Nelidské chrápání rezonovalo trámy i stěnami roubené chalupy. Extrovertní Pavel prostě vyprávěl dál i poté, co usnul. Rozhodně překračoval veškeré hlukové limity. Spát nebylo možné, snad leda v nějakém sarkofágu. Tonda na vedlejší posteli měl štěstí, že špatně slyší. Ve tři ráno to vzdávám, beru deku a roha. Na chvíli usnu ve společenské místnosti na stole. V kuchyňce jsme si nad ránem aspoň krásně popovídali s paní z Polska. "Herbata?" - "Ano, děkuji." Příčinu její nespavosti vzhledem k tenkým stěnám nebylo těžké odhadnout.
V šest už sedím na kole, sjíždím do Harrachova. Kvůli tomu, že se v noci v národním parku může chodit jen pěšky, řada závodníků spala právě zde. I Tomáš s meruňkovicí. Potkal jsem ho cestou k Mumlavským vodopádům a zaradoval jsem se, že to do krkonošských kopců potlačíme společně. Jenže Tomáše bolí achilovka, tak volí pomalejší tempo a já zase pokračuji jako asociál sám.
Není takové horko jako včera a po asfaltu podél Mumlavy se mi stoupá dobře a rychle. Na hřebenu na jedné moderní, přesto nevábně vypadající boudě ("Co máte k jídlu?" - "Tatranku nebo snídani za 150-,") dojíždím několik závodníků, které jsem dosud neviděl. Překvapení je oboustranné. "A ty ses tu vylíhl odkud?" ptá se jeden z nich. Odpovídám, že jsem spal ještě v Polsku, dvanáct kilometrů před Harrachovem, což kolegy lehce vyděsí. Už jsem pochopil, že dotaz "Kde jsi spal?" je kromě přirozeného začátku konverzace i nenápadný způsob, jak porovnávat své tempo s ostatními.
Z Krkonoš navštívíme Pec i Špindl. Zpravidla dlouze tlačíme a pak ty nabrané metry okamžitě ztratíme. Na konci jednoho hnusného sjezdu předjíždím dlouhovlasého Ondřeje, který se na ten závod tak těšil. Vede kolo s proraženou duší a stěžuje si, že mu přestala fungovat přehazovačka. Snažím se být pozitivní - je sice státní svátek, ale mám za to, že obchodníky ve Špindlu zajímá spíš kšeft než Hus, takže se mu snad dostane pomoci. Loučíme se, Ondřeje pak najdu až ve výsledkové listině. V Krkonoších to vzdá. Odhad mi nevyšel.
Mně naopak dnes technika slouží. Je to jeden z mála dnů, kdy jsem nic nerozbil. A den, kdy jsem nastoupal nejvíce metrů - přes čtyři kilometry. Největší porci z nich tvořil krpál na Výrovku. Měl jsem nahoře takový hlad, že jsem bez reptání v bufetu Na rozcestí zaplatil 234 korun za kyselo, plněné knedlíky a kofolu. Přisedla si ke mně paní s dcerou, třebaže jsem je upozornil na svou nedostatečnou hygienu a související odér. Nejenže zůstaly, navíc si nechaly vyprávět můj příběh. "Takže vy teď prožíváte takový kariérní restart?" ptala se dáma dikcí známou z oddělení lidských zdrojů a mně došlo, že je zase načase jet dál.
Po namáhavých Krkonoších jsme opět nakoukli do Polska a pak jsme poprvé zmokli. Přišlo mi to málo na to, abych z batohu lovil své speciální (těžké) cyklistické pončo. Ovšem při prohlídce zavazadel jsem si všiml chybějícího spreje proti medvědům. V jedné z vietnamských večerek jsem proto koupil obyčejný pepřák. Případného medvěda bych beztak zkoušel spíš ukecat, jako se mi to povedlo u organizátorů.
Chtěl jsem dnes dojet do Adršpachu a jsem tam. Dva obecní blbové se kvůli mně před hospodou začali dohadovat, kdo z nich byl dál na kole. Jeden z nich má psa podobné rasy jako Karla Šlechtová a dost často se ho ptá na názor. Pes mlčí. V souboji triumfuje jeho soupeř. Byl na kole až v Jaroměři - a to dvakrát.
V počínajícím lijáku hledám nocleh v Teplicích nad Metují. Znám tam hnusný kemp a hnusnou ubytovnu, oboje je plné. Ale podaří se mi uchytit v základní škole, kde přespávají cyklisté z jiného závodu. Přemluvím pořadatele, dokonce mi přinesou i večeři. Začínám si na medvěda věřit.
Po nejlepším noclehu následuje bezvadná snídaně, za cenu jednoho krkonošského kysela vykoupím polovinu pekárny a seženu v ní i několik zavíracích špendlíků na provizorní opravu brašny, jíž povolují švy. "Až pojedete příští rok, vrátíte mi je," loučí se prodavačka. Jen na bankomat jsem zapomněl, což se ukáže jako hrubý taktický omyl.
Celý den mi připadá jako kompenzace za Krkonoše. Jede se svižně vesměs po cyklostezkách, úletů je málo a dají se přežít. Polské Stolové hory si vychutnávám, zapomínám i na těžký batoh, který mi jinak trhá záda. Je to úplná pustina, jen tráva a občas šutr. Jak severská krimi. Míjíme se s Jardou. Jako jeden z mála zařazuje pravidelné kouřové pauzy. Já mám zase pauzy na defekty. Spravuji v pangejtu frekventované silnice na úpatí Orlických hor, metr ode mě jezdí auta stovkou. A asi jsem to nezvládl. Duše drží jen pár kilometrů, z pláště pak vyndám docela velký hřebík.
