NA HOUBY

Elektrizující atmosféra téměř vyprodané haly, stárnoucí hvězdy kanadskoamerického hokeje dočasně na českém ledě, osobní souboje a nasazení, až to praští, a hlavně nádherné góly. Tak o to všechno jsme minulou neděli přišli.  Hokejové šílenství totiž ustoupilo tomu houbařskému.

"Tys měl dva lístky zadarmo na Jágra a místo toho jsi šel na houby? A ještě k tomu jsi je ani nikomu nedal?" Péťa nevěřil svým uším. Ale bylo to tak. Místo Sparta – Kladno jsme se zúčastnili mače mezi praváky a hnědáky a nutno dodat, že jsme docela skórovali. No, skoro jako Plekanec v neděli.

Po sobotním mecheche v klubovně na počest Péti i o generaci mladšího Jindry jsme se rozjeli do Rašovic k tátovi a Radce. Popadli jsme košíky a hurá do tamních hlubokých lesů. Moc jsme si od toho neslibovali, protože minulá sezóna stála za houby.

Fábinu jsme jako správní Pražáci zaparkovali v podstatě uprostřed lesa nedaleko vsi Sudějova, co bychom se trmáceli, že jo. No a začalo to – nacházeli jsme spoustu plechovek a plasťáků. Odvahu nám dodalo pár výstavních muchomůrek a po čtvrt hodině jsme konečně ulovili první jedlou houbu. "Mám houbu!" řvali Werner junior i senior přes celý les a s nepsanými pravidly houbaření si hlavu nelámali.

My ženské jsme byly tišší, jak historie velí, o to úspěšnější. Do košíků jsme ve velkém sázeli babky, praváky a pozor – jednoho výstavního kováře, který se jmenuje stejně jako hokejový brankář. Až do otevření atlasu jsem byla přesvědčená, že je to satan, ale knížka z roku sedmdesát dala za pravdu Lukynovi, no.

Nechci se chlubit, ale musím – to nejlepší jsem ulovil já, když už jsem pomalu propadal trudnomyslnosti, našel jsem na kraji paseky hned u sebe tři obrovské praváky, které si tam někdo musel pěstovat, nebo nevím. Nebo to někdo natáčel.

Tolik nás to navnadilo, že jsme dnes vyrazili znovu – a tentokrát s Maruščinou famílií, někam na Voticko. I dnes to bylo ze začátku pro diváky dost nezáživné s minimem šancí, ale pak to naše lajna konečně rozjela a díky nenápadným, pod listím a větvemi schovaným hnědákům a parádním mladým pravákům jsme nakonec slavili přesvědčivé vítězství. To pak stvrdila neskutečná houbová omáčka a řízky.

Ať se Jágr jde klouzat.

text a fotky Maruška a Řízek

O FOTBALOVÉ (NE)SOUDNOSTI

FC Forejt hrál podruhé bez svého brankáře, který se na dva pátky musel změnit v kancelářskou krysu. Zatím poslední mač proti Pragsterdamnu skončil hořkou porážkou. Ještě druhý den na Vlastíkově a Péťově oslavě o neslavné prohře borci z Forejtu živě diskutovali. A my, co jsme tam nebyli, můžeme po zákulisních info říct jediné: Vlasta byl očividně zase na jiném zápase. Minuty na hřišti, které vidělo kanonádu v neprospěch Forejtu 1:4, tentokrát přiblíží kapitán Václav.

Jestliže chceme upozorňovat lidi kolem nás na věci kolem nás, měli bychom alespoň občas vnímat, co říkají, jak se u toho tváří, zdali s námi souhlasí všichni, skoro všichni či vůbec nikdo.

Toho dne jsme byli na vítězné vlně. Byli jsme po minulém týdnu plní optimismu z předešlého zápasu, který jsme vyhráli 2:1. Navíc Vlastík, jak se stalo nedílnou součástí minimálně jednoho zápasu za sezónu, byl vyhlášen nejlepším hráčem.

Zápas budil emoce i den po jeho konci.

Vypadat to začalo ještě lépe po Marťasově informaci, že se zápasu zúčastní i Basítek. V tu chvíli jsem asi i pomysleli, že bychom mohli uspět, nicméně po pár úvodních minutách, kdy soupeř několikrát velmi nebezpečně zaútočil, nám bylo jasné, že tento zápas bude daleko náročnější než ten předešlý, jelikož soupeři byli o dost techničtější, rychlejší a pohyblivější než náš minulý soupeř.

Ve hře byly k vidění šance na obou stranách, ovšem daleko častěji a nebezpečněji byla šancemi soupeřů zásobována naše obrana než obrana našich protihráčů. Pajá chytal velmi dobře a taky poločasový bezbrankový stav nebyl úplně špatný.

