SIGNALIZACE HLADU

Občas zvědavě chodí po bytě, aby zkontroloval, co se kde šustlo a jestli náhodou těch cizorodých mimin nepřibylo.

Jinak náš kocour vyhledává klidná zákoutí s vyměkčeným povrchem, jako je pootevřená šatní skříň, a je v nich schopen pětaosmdesát procent ze dne proodpočívat. Občas mi svým vyvaleným břichem zabere lepší židli u počítače, takže ho odsunu a vezmu si horší. Ve zbylém čase loudí nebo se prostě dožaduje jídla, na které má nárok.

Signalizace hladu je disciplína, v níž dosáhl za necelých třináct let úrovně velmistra (nevím, jaká je to barva pásku). Jeho taktika dokonce zohledňuje denní dobu; ví, že v půl páté ráno nemá smysl otírat se lidem o nohy nebo je slabým mňoukáním upozorňovat, že už je čas. V půl páté ráno je nutné zabouchnout dveře a drápáním vydávat zvuk podobně příjemný jako nehet na tabuli. A pořád dokola. Jasně, musíme mu něco dát, vždyť je chudák po nemoci.

Jednou ráno došly kapsičky, tak jsem udělal to, co hlava rodiny v takových případech dělává, a sice v e-shopu pro chovatele našel patřičný druh a stiskl ikonu se stylizovaným nákupním vozíkem, jenže ouha! Kvalitní a veterináři ochutnávané krmivo s drůbeží příchutí bylo vyprodané, zbývalo lososové. To sice Pepan už nějakou dobu neměl, ale nebývaly s ním problémy. Koneckonců, losos je jedna z mála ryby, kterou respektuje. Třeba i sushi mu chutná jen s lososem, tuňáka by nepozřel.

Mé váhání uspíšilo to, že kapsičky byly v akci. Samozřejmě jen tehdy, když člověk koupí výhodné balení. Jenže když koupí jen jedno, tak nemá dopravu zdarma. Každému už došlo, že jsem koupil tři výhodná dvojbalení, k tomu nějaké granule, hračky a tak.

Přišlo to za dva dny v obrovské krabici, propracoval jsem se k první kapsičce, nakydal ji do mističky a stalo se něco divného - hladový kocour uraženě odešel. To se opakovalo i s další kapsičkou. Když už nebylo zbytí, snědl aspoň část prémiového krmiva, když se mu do něj naházely granule; podezřívám ho, že jen proto, že byl líný to přehrabovat.

Když se situace po několik dní neměnila, bylo načase řešit, co s milionem předražených tuňákových pokrmů. E-shop se ústy paní operátorky tvářil až nečekaně vstřícně - dvě nenačatá balení můžeme poslat zpátky, z německé centrály nám pak časem přijdou peníze zpět.

Odvlekl jsem tedy krabici zpět na poštu, vystál frontu, odmítl uzavřít další stavební spoření i zakoupit losy a dálniční známku mám a ano, i moji příbuzní, opravdu všichni, a s pocitem, že to vlastně dobře dopadlo, jsem kocourovi otevřel zkusmo jednu z těch nevrácených kapsiček, protože to přece nevyhodím.

Samozřejmě ji zhltl na jeden zátah. A potom i další. A všechny ostatní.

Protože to byla nade vší pochybnost jen jeho poťouchlost (chtěl vidět, jestli se rozhoupu k vrácení té zásilky), rozhodl jsem se ho potrestat vážením. A zhrozil jsem se: nejenže zvíře dál váží víc než naše dcera, ale se svými 6,7 kilogramu už téměř atakuje moje kolo. Ba co víc, od doby, kdy jsem si tu naposledy vyléval srdce nad tím, jak je kocour obézní, přibral skoro 800 gramů.

Nasadili jsme redukční dietu. Včera teda dostal kousek lososa, ale to byla výjimka.

text a foto Řízek

LIDÉ Z LOCKDOWNŮ

Lidé z malých vesniček a měst jsou z jiných těst… tak začíná jedna z lepších písní Xaviera Baumaxy a já si na ni poslední čtyři měsíce vzpomenu skoro vždy, když s Hedvikou a naším obludně velkým kočárem brázdíme ulice a parky Krče/Michle/Nuslí (prostě toho pražského Manhattanu).

