DĚLÁNÍ

Začíná to pokaždé stejně. Zavolá tchán. "Nazdar, Luki," zašvitoří, poptá se, co je nového v manželství a v novinách, načež se svěří, že má "malinkou prosbu." Je potřeba přidělat teploměr. Zasekl se mi na počítači seznam internetu a nic to nedělá. Spadla nám konzole od záclon, leží na zemi a nehýbe se. Já pak třeba jdu a oboustrannou lepenkou nainstaluju teploměr tak, že není zevnitř vidět. Vypadá to, že si stěžuju, ale já jsem za tyhle testy kutilské způsobilosti rád. Ač v nich zpravidla selhávám na celé čáře.

Rodiče mé ženy bydlí o dvě patra níže. Tudíž, když jde tchán naproti do řeznictví pro rohlíky a šunku, můžeme na něj mávat a rozpustile hvízdat, což je pozitivní. Negativní je, že jsem coby potenciální opravář čehokoli dost na ráně - a tomu, že skutečně manuálně zručný jsem, patrně pan docent tchán dál věří, navzdory všem důkazům svědčícím o pravém opaku.

Kupříkladu ten zmiňovaný teploměr nejprve tchán nemohl najít. Nenapadlo ho totiž, že ho přidělám tak důmyslně, že bude celý skryt za okenním rámem. (Pokaždé, když se v bytě kvůli dalším drobným pracím zastavím, kontroluji, jestli tam ještě visí. Zatím jo.)

----

Vyzbrojen příklepovou vrtačkou, ohledal jsem jednou o víkendu místo nehody. Konzole skutečně ležela na koberci bez hnutí. Jako skoro neřešitelné se jevilo samotné rozebrání tohoto zařízení. Vypadalo neproniknutelně. Chtěl jsem to vzdát, ale nakonec jsem objevil malinkaté šroubečky divného tvaru a s využitím fištrónu a cyklistického nářadíčka jsem tyč nakonec rozložil. Dále tu máme tři díry ve zdi. Napadlo mě, že hmoždinky držící konstrukci byly zkrátka příliš drobných rozměrů, proto ta věc spadla. Pogratuloval jsem si k důvtipu a navrhl řešení: použít o fous větší hmoždinky, celé to tam znovu našroubovat a zase jednou být za hrdinu. Jenže větší hmoždinky se do díry nevešly. Bylo potřeba vyvrtat větší díru, ale zase ne moc velkou.

Nevýhodou v těchto situacích je můj drobný vzrůst. Byť mám pořád o několik decimetrů více, než činí průměr ženiny hobití rodinky. Abychom to nezdržovali, z vratkého křesla, které mi sloužilo coby štafle, jsem prostě během vrtání tří děr třikrát spadl, obvykle i s nářadím a okolními předměty. Hrozně nadávám. V bytě je strašné vedro. Vrtačka má moc krátký kabel a asi jsem použil příliš velké vrtáky. Konzole nedrží, ani se mi ji nedaří narafičit tak, aby aspoň jakoby držela. Je potřeba tím pádem najít větší hmoždinky a větší šrouby. Ani pak to nedrží. Vrtám další krátery do zdi. Jeden titěrný divný šroubek padá a navždy se ztrácí někde mezi právnickou či krásnou literaturou a popelem od cigár, ale když se kácí les.... Počtvrté padám. Mám chuť to tu zapálit.

Po čtyřech hodinách konstrukce jakž takž drží, ale mně i konzoli je jasné, že se nevidíme naposledy.

----

Po pár dnech jsem přišel zkontrolovat teploměr a konzoli. Teploměr tam stále ještě je, kupodivu i konzole. Už od pohledu vypadá nedůvěryhodně. Záclonu na ni nikdo raději nepověsil. Dokonce se mi zdálo, že i obývák se trochu zmenšil - židle a stolek, které pod konzolí původně byly, někdo snad raději odsunul od okna dál do místnosti. Někdo tak vytvořil dopadovou plochu. Někdo, kdo se na mě s důvěrou a veselým "Nazdar, Luki" brzy obrátí s dalším odpovědným džobem.

A já budu šťastný, že je mi důvěřováno, a rád se zase pustím do díla. Koneckonců, jsem přece manuálně zručný zeťák.


text a ilustrační foto Řízek

PADESÁT ODSTÍNŮ HNĚDI

Mysleli jsme si, že největším překvapením pátého Piškotova poháru bude to, že v něm nečekaně zvítězila Koza znezaneřáděná. Než nás před půlnocí při tradiční týmové afterparty šokoval spoluhráč Luboš přiznáním, že maluje obrazy, a začal nám je na mobilu ukazovat.

