VYSMÁTÍ HOŠI V ZELENÝCH DRESECH

Fotbalový tým FC Forejt letos dostal občanku a já se zařadila mezi třicátníky. To už je slušný důvod k oslavě. Slovo dalo slovo a s Vaškem a Řízkem jsme se dohodli, že ta naše jubilea spojíme. Ušetříme na nákladech, a navíc přijde hodně lidí, že jo. Když jsem ale rozeslala pozvánky, přišlo mi akorát pár omluvných e-mailů, že dotyčný nedorazí. Tedy kromě Péti Forejta, ten poctivě nahlásil účast. Po dosmažení tří kil řízků a uvaření asi dvou kil uzeného jsme si s mamkou říkaly, že si Péťa docela pošmákne.

Cestou do turisťáku to na mě všechno padlo: nikdo nepřijde, zbude pivo, bude to trapný… Ale asi je lepší nic neočekávat a být pak příjemně překvapen. Když jsem před šestou hodinou přijela do klubovny, byli tam Špína s Řízkem a partnerkami a sud se špatnou narážečkou. Řízek mě nejistě vítal se slovy: „Myslíš, že někdo přijde?“.

Přišel! Nejdřív Jimmy s narážečkou správnou a pak plná klubovna kamarádů.

Možná budoucí kapitán

Kluci si připravili sérii promítání fotek mapující dosavadní historii FC Forejt. Řekla bych, že už při první fotce na všechny padla sentimentální nálada. Tábor 2002 v Čimelicích, kde se vysmátí mladí hoši v zelených dresech mačkají v bráně z kmenů stromů. Jó, kde ty časy jsou. Od té doby FC Forejt dal a dostal mnoho gólů a dneska jsou z těch kluků ženáči a otcové od rodin. Jen Piškot už to celé dění bohužel pozoruje tam seshora.

Vrcholem večera byly bezesporu videopozdravy od Ládi Vízka a moderátora Jana Smetany, které Špína pro spoluhráče s těmito osobnostmi natočil jako překvapení. Když Láďa Vízek říkal do videa něco jako: „Přeji panu Forejtovi a jeho ambicióznímu týmu hodně zdaru“, všem spadla brada. Tohle se Špínovi opravdu hodně povedlo. Pak ještě společnou fotku, aby bylo za dalších patnáct let na co vzpomínat.

Po ní už jen teklo pivo proudem, zpívalo se, povídalo. Přišel i polský Milan, který se předtím omluvil, že nepřijde, a spolu s ním spousta dalších kamarádů, které jsem už dlouhou dobu neviděla. Řízky se snědly, pivo se vypilo, všechno to zkrátka dobře dopadlo.

Díky, že jste s námi ta naše jubilea takhle pěkně oslavili, kamarádi. Byl to fajn večer!

P.S.

Oslava to byla důkladná, vzhledem k tomu, že jsem celou neděli strávila nad záchodovou mísou. Bylo to tak špatný, že jsem se zvládla napít vody až v sedm večer. Jako vážně. Ta třicítka je asi fakt zlomová…?

text Ála, fotky Řízek a Maruška

NIČITEL

Můj vztah k věcem.

Jezdím na věčně zabláceném a odřeném kole a jako dítě jsem měl ze všech nejokousanější tužky a odrbaný penál. Měl tvar autobusu, byl pěkný a jistě tehdy záviděný, ale ten plast se brzo odchlípl a z vozu se tak cestou trousily okousané tužky jak cestující, kteří se zapomněli držet.

Můj spotřební vztah k věcem však nejlépe ilustruje frekvence, s jakou střídám telefony a další drobnou (a především křehkou) elektroniku. Mobil mám jen za letošní rok třetí. Moje věci dost často mají tendenci padat, mimo jiné.

Nejčerstvější obětí systematického plošného ničení jsou bezdrátová sluchátka, která jsou sice úplně skvělá a člověk si při běhání nepřipadá jak vidlička bezmocně obmotávaná špagetou, ale z poloviny přestala hrát. Ironicky právě poté, co jsem si k nim pořídil nové, dokonale padnoucí špunty do uší. Další ironií je to, že ohluchnutí levého bezdrátového sluchátka způsobil patrně špatný kontakt jediného kousku drátu, který oba póly zařízení propojuje.

Z větší poloviny (matematici prominou) je to patrně moje vina. Nicméně ochrana blbého spotřebitele je u nás vyřešena dost vstřícně, takže by bývalo stačilo ani ne půl roku starou věc vrátit prodejci a v poklidu počkat, až a jestli se z Asie vrátí opravená. A pak se teprve začít durdit.

Jenže to bych předtím nesměl rozbít telefon.

Ono to možná vypadá, že to nemá souvis, ale opak je pravdou. Když mi zákeřná kamenná dlažba polského nádraží roztříštila mobil, zůstala v jeho rozšmelcovaném těle značná část mé e-mailové korespondence - záručních listů, líbesbrífů, proseb od drahých přátel ze Sierry Leone a dalších důležitých písemností zhruba za rok. Mohlo by to být v nějakém cloudu, když už jsme v 21. století, ale není. Pečlivý spotřebitel by si samozřejmě preventivně schoval účtenku, jenže - pokud mě paměť nešálí - já jsem si ta skvělá sluchátka koupil zrovna těsně předtím, než jsem v kině ztratil peněženku. A já prostě nevím, v kterém e-shopu jsem ten šunt objednal. Jestli to bylo 123elektro, nebo 321sluchatka, nebo nejlevnejsiakcniceny...