Tím jsem přišel o veškeré duše, ovšem ta větší ztráta ještě přijde. V prakticky nulové rychlosti nešikovně letím přes řídítka, které nekontrolovaně dopadají do kamení - navigací napřed. Dotykový displej je zničen. Přístroj sice funguje, jenže na rozdíl od mého mobilu jeho obrazovka vůbec nereaguje. Nelze zobrazit mapu. Z nenahraditelného navigátora se rázem stal spolujezdec spící na zadním sedadle. Spolujezdec na tužkové baterky. Černá skříňka.
Jedu dál a na trasu se ptám skoro vybitého rozsekaného mobilu. Jsem sám. Ty desítky lidí, které jsem potkával včera, se někam ztratily. Orlické hory jsou naštěstí poměrně přehledné, zpívám si, že Orlice zas šumí nad splavem a více méně sleduji červenou značku. Nakonec po dešti dojedu Jardu a (dalšího) Tondu. Ten je specifický tím, že jede zejména na pivo. Jarda mi půjčuje tisíc korun, protože zjišťujeme, že v Klášterci nad Orlicí opravdu bankomat není. A není ani nikde dál na trase.
V Českých Petrovicích, asi osmdesát kilometrů před půlkou Tisíce mil, je další neformální sešlost závodníků a jejich podporovatelů. Je na mně vidět, že potřebuji vzpruhu. Sním boršč a sekanou a nikdo po mně nechce peníze. A hned dva kolegové nabízejí, že mi na druhou polovinu závodu půjčí svou navigaci. Do té doby se pokusím držet s někým, kdo mě povede.
Pizzerie v Boříkovicích nás ukryje před deštěm. Jeden ze štamgastů nám nabízí na přespání garáž. Šestice závodníků nejprve jásá, ale nakonec zůstává jen kolega Miloš, zbylí ještě pokračují k Dolní Moravě a Jeseníkům. Spím ve chlívku opuštěného domu spolu s Martinem a Gábinou.
Ráno vedle sebe najdu igelitový pytlík s nápisem DIVOČÁK JÁTRA 2017 a nevím, jaké je to vlastně znamení. Každopádně necítím levou ruku, asi od brzdění. Zato cítím otlačená záda. V prvním kopci se přidávají nohy, které mi dosud byly nejoddanějším mecenášem - ve všem mě podporovaly. Teď se jim nechce jet. Nicméně jsou na tom někteří i hůř. Janko má dost a v kopci se válí v borůvčí. Cpe do sebe modré kuličky a snaží se mě přesvědčit, že je v pohodě.
V první chatě snídám polévku a borůvkový knedlík, obědvám totéž. Žádný efekt to nemá. Kolegové mi ujíždějí, naviguji sám a často chybuji. Na Travnou horu (nomen omen) omylem vyšplhám dvakrát a hrozně jí za to vynadám. Na vrcholu Smrku při tlačení v ostrém kamení rozpárám botu. Jasně, spravit ji eletrikářskými páskami a špendlíky by byla výzva pro Chucka Norrise nebo Jirku Babicu, ale můj morál klesá. Připadám si jako hrdinka Hunger Games, jen na mě není tak hezký pohled - pokaždé, když je chvilku klid, producenti na mě i na ni vymyslí nějaké další peklo, protože sledovanost klesá. A mě to improvizování už přestává bavit.
Konečně jsme na kótě 500 mil a já činím jedno ze svých nejdospělejších rozhodnutí. "Je to na tobě: touha, nebo rozum," píše mi táta a vystihl to. I když mi Martin s Milošem podávají své navigace a každý mě láme, ať šlapu dál, stejně jako oni končím v polovině. Tak jako Tomáš nebo Janko. A příští rok to zkusím znovu a lépe a až do konce.
------------
Druhý den už couráme se ženou po Praze. Dali jsme si u náplavky velkou snídani a míříme na výstavu Jana Zrzavého. Mezi obrazy ze setrvačnosti přemýšlím, jestli mají na záchodech pitnou vodu do bidonu a zda by mě kolemjdoucí návštěvníci nechali přespat u sebe v garáži.
Ale kdyby si Michnová třeba začala s Milanem Caisem, bubeníkem a zpěvákem Tata Bojs... Každý se na ně těšíme jinak. Maruška má na kraťasech placku Není malých rokenrolí a hodlá po skončení koncertu ulovit neostrou fotku se svým idolem. Já se po loňské zkušenosti nebudu opakovat. Rozhodně nebudu nikomu desítky sekund obdivně třást rukou a něco zmateně blekotat.
My ostatní jsme mezitím zcela zapadli do kolektivu. Jeden z místních štamgastů nám vypráví o svém plánu ucházet se o post prezidenta. V tu chvíli nám to nepřijde jako špatný nápad. A vlastně ani teď ne. Další má na rukou vytetováno, že chce zemřít svobodný. Do toho vypráví, jak ho jeho stará štve. V nejlepším se má přestat, takže se loučíme a jdeme bivakovat někam do lesa.