Piškotův pohár je prostor pro vzpomínky i pro nenávratnou radost. Letos to byla i trochu rebelie. Někteří fotbaloví outsideři zbořili papírové předpoklady. A počasí zase vzkázalo meteorologům, ať si předpovědi strčí někam. I věhlasní Norové věštili na sobotu v nejlepším případě pošmourno. Ale kromě dělníků na visuté plošině na fasádě jednoho z paneláků se na nás po většinu dne smálo i sluníčko.

Jediné, v čem jsme byli letos první, bylo losování. Maruška lísteček s naškrabaným FC Forejt vytáhla hned na samém počátku losáže, načež se v naší skupině postupně octli samí papíroví favorité na zmuchlaných papírcích. Pak jsme začali blednout. Z Václavova rukopisu jsem postupně rozluštil: LC Kamikaze Abydal (bezva, dvakrát po sobě to tu vyhráli), Celtic THK (mužstvo dvou našich někdejších krátkodobých spoluhráčů, kteří hrají tak trochu jinou ligu, konkrétně čtvrtou) a Torolka (těch jsme se děsili nejméně, ale mohu už teď prozradit, že skončili druzí). Zkrátka, byla to když už ne skupina smrti, tak minimálně kómatu jo. Zato v béčku si Koza znezaneřáděná měla zahrát s Vodka teamem, Stodůleckými piráty a Dream teamem, zkrátka se samými tak nějak hratelnými jmény.

Hned v úvodním zápase se Celtic potkal s Kamikaze a obhájci nestačili. Větší překvapení se zrodilo na druhém hřišti, kde Dream team hned v první minutě skóroval a vedení nad Kozou udržel. Já jsem si mezitím po skoro půlroce cvičně stoupl do branky a kolegy poněkud vyděsilo, když jsem z úvodních pěti střel dostal asi šest gólů a nechytil jsem ani taxíka. Naostro jsme proti Torolce však inkasovali jen jednou a náš van Gogh v druhém poločase vyrovnal. Asi náš nejlepší letošní zápas, bohužel. Další dva favorizované týmy nás poměrně snadno přehrály 2:0 a 3:1 a poslaly nás do "skupiny hrůzy" o 5.-8. místo - poměrně přesně pak naši hru Tonda vystihl jako "padesát odstínů hnědi".

Do zápasů pro neúspěšné nás doprovodili loňští obhájci, pro něž to bylo trochu trpké. Na druhém hřišti se i přes úvodní prohru radovala z postupu do semifinále Koza společně s Vodka teamem. Jeho hráči však postup oslavovali průběžně a zřejmě už od rána, což jejich další hru i průběh turnaje poněkud poznamenalo.

Ve skupině zklamaných dominovali hráči Kamikaze Abydal. My jsme mohli myslet maximálně na šesté místo, jenže to bychom museli porazit Stodůlecký piráty. Místo toho se náš vzájemný zápas odehrál převážně v uctivé vzdálenosti od obou branek, a skončil tak pochopitelně 0:0. Působilo to až zdvořilostním dojmem. Porazili jsme však Dream team 2:0, což okořenil rozhodčí Vlastík tím, že mě v závěru za ruku mimo vápno na dvě minuty vyloučil. Urvali jsme tak aspoň předposlední místo. Nešťastný Dream team ironicky jako jediný porazil pozdějšího vítěze turnaje, přesto však skončil poslední.

Na druhém hřišti to mezitím bylo samozřejmě mnohem zajímavější. Koza pokračovala ve vítězné jízdě, otočila zápas s Celtikem a poslala zeleno-bílé favority jen do boje o třetí místo. V něm porazila Vodku, jejíž hráč dokonce hodil po rozhodčím Mírovi dres (ale pak se mu, už vyloučený, šel omluvit). A ve finále Koza těsně porazila Torolku a štítek s jejím komplikovaným jménem se tak objeví na putovním poháru.

-----

Seděli jsme u tchána v bytě a hodnotili průběh turnaje a naše sedmé místo, když Luboš začal najednou hodnotit i výzdobu bytu. "Tenhle obraz není nic moc, je nějakej nedomalovanej," podotkl. "Rád bych viděl tebe," poznamenal Péťa, načež Luboš poslal po místnosti kolovat mobil s obrázky svých děl, o nichž nikdo z nás neměl ani tušení. Loď plující mlžným oparem. Váza se slunečnicemi. Zátiší s mandarinkou. Úlet.