Mateřská je svého druhu lockdown. Rozdíl je jediný – neplatí pravidlo „s kým se nesmíte potkat“, ale pravidlo „s kým se musíte vídat“.

V první řadě je to samozřejmě dítě. To jaksi vidíte furt, ještě dávno před tím, než ono vidí vás. A i když vás ani pak vidět nechce, vy ho vídat prostě musíte. (Ano, správně jste pochopili, že nad rozněžňováním je tady Hedvičin otec).

Vedle dítěte je pak ještě další skupina – stále stejní lidé. Jsou to úkazy, které vídají především matky s kočárky. Dělnice demografie pohybujíce se ve stále stejném perimetru. Přítomnost stále stejných lidí umocňuje ještě lockdown, který jim nedovoluje vzít kramle a prchnout z Manhattanu třeba na Vysočinu (a pak že člověk trpí v mateřské sám).

V našem rajonu potkávám hned několik příslušníků této společenské vrstvy. Nejčastěji je to běžící paní s podivnou sukní. Poprvé jsem si myslela, že jde pozdě na nějakou schůzku. Vášnivě telefonovala a byla oblečená zhruba jako vedoucí obchodu s outdoorovým zbožím, která pospíchá na pracovní schůzku, ale zároveň chce tak trochu prodat svou značku. Posléze jsem zjistila, že je to podivný typ běžkyně, která si prostě vyřizuje telefonáty v podivné vatové sukni.

Občas se musí vyhýbat mému oblíbenému psovi. To je zvíře, které bydlí s páníčky – staršími manželi – kousek od nás. Mají na něj takové ty kynologické popruhy a jeho pán vypadá jak voják ve výslužbě. Takový ten, jak ho v amerických filmech povolají, když je nejhůř, a on musí vystoupit z role spokojeného seniora a zachránit Spojené státy před islamistickou invazí.

V parku zase pravidelně potkávám kluka v zelené bundě, který si tam vychutnává ranní a odpolední cigáro a pak zaleze do domu přes ulici. Strašně mě láká se ho zeptat, jestli sousedí s podivně vypadajícím týpkem, kterému vidím do oken.

Tedy viděla jsem. Na podzim jsem totiž byla svědkem jeho milostného dobrodružství, což bohužel neušlo té slečně, které (doufám) dělal blaze. Od té doby zatahuje žaluzie. No, mládí vpřed, já jim to přeju, ale moje voyeurské srdce trochu krvácí.

Posledním exemplářem je matka dvou školou povinných synů, která s nimi odpoledne brázdí pláň na Kavčích horách. Je mi jí upřímně líto, protože se v ní mísí ta povinnost vyhnat potomky v apokalyptické době distanční výuky alespoň na chvíli ven s absolutním vyčerpáním. Jejich vycházky se tak omezují na její naštvané výlevy vůči rozdováděným bratrům a marné povzdechy, ve kterých je tolik frustrace, že mám chuť k ní přijít a obejmout ji.

Neudělám to (asi), stejně jako se nezeptám té babičky s chroptícím krysaříkem, co mu je, stejně jako nepřijdu za tím bezdomovcem, který používá místo hole kulečníkové tágo, a nedám mu padesátku. Nejen proto, že moje sociální cítění prostě neexistuje, ale i proto, že mě baví si u všech těchto postaviček vysnívat jejich životní příběhy. Co si asi myslí o mně?

text Maruška, foto Řízek

LADA A JÁ A VY

Říct, že mi Studio 6 zpříjemňuje ráno, nemohu, neboť úplně stejně mi zpříjemňuje ráno kartáček na zuby anebo zapínání pásku u kalhot. Je to prostě něco, co ráno tak nějak je.

Šumí to kolem nás, mezi snídáním a krmením stíháme vnímat různě velké trhance živých vstupů z nepravděpodobných míst a rozhovorů vedených ze světle modrých pohovek i upoutávky na druhou volejbalovou ligu či na jednání vlády. Vlastně mě na tom baví, jak mě to nebaví; hypnotizován pozoruji, jak se ty rozhovory vlečou, protože je potřeba sisyfovsky naplnit tři vysílací hodiny, každý den kromě sobot a nedělí a už mnoho let. Ale pokud by to zrušili, chybělo by mi to.

