USEKNUTÝ RAPID

 Zalepil jsem si viditelnou díru v botě, abych byl přesvědčivější. Celým bytem voněl chemoprén. Šli jsme se svézt úplně novou škodovkou a bylo potřeba, abychom před prodejcem vypadali jako když už ne vážní, tak aspoň nějací zájemci. Jaký je nový Rapid Spaceback?

Ten náš byl černý, stál podle ceníku zhruba 350 tisíc a kromě tří litých šestnáctipalcových kol měl jedno rezervní - nějaká paní včera pravé zadní prorazila. Jinak mu to slušelo, chyběla mu jen panoramatická prodloužená prosklená střecha (za příplatek). Na počítadle měl 1 150 kilometrů, asi tak stošedesátkrát méně než naše auto.

Tentokrát jsme nedostali plnou nádrž a požehnání jet, kamkoli a na jak dlouho si zamaneme, naopak nám vůz půjčili jen na hodinku a s benzinem asi na sto kilometrů. Asi jsme nebyli dost přesvědčiví. Tak radši hned jedeme.

Jak vypadá auto zvenku celkem parádně, vevnitř je to trochu zklamání. Interiér je sice zmenšenina nové octavie, ale ty tvrdé plasty mi připomněly spíš mou milovanou felicii. A na šířku auto evokuje uzounkou fabii, z níž si nedobrovolně půjčilo přední nápravu.

Je to pěkné auto.

Jinak je to z pohledu řidiče i pasažéra prostě škodovka. Všechno je tam, kde by to člověk hledal, potěší třeba přihrádka na brýle (kdybych si třeba někdy brýle pořídil). Žádné výstřelky. V naší prostřední Ambition výbavě nebylo vlastně nic extra navíc (rádio i s USB, manuální klima, velký palubní počítač), ale asi ani nic zásadního nechybělo. Uvnitř je docela dost místa - jen kdyby to nebylo tak úzké!

Maruška občas nemohla najít šestku

Rozpaky mizí po nastartování. Malý turbomotor o obsahu 1,2 litru umí 77 kilowattů, ty dávkuje šestistupňová převodovka. Je překvapivě tichý, ale ledva člověk sešlápne pedál silněji, ozve se nenápadné upšouknutí nebo zahvízdnutí turba a lehké auto zrychluje jak divé. Nenapadá mě nic, co bych tomu motoru vytkl. Snad jen to, že ho nemáme.

Hlavně nenápadně

Svezení zatáčkami po okreskách mezi Dolními Břežany a Davlí je dravé. Useknutý rapid se bezvadně ovládá a i ve vyšších rychlostech jede jistě. Maruška mě napomíná, ať jedu zvolna.

Tak ji pouštím za volant (ten je tříramenný z octavie a fakt pěkný) a skutečně - najednou jedeme pomaleji. Mám za to, že se jí svezení líbí. Jen nás prudí asistent, který nám radí, jak bychom měli řadit. Možná ale i díky němu jedeme se spotřebou necelých šest litrů.

Mámo, kufr nic moc.

Zastavujeme u Lipenců a koukáme do kufru a subjektivně to proti naší fabii zas takový skok není, naopak normální, nezkrácený rapid je v tomhle ohledu mnohem praktičtější. Tady by si člověk musel vybrat - buď ošklivější a větší auto, nebo šmrncovnější, ale méně praktické. Pokud bych měl početnou rodinu, vzal bych si to menší, jezdil bych sám a zbytek domácnosti poslal vlakem.

Panu prodejci vůz vracíme se všemi zbývajícími koly nepoškozenými, nemusí tedy nic lepit chemoprénem. Koupi si potřebujeme ještě promyslet, pronáším s maximální přesvědčivostí. Vůbec to není špatné auto, jen s tou absurdní cenovkou asi trochu upadli.

text a fotky Řízek

PADESÁTKA NA KRKU

Procházka růžovým sadem to moc nebyla, spíš jsme šli mlhou, barevným listím, a pak babím létem přes lesy, louky a pole. Radotínské kolo Jardy Baráka jsem letos z pochopitelných příčin absolvoval pěšky se dvěma kamarády z mokré čtvrti. Po sedmi desetinách padesátikilometrového pochodu jednoho z nich nahradila Maruška. Na konci jsme pod tíhou všech zážitků pomalu ani nemohli chodit.