Jsem zvědavý, co nás překvapí příští rok. Ale možná bychom mohli turnaj spojit s výstavou. Nebo vzhledem k našim žalostným fotbalovým dovednostem i tomu, že hnědé dokážeme vyprodukovat na 50 odstínů, místo fotbalového raději uspořádat turnaj v malování.

text Řízek, fotky Maruška a Vlastík
Více fotek přibude časem

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

Sledovat řeku, jak se od pramenů mění z dovádivého potůčku v mohutný klidný tok, jak bytní a nabývá na síle, budou moci o jednom květnovém víkendu závodníci štafetového běžeckého závodu Vltava Run, zatímco jim samotným budou síly spíše docházet. Nás se to netýká. Já a mí kamarádi je budeme sledovat maximálně zpovzdálí přes sociální sítě, neboť jsme to celé nějak zvrtali. V pěti stručných dějstvích vám vylíčím, jak se to stalo.

1. Nadšení 

Na začátku je touha a asi čtveřice běžců. Někdo nám řekl o čtyři sta kilometrů dlouhém víkendovém závodu podél Vltavy, poslal odkaz, a my teď hoříme nadšením. Má nás být trojnásobek plus dvě dodávky, dvanáct tisíc za startovné a další drobnosti. A tak jsme už na začátku prosince obeslali kamarády a pustili se do přemlouvání. Reakce, pokud se dostavily, oscilovaly mezi nadšením a opatrným zájmem. Bylo to nadějné.

2. Doufání

V polovině ledna je nás už přibližně sedm. Dalších několik váhá, včetně mojí ženy. Jsme pěkná partička: dva novináři, ajťák, telefonní obchoďák, auditor, právník, sportovní prodavač, možná i internista. Jen ten název nám chybí.

3. Zrada

Nejhorší rozchody jsou e-mailové. Když mi Milan jednou ráno píše, že se svou nadnárodní firmou sestaví vlastní štafetu, je to jak kudla do zad, tvořená jedničkami a nulami. Ztrácíme v něm jednoho z tahounů. Náš chystaný tým zato dostává dva pracovní názvy "Nesnášíme Deloitte" a "Milan Kučera je zrádce".

4. Hořkost

Konec ledna, poslední šance na přihlášení s nižším startovným. Je nás osm, vybírám peníze. Kupodivu se mi na účtu nějaké scházejí. Chceme se jmenovat Vltava Rum, je to vtipné, jenže stejně vtipný už byl někdo loni, takže nám název systém nedovolí. Co teď? Jak se později ukáže, drahocenné minuty ztrácíme demokracií - nechávám hlasovat o novém názvu. Těsně vítězí můj návrh Hledání ztraceného času nad Lumpenkavárnou. Ale je to ostatně jedno, protože krátce před naší registrací organizátoři přihlášky kvůli naplnění kapacity stopnou. Peníze posílám zpět a dostavuje se hořkost.

Moc se mi líbila představa běžet za tým Hledání ztraceného času. Představoval jsem si Karla Čáslavského v cyklu Vltava v obrazech komentujícího ty skvělé divně zrychlené záběry vorařů na vltavských peřejích, dělníků budujících kaskádu i prvorepublikových bruslařů v Praze. A samozřejmě se mi líbily i další vrstvy toho názvu. Třeba rozpaky závodníka, který dumá, proč běžel tak pomalu. Nebo koneckonců ten čas ztracený vymýšlením názvu, který nás nakonec stál místo na startu.

5. Záchvěv

O měsíc později, když už jsem na závod málem zapomněl, se mi ozvala paní z Vltava Runu, že prý rozšířili kapacitu a že jestli tedy nechceme taky běžet. Už ne za 12 tisíc, ale za 15 tisíc, jenže co je dneska zadarmo, že jo? Jenže nadšení vyprchalo: z osmi původních běžců zůstávají tři, kteří si včas nenašli nějakou výmluvu.

Prohlašuji tímto tým Hledání ztraceného času za mrtvý. A všem těm stovkám zpocených lidí, kteří se budou v dešti motat po úzkých cestičkách na Šumavě a uhýbat před týmovými dodávkami, přeju, ať si to užijí. A závidím jim to samozřejmě jen trochu.

text Řízek, ilustrační snímek: E. Chalupný , Vltava 1903) [Public domain], via Wikimedia Commons