Start do druhého poločasu jsme neměli úplně špatný: Marťasova nebezpečná střela, Vlastíkova tyčka, to nevypadalo vůbec marně. Bohužel 15 minut před koncem to přišlo. Studená sprcha v podobě tří rychlých gólu s námi zamávala a nádech v podobě Basítkova gólu přišel pozdě. Na obrácení výsledku už nebyl čas a při pokusu o zdramatizování zápasu jsme inkasovali ještě jeden gól a bylo vymalováno.

Pozápasové hodnocení bylo plné chytrých řečí, soudných i naprosto nesoudných úsudků a výroků, emocí a rozhořčení. Zkrátka a dobře takové, jaké po prohraném utkání má být.

Chceme-li ještě pomýšlet na sud za vítězství ve skupině a především postup, měli bychom se zaměřit více na fotbalové dovednosti a schopnosti.

text: kapitán Venál, fotky: Řízek

DUHA A TŘÍŠŤ

  Až se mě jednou zvědaví budoucí vnuci optají, co jsem dělal, když u nás zavedli prohibici, uskrnu ze sklenky (podle okolností) buď svou dobrou whisky, anebo vodu se šťávou a začnu jim poutavě vyprávět: Byli jsme zrovna v Rakousku a nějaké organizované nechlastání nám mohlo být v podstatě šumák a ani bychom o něm nevěděli, kdyby Marušce nepřišla zpravodajská esemeska.

Mnohem větší šumák a hukot ovšem vytvářely vodopády, u nichž jsme se chvíli předtím nacházeli. A taky vířivka v blízkých lázních, kde jsme skončili posléze, ale o tom až jindy.

Jak už mnozí z mých kamarádů pochopili, autoturistika má totiž také svůj půvab. A tak jsme se z okresního městečka Zell am See, kam jsme opět zajeli na prodloužený víkend, vydali prozkoumat zhruba padesát kilometrů vzdálené Krimmelské vodopády (anebo to jsou možná Krimmlské vodopády – prostě ta blízká ves se jmenuje Krimml a čeští cestovatelé se s tím překladem, jak internet radí, popasovali různě).

Ačkoli je v žádné databázi rekordních vodopádů nenajdete (maximálně jako druhé nejvyšší v Rakousku, a to ještě bůhví), jejich okázalá webová prezentace z nich dělá nejvyšší vodopády v Evropě a páté nejvyšší na světě, a tak jim to přejme. Nehledě na to, který vodopád dál dočůrá, jsou tyto na první pohled vážně efektní. A nejen na ten první.

Padající masa vody, která se rodí nahoře v ledovcích, vytváří jakousi mlhavou tříšť s občasnou duhou, což je tolik podobné takzvanému mlhovišti, v němž jsme jako děti dováděly ve školce.

Neznáte mlhoviště? To je betonový plac s ohyzdnou kovovou konstrukcí s drobnými sprchami, z nichž na nahaté uřvané sídlištní děti prýští v drobných kapkách ledová voda. Asi už se to ve školkách nedělá. Tak nějak to ale vypadá na místních vodopádech.

S jejich historií a morfologií nebudu dlouze otravovat, beztak o ní v podstatě nic nevím a tady je o tom hafo. Fakticky jsou to tři samostatné vodopády o celkové výšce necelých 400 metrů a jak to tak v Rakousku bývá, žádná velká panenská divočina to není (prý je dokonce nedaleko schovaná elektrárna, a není divu!).

Žádná pustina s kamzíky, o turisty je dobře postaráno, první stezku tam někdo vybudoval už v roce 1835, a to je sakra dávno. Za dvě a půl eura, které vybere nekompromisní paní u vstupu, se tak můžete šplhat po široké upravované cestě plné extrémně zabezpečených vyhlídek až úplně nahoru – a komu by se nechtělo, po okolní silnici ho vyveze vodopádové taxi. Můžete si taky koupit rádoby tradiční kloboučky, kravské zvonce či krásnou památeční fotografii od pána, který trpělivě snímá veškeré příchozí, pořád stejně, celý den - od dubna až do konce října, kdy se vodopády zavírají.

O něco později, s Kaprunem a mraky.

Co se týče návštěvníků, tak podle našeho interního sociologického průzkumu převládali Češi a muslimové, jejichž zahalené ženy Maruška překřtila na bubáky. Výstup nám trval necelé dvě hodiny a při zpáteční cestě kupujeme oblíbenou bylinkovou limonádu Almdudler a párky na tácku.

Procházka to každopádně byla velmi povedená. Cestou domů uondaná Maruška klimbá.

text a fotky Řízek