•  6:10, start. Jsme všichni tři a vyrážíme. Luboš se schoval opodál, aby nemusel platit startovné. Formálně jsme tedy jen dva. Já to jdu potřetí, ale asi s osmiletou přestávkou, Václav je chodící kronikou této trasy. Podrážky jeho bot poznávají místa, jež v minulosti vyšlapaly, a zdraví se s nimi. Je tma a míjejí nás rychlejší pochodníci a pochodnice. Pochodně nemají. Atmosféra je plná očekávání a blbých fórů. Vašek kupuje v Žabce za osmdesát korun baterky do foťáku za 1 200,- a bonbónky, až bude nejhůř. Fotíme se na mostě, ale fakt je tma. Na silnici na Zbraslav ohromuji kamarády minibaterkou, která nám určitě několikrát zachránila život. Jsme vidět, kamiony brzdí a míjejí nás.

• 1:03:22, 5,75 km. Rozednívá se, zase jdeme po asfaltu a jíme housky, které jsme si připravili doma. Mám čaj a zjišťuji, že je v něm hrozně moc citrónu. A bude to čím dál horší, jako by se extrahoval ze stěn termosky. Objevuji koťátko a hraju si s ním, kolem projíždějí policajti a ranní vlak. Uhýbáme na červenou a čeká nás první kopec.

•  1:56:58, 10,12 km. Zvolská homole je vrchol. Sundavám ortézu, odřela mi nohu. Kdo zná mé kotníky, ví, že teď jdu do maximálního rizika. Jeden špatný krok a konečná! Vašek si medí v pohorkách, přitom jsme se včera dohodli, že půjdeme sportovně v teniskách. Cítím se zrazen. Citrónová šťáva s čajovou příchutí je pořád strašně horká a čím dál kyselejší. O kilometr později mineme odbočku a pak nás předběhnou nepochybně dva účastníci pochodu - vypadají jak mimoňové a z kopce běží. Ale zatím je nám báječně.

• 3:25:32, 17,50 km. Klesáme z Oleška do Davle. Už jsme probrali Forejta, filmy, hanspaulku i ty holky, co šly před námi. Václav nám teď na chytrém telefonu hledá, kolik obyvatel má Moskva a jak se každý z nich jmenuje. Jdeme hrozně rychle, asi proto, že každý kilometr hlásím mezičas a průměrné tempo, takže už v deset hodin jsme na kontrole v Davli a Péťovi rodiče nám na kapotě svého vozu razítkují naše zmuchlané papírky. V cukrárně kupujeme chlebíčky a vyrážíme do kopce, o němž Luboš už patnáct kilometrů s obavami hovoří. Rozpustila se mlha a je hezky.

•  5:07:13, 26,70 km. Před Líšnicí. Nejhnusnější část trasy. Na obzoru hučí dálnice. Míjí nás sportovně vypadající běžec a došli nás i dva další mimoni. Luboš má blikanec a zavelí, že kus poběžíme, že potřebuje jiný pohyb. Opravdu klušeme asi tři sta metrů k ceduli Líšnice. O vesnici dál, v Řitce, Luboš vysypává boty a Václav vytahuje bonbónky. Je nejhůř. Vzpomněl jsem si, že mám v batohu nějaké drogy, které jsem vyhrál v triatlonu, ale nikdo je nechce, tak je zase schovávám.

• 5:55:47, 30,48 km. Jsme úplně nejvýš. Taková lokální Himálaj, víc než 500 metrů nad mořem. Vzduch je řidší. V táhlém kopci mezi Řitkou a Dobřichovicemi jsme dokonce dohnali i ty mimoně. V Dobřichovicích se s námi loučí Luboš, kterého bolí nohy, místo něho přijíždí Maruška. Dáváme si pivo a neslanou nemastnou polévku, Vašek posílá esemesku pro Haničku omylem Kájovi. Od pusinek byl určitě celý olepený.