Píšu (údajně českému) výrobci. Po pár hodinách reaguje zdvořilý pán, ať pošlu výrobní číslo, že to stačí. Zaraduji se, než zjistím, že na té titěrné věci žádné číslo není. Že bude asi na krabičce nebo na záručáku. Které nemám. Píšu tomu ochotnému pánovi, že si ta sluchátka klidně nechám opravit i za peníze, pokud ovšem nevyjde lépe koupit nová.

Ochotný pán se na mnoho dní odmlčí. V mezidobí kupuji nová sluchátka. Ještě lepší, dočista bez drátů, avšak v nenápadné, až maskovací barvě. Myslím, že je v dohledné době zasednu, což ale bude tím pádem zčásti i jejich vina.

Ochotný pán nakonec napíše, že opravit se to nevyplatí. To je sice mrzuté, ale zároveň mi nabídli patnáctiprocentní slevu na nová sluchátka. Že jsem spotřebitel-idiot, nejlépe ukazuje fakt, že jsem krátce dokonce uvažoval o tom, že to vezmu.

Nejhorší je vědomí, že tohle nikdy neskončí. Třeba dneska jsem si cestou do práce koupil k snídani obloženou housku, po dvaceti metrech mi upadla a celá se rozložila na eidam třicítku, rostlinný tuk, sterilovanou okurku a lepek a všechno se to obalilo karlínským prachem. Musel jsem to vyhodit a takhle je to se vším.

Měli by mě reklamovat.

text a foto Řízek

ČTYŘI KOPCE

Vzal jsem ženu do náručí a snášel ji ze schodů v metru. Obvykle ostře protestuje proti tomu, abych ji a kocoura takhle násilně tahal, tentokrát se však téhle skoro romantické vsuvce vůbec nebránila, protože jí každý krok činil nesnáze a v jejích stehnech zůstávala velká kunratická bolest.

Tradiční závod je v našem podání happeningem, kdy se v domě švagrovy rodiny sejdou běžci, jejich podporovatelé a příslušné děti a zvířata. Atmosféra je chaoticky vánoční, místo dárků se však z igelitových tašek vybalují startovní čísla a čipy, na plotně se ohřívá kotel guláše a na budoucí vymrzlé hrdiny čeká vířivka. A možná přijde i kouzelník. Ale něco za něco.

Už dopoledne si závodní premiéru odbyl čtyřletý Miki. Na třísetmetrové trati zaváhal jen jednou, a to půl metru před cílem, kdy předčasně ukončil běh a začal pózovat fotografům. Nás čekala rozměklá štreka o desetinásobné délce. Ve 12:43:00 vybíhá Maruška a její rival Tomáš, o deset sekund později vyrazím i já. Švagr začíná zvolna, míjím jej už před prvním bahniskem ("To tady loni nebylo," lamentujeme oba), Maruščiny elegantní pohyby se zdají být přeci jen svižnější, tak snad jí to vydrží.

Je to vlastně hrozně rychlé a každý rok mě to překvapí. V prvním kopci se nemohu srovnat se studeným vzduchem, ale už je za mnou, jsem zpět u potoka a brodím. Druhý je legendární Hrádek, kde není hanbou využít ke stoupání i přední končetiny, pokud vám ovšem není líto manikúry. O šedesát metrů dál a o pětačtyřicet výše zmožené nohy vůbec nechápou, co po nich ještě chcete, zvlášť když jediná cesta dál vede nebezpečně uklouzaným svahem zpět k potoku, oproti vší logice.

Jsem odhodlán třetí kopec tentokrát vyběhnout celý. Odhodlání však mizí hned na úpatí, protože všichni kolem jdou a já podléhám davové psychóze. Na silnější paní kdosi huláká, zřejmě trenér, ať zrychlí. Když povzbuzování nezabírá, muž dámu začne do kopce strkat jako automobil s vybitou baterií. Je to přinejmenším nedůstojné.

Poslední kopec se nezlomí do padajícího happyendu jako ty předchozí, táhne se jak žvýkačka nebo jak smrad, než se úplně narovná. Tady teprve začíná bitva o sekundy, není už na co čekat. Na posledním kilometru, který je vesměs z kopce, se dá nahnat hrozně moc, pokud máte ještě vůli. Seznávám, že vůle bohužel chybí, dobíhám spíš samospádem a zapisuji 15:25, sice o fous rychleji než loni, jenže o dva fousy pomaleji než předloni. Budu si vyčítat ten poslední proflákaný kilometr, ale na výčitky je ještě rok čas.

Vrací se mi normální barva a po pěšině se mi vrací i růžová žena. Přes kořeny skáče jako laň nebo muflon z kunratického lesoparku a na švagra, se kterým se letos o nic skandálního nevsadila, bude v cíli čekat přes tři minuty. Stali se z nich závodníci, protože jsou sice nadšení tím extrémním prožitkem, ale zároveň oba lehce nespokojení s dosaženým časem. Spřádají plány, jak to Kunratické příští rok vrátí.

Sesbíráme zbylé kamarády a ještě než se kyslík vrátí do mozku (a na to prodejci sázejí), koupíme u stánku předražené podkolenky a podivné tričko. Z jednoho kunratického cirkusu se přesuneme do druhého, mezi naše oddané fanoušky. Víříme a bubláme, cpeme se skvělým gulášem, mluvíme překotně jeden přes druhého - užíváme si ten prchavý okamžik, kdy to ještě někoho zajímá -, do toho řvou různé děti, neuspořádaně pobíhají psi a pak, když už na ženu prosebně koukám, abychom šli už domů, se skutečně objeví i ten kouzelník. Tohle je čtvrtý, nejnáročnější kopec, na který se natrénovat nedá.

text Řízek, fotky Terka, Slížák