Ostatně první televizní pořad, který kdy zaznamenala naše malinkatá dcera, bylo právě Studio 6. Podle pohybu jejích očí to působilo dojmem, že ji zaujal šot z jakési basketbalové ligy. Ne, nedáme ji na basket, protože pokud nenastala nějaká genetická anomálie, bude mít metr padesát.

Kdyby vydržela do 8.20 (což se nestává, protože tou dobou zpravidla probíhá první dopolední spánek), mohla v televizi, kterou nejraději pozoruje vypnutou, zahlédnout mě. Itinerář reportérky Lady Kolovratové se totiž toho dne náhodou protnul s mým nabitým diářem.

Před odběrovým místem krčské nemocnice důležitě parkovala televizní dodávka s majestátným satelitem, od níž se všichni soudní raději drží dál. Od šatny, kde dárci nechávají kabáty, protože přes jejich rukávy se špatně hledají žíly, se budovou až k dodávce táhly kabely. Když jsem stál ve frontě k registraci, konečně jsem Ladu zahlédl, jak efektivně diriguje svůj tým, tedy kameramana, muže, který soustředěně odmotává a namotává kabely, a primáře transfúzního oddělení, jenž bude zjevně respondentem.

Přes složitou dobu bylo v čekárně plno – možná právě o tom měl být živý vstup, který se zde zjevně chystal. Jeho přípravy trvaly přesně tak dlouho jako vypít kafe (před odběrem nutně bez mléka), vyplnit dotazník o zdravotním stavu a nechat si změřit tlak. Cestou do odběrové místnosti, což je jakési srdce pavilonu, jsem se musel protáhnout kolem kameramana a prodrat mírně napjatou a trochu slavnostní atmosférou blízkosti něčeho historického.

Zrovna u lůžkokřesla, kam mě sestry zavedly, stál drobný, trochu nervózní primář Thomayerova sanatoria v Praze 4- Krči, ve vypraném livreji a s černým mikrofonem (ano, ráčkoval, omlouvám se), a Lada Kolovratová v krvavě červené blůzce, nebo co to bylo. Slavnostnost celému okamžiku přidávalo i to, že si sestra, která se mě chystala napíchnout, dokonce vzala rukavice. 

"Koho se můžu na něco zeptat? Třeba jak dlouho darujete krev a proč to děláte?" otázala se reportérka pléna. Pochopitelně jsem gymnaziálně zabodl oči do podlahy a modlil se, aby mě nevyvolala. Nakonec trapné zbabělé ticho přerušil jiný dobrovolník a ze mě se regulérně stalo křoví, ale důležité. Kamera se rozjela, ráčkující primář vyprávěl o protilátkách, koronaviru, Praze, transfúzích a v každém slově bylo to R a ze mě poklidně tekla krev a z místnosti simultánně tekl obraz a zvuk do domácností v Česku.

Uprostřed vstupu se odehrálo kouzlo, to když Lada a její tým včetně kabelového navíječe elegantně přešli z odběrové místnosti do čekárny a dorazili až k okénku, kde se vydávají svačiny. Pak se přesně podle scénáře otočili a vrátili se k nám zrovna ve chvíli, kdy přístroj na mém stanovišti důležitě zapípal, kameraman zbystřil a zašvenkoval na mě.

"Jste televizní hvězda," špitla mi pak sestra, když se jí po úspěšném odběru napotřetí těmi fešáckými rukavicemi konečně podařilo zalepit náplast. Udiveně jsem na ni pohlédl. "Ta vaše nádherně naběhlá žíla. To se jen tak nevidí, krásně se to trefovalo," vysvětlila a tělem se rozproudil pocit ničím nezasloužené hrdosti a štěstí. A mohl jsem jít na párek, zatímco televize balila kabely a jela rozdávat radost a nudu zase do nějakého bizarního muzea nebo šperkařské dílny.

text Řízek, foto ČT