• 8:00:53, 38,11 km. Ve vlaku si Maruška četla o detektivu Harry Holeovi, jenž není podobný Harry Šoumenovi. Povídáme si o literatuře a o sprosťárnách a o tom, jak je to se mnou těžké. Poslední ošklivé stoupání se jmenuje Krásná stráň a vede do Vonoklas. Tam dostáváme další razítko a kontrolor Bobík obdivuje můj cyklistický batoh s magnetkou a hadičkou a my jejich pozdní oběd v krabičkách. Ten batůžek má barvu holubího trusu, jak si všimla má přítelkyně.

• 9:09:07, 43,37 km. Po několika varováních se mi skutečně vybily chytré hodinky. Stejně už moje mezičasy každého štvaly, což jsem si i přes ne zrovna vyvinutou sociální inteligenci všiml. Děsně mě bolí kotník. Na ranči Southforku nad Radotínem se pasou koně a nad nimi krouží padáčkáři. Jsme unavení.

• cíl, cca 48 km, 16:20. Hanina mi na diplom místo Řízek je dobrej napsala Řízek je dobrý, což vypadá jako hodnocení restaurace od začínajícího recenzenta. Konzumujeme guláše a piva, i to jakoby chutnalo po citrónu. Potkáváme přátele a kamarády cyklisty, kterým zatím kola neukradli, a z našich končetin odpadává bahno. Maruška nás pak rozváží domů a nepopírám, že se mi jde nesnadno a vlastně i jakékoli další činnosti jsou náročné a posléze odloženy na jindy. Zážitek je to však nesmírný, padesátinásobně překonává cokoli, co si vůbec lze představit.

text a mobilní fotky Řízek, více lepších fotek ZDE

PO VZORU VELKOKLUBŮ

Stejně tak jako tomu je běžné u všech velkoklubů, dokonce i středoklubů, ba co víc, již i minikluby mají svá soustředění. Tak se stalo, že i fotbalový FC Forejt měl své úplně první soustředění. To se odehrálo na začátku v malebném kraji Kutnohorska, v obci Rašovice, kde zároveň leží Wernerovic hospodářství.

Soustředění bylo koncipováno jako příprava na nadcházející sezonu s dvoufázovými tréninky a nácviky herních situací, se kterými se setkáváme i v „ostrých“ zápasech. Měli jsem k dispozici velmi hezké tréninkové prostředí spolu s hřištěm v nedaleké vesnici, které jsme využili prakticky celou sobotu.

Vyvážená strava je základ.

Soustředění ovšem nebylo jen a jen o nácviku herních situacích či hraní fotbalu. V dnešní době do každého týmu, jenž se chce neustále zlepšovat (a to je i náš případ), patří kondiční trenér.

Brigáda prověřila fyzičku hráčů.

Naším kondičním trenérem byl Milda. Bohužel nakonec nedošlo na velmi obávanou dvanáctiminutovkou (takzvaný Cooperův test), které se hodně lidí děsilo, ale odnesli jsme se informace o tom, jaký bychom měli mít tep při zátěži, jak optimálně trénovat a spousty dalších informací, jež se hodí k našim tréninkovým účelům.

Nepovinný ranní výběh

Samozřejmě se na soustředění nedá koukat jenom z perspektivy sportovní. Jedná se i o společenskou událost, kde se zpevňuje kolektiv, upevňuje se morálka, představují se cíle na nadcházející sezonu, hovoří se o preferovaných systémech hry, diskutuje se o tom, co je třeba zlepšit a co změnit a jak by měl klub fungovat.

Dvoufázový trénink

Nám se to všechno povedlo, a navíc jsme si užili perfektní víkend. Sezona už začala a naše výsledky... no, to by bylo na další tři články.

Třífázové spinkání

Všem díky za účast a díky moc Lubošovi a Radce.

Váš kapitán.

text Venál, fotky táta Luboš, Řízek a Jirka