NEBUDEME SE OPAKOVAT

O Chotěmicích nemusíte vědět takřka nic, snad jen to, že tam muzikant Václav Koubek vlastní statek se stodolou a říká tomu vesnický hudební klub. Místní ho musí milovat: víkend co víkend Pražáci, kteří se přijeli podívat na Zrní nebo Muchu, zablokují svými auty příjezdové komunikace a druhý den v koloniálu budou marně shánět pečivo a něco proti kocovině. To už všechno vykoupili jiní Pražáci.

Jedeme v pátek večer z Prahy a v autě bůhvíproč posloucháme Marsyas. Moje žena pro ni neznámou hudbu dost často posuzuje podle bulvární zajímavosti interpreta. Tam může být cokoli - aféra s modelkou, třetí manželství, nějaká opilecká eskapáda, svatba v džungli anebo jen jistá rozervanost. Všechno tohle z běžné hudby vytváří zajímavou. Nicméně, i když jí bryskně najdu nahou fotku Zuzany Michnové (hodně dávnou), má Zmrzlinář smůlu a spolu s Domem z obilí putují zpátky do krabičky.

Ale kdyby si Michnová třeba začala s Milanem Caisem, bubeníkem a zpěvákem Tata Bojs... Každý se na ně těšíme jinak. Maruška má na kraťasech placku Není malých rokenrolí a hodlá po skončení koncertu ulovit neostrou fotku se svým idolem. Já se po loňské zkušenosti nebudu opakovat. Rozhodně nebudu nikomu desítky sekund obdivně třást rukou a něco zmateně blekotat.

To nechám na Mardošovi. Stodola je plná k prasknutí a před nás trpaslíky si bohužel stoupla nějaká maminka a vzala dceru do náručí. Má pěkná záda. "Pusť tu lolitu," syčí manželka a paní to po chvíli skutečně vzdává. Každý tak vidíme to, co chceme.

Prezident ČR

Je úplněk a nějaké neopakovatelné zatmění Měsíce. V televizi o tom ráno mluvil Dan Stach a celý se přitom rozzářil, jako by sám byl Sluncem. Jenže Chotěmice jsou podle radaru na samotném okraji mraku. O přestávce se všichni vyhrnou před stodolu, načež sklopí hlavu a zklamaně odcházejí do baru nebo na toaletu. Jako kompenzace by se hodila píseň Vesmírná, ale ta je asi taky schovaná pod mrakem a nevešla se.

Ve druhé půlce se stodola dostává do varu, ovšem může to být jen zdání způsobené vinnými střiky a neskutečným vedrem. Po pár přídavcích se umělci uklánějí a začínají nakládat nástroje do přilehlého volva. Moje žena se někam na dlouhé minuty ztrácí, protože bez té fotky s umělcem to prostě není ono.

My ostatní jsme mezitím zcela zapadli do kolektivu. Jeden z místních štamgastů nám vypráví o svém plánu ucházet se o post prezidenta. V tu chvíli nám to nepřijde jako špatný nápad. A vlastně ani teď ne. Další má na rukou vytetováno, že chce zemřít svobodný. Do toho vypráví, jak ho jeho stará štve. V nejlepším se má přestat, takže se loučíme a jdeme bivakovat někam do lesa.

Ráno v koloniálu leží na pultu mrtvá ryba. Škemrám aspoň teplý čaj anebo nějaké rohlíky. "Všechno už vyjedli ti před vámi," konstatuje prodavačka. Prezident sedí na lavičce před krámem, pije lahváče a panáky a spolu s dalšími rozebírají dopady klimatických změn na sklizeň, spotřebu tvrdého alkoholu a Tour de France.

text a foto Řízek