci dělali). (Tak tuhle poznámku jsem si taky mohl odpustit). Při každém hodu jej celá herna pozorovala, džentlmeni kroutili hlavou, dámám naskakoval ruměnec, jiné rovnou padaly do mdlob.

Když k tomu Kapitán přidal ještě zuřivá gesta, silná slova a nadávky vstříc vlastní osobě a nespravedlivým kuželkám, které se ani nehnuly, přestože se přece měly poroučet, Amatéři Radotín potvrdili svou tradiční roli třídního klauna. I profesionální závodník, který tam na nás dohlížel, se občas neubránil úsměvu. A doporučoval nám, abychom zaměstnali psychologa. Nejsem si jist, že by to stačilo.

Trochu neuvěřitelně pak asi působí zpráva, že jsme včera vše, co se dalo, vyhráli, a vyšvihli se na čelo tabulky skupiny. Naše komická sestava, tvořená extrovertním nestydou, mírně labilním blonďákem a kulhavým vzteklounem, který opravdu neumí prohrávat, tak odcházela z herny ve skvělé náladě. Kapitán si stáhl košili co nejníže, ale výsledný dojem už nezachránil. A utěrku tam samozřejmě nechal.

MINUTKOVÁ KUCHYNĚ

Do Lucerny přijeli kotelníci z Minut

text a fotky Řízek

Necelých sedmnáct měsíců tomu je, co jsme na koncertě skvělé kapely s velmi nepovedeným názvem -123 min. byli naposledy. Bylo to v máji, byl tehdy lásky čas, a tak jsem se na těchto místech tehdy rozplýval nad úžasným mladistvým záskokem za nemocného baskytaristu, Václavovým nevázaným seznamováním a nečekaným revivalem mého někdejšího vztahu. Třeba se najde pamětník, komu se to vybaví. Třeba ne. Ale zkusil jsem to.

Očekávání a možná i trochu obavy, co se mi tentokráte přihodí, tak ve mně zcela přebily těšení se na koncert. To se tak zničehonic dostavilo asi až dvě hodiny před papírovým začátkem, kdy se naším společným doupětem k nezměrnému kocourovu údivu po nesmírné době rozduněly exoticko-nátěrové melodie Bínovy kytary, jeho svahilská angličtina a našláplá rytmika jeho spoluhráčů. Normálně to doma neposlouchám, protože oproti koncertu jsou jejich cédéčka asi jako pytlíková „domácí“ svíčková ve srovnání s maminčinou.

Na místě však propukla vskutku hudební hostina pro fajnšmekry. Jimi jsme tentokrát byli já, Venál a Franta a několik desítek dalších nadšenců. Kolegové slitím dvou naprosto nesourodých vín (Venálovo bylo sice ve skle, ale jinak trpkou vzpomínkou na minulý článek) a koly light vytvořilo cosi, co se pít nedalo, ale přesto to vypili. Já jim sekundoval s antibiotiky a později Kubíkem. Z toho je ti jistě zřejmé, že příprava byla poctivá.

Minuty byly připraveny rovněž dostatečně. V jejich sestavě se místo Martina Vajgla v brankovišti okolo bicích objevil Miloš Dvořáček, náš starý známý z Loun. Výkop byl znamenitý a v jistém smyslu i nepřekonatelný – první písničku sice neznám jménem, ale pracovně jsem ji posléze nazval Ty jo, kotel mazec nejvíc feat. Ty krávo Franto, to byl ale nátěr! Šlapalo to neskutečně. Nebo to spíš dusalo. Bubeník pod legračním tropickým kloboučkem rukama, nohama, zuřivou gestikulací a určitě i srdíčkem neúnavně a usilovně přidával už tak dost barevné hudbě dvou zbývajících hráčů další rozměr, nepoměrně tvrdší (omlouvám se za větu á la pseudokritik Vladimír Vlasák).

Bezmála dvouhodinová jízda přinesla nečekaně velkou várku nových kompozic, ale došlo i na prověřené hity. Na „svou“ Stop confusing me! (ze života) jsem čekal marně, což bych označil za jeden ze dvou kazů. Druhým byl poslední, „turecký“ přídavek, na jehož docenění jsem zkrátka byl příliš střízlivý.

Jinak se vlastně nepřihodilo nic, jen jsme zažili jeden perfektní koncert. Nezbývá než těšit se na novou desku. Je jasné, že to i tentokrát bude polotovar, ale snad se do něj něco z chuti živého vystoupení podaří vmíchat.