U PÉTI

 

Pomyslným úderem půl osmé spustila za oknem vrtačka hyperaktivních dělníků. V dlouhých monotónních sekvencích se mi zavrtávala do hlavy. "Dyť je svátek, volové," pomyslel jsem si vrávoraje zavřít okno. Kocour vytušil šanci na snídani a začal nějak mlátit plechovou miskou o dlaždičky. Aby do vás všech husa kopla! Marušku ani to nevzbudilo. Tak začalo bolavé a mlhavé svatováclavské ráno po Péťově kolaudaci.

Jak se vstávalo ostatním účastníkům prvního ze dvou zabydlovacích večírků, se lze jen domnívat. Předpokládám, že třeba těm, kteří podlehli svodům školníkovy samohonky a odpadávali už v průběhu večera, nesnadno.

Ale popořadě. Péťův nový byt je na opačném konci světa než byty jeho radotínských kamarádů, i tak se jich sešlo požehnaně. To bylo naše štěstí, trošku jsme bloudili, ale už u vchodu 565 byl slyšet Jirkův smích z čísla popisného 973. Jinak bychom byli asi ztraceni, Bohnice totiž vypadají jako všechny pražské Jižňáky, i když jsou na druhé straně.

Prý pojedeme do Portugalska.

V útulném obýváku se uprostřed lidí na stole vršilo jídlo a lahve, v pravidelných intervalech se zvedaly sklínky (hlavně) se samohonkou, která sice specificky nevoněla, ale chutnala velmi obstojně. Když došla, v tu ránu se odkudsi objevila whiska v plastu.

Péťa dostal od Milana a Terky božské tričko, pak už byl zase čas na samohonku. Potom Péťa zapnul svůj obstarožní přehrávač dlouhých videí a stroj se po dvaceti minutách rozběhl. DJ Marťas nám na něm pustil Pé Es Há. A pak i Neckáře.

Pan Václav se tu cítil jako doma.

Jedli jsme česnekovku od paní Basítkové, jež naši pomazánku doslova deklasovala (náš výrobek jsme si potupně zase odvezli domů, ale o nic jste fakt nepřišli).

A pak se ozvalo první zvonění. Naštvaní sousedé? Policie? To jen dobře naladěný soused pan Václav přišel na drink a pokec. Paní Václavová jej až po chvíli zpacifikovala a odtáhla domů. A později asi jako odškodné dodala jakési ovoce naložené v čemsi. Někdo Marušku polil pivem, asi Jirka. Petr mě potřísnil lihovinou a pak někam zmizel.

Najednou byla popůlnoc. Odcházeli jsme, když už několik lidí porůznu spalo. Noční bus nám napoprvé velmi trapně ujel, třebaže za ním bleskurychle vyběhl Bobík. A tak jsme se trochu prošli po nočním sídlišti.

Péťa má moc příjemný byt a první polovina kolaudačky se zdařila. "Dopadlo to jako tradičně, bylo mi dnes celej den blbě. Petrovi bylo taky zle, musel tu asi řádit nějaký vir napadající Petry," zhodnotil pro Řízkovy stránky pan domácí.

text a fotky Řízek

KINO ŽIJE

Radotínské kino prošlo přes léto brutální přestavbou, kterou by s trochou nadsázky bylo možné označit téměř za reinkarnaci. Od hajzlíků po plátno, všechno je v něm teď digitální, protože si někdo konečně uvědomil, že to tak mají všichni. Onehdy jsme to vše vyrazili otestovat.

S přáteli jsme se tedy jednoho večera sešli před budovou, jež prý svému účelu slouží už od roku 1926 a mívalo i srandovní názvy Bio Radio a Kino Jas. (Více se dá najít tady). Teď před ním v hloučcích postávala polovina okolí a opozdilý Ondřej neměl kde zaparkovat.

Ruku v ruce s letní rekonstrukcí dříve pouze víkendově hrající biograf rozšířil produkci i na některé všední dny. A asi díky digitálu obohatilo program o čerstvé americké blockbustery i o tuzemské novinky.

Daní za to je cena za lupen, která se z lidových sedmi pětek vyšplhala někam lehce pod multiplexové pálky. Ale to se tak nějak dalo tušit. Navíc postižení mají slevu (na dočasně postižené se bohužel nevztahuje, škoda).

Šli jsme na Muže v naději. Analogový zůstal jen legendárně nepříjemný promítač, i ten ale byl jak vyměněný -usmíval se a po skončení se každého ptal, jak se jim ve vytuněném kině líbí. Útulný sál byl plný asi ze dvou třetin, zvuk i obraz byly digitálně v pohodě.

Zato film děsně blbý, avšak lidi se smáli. Já ten Vejdělkův srozumitelně komerční humor nějak moc nemusím (dostalo mě jen, když slepec deklamuje, že to v žádném případě nebyla láska na první pohled). Jinak je k nevíře, že se z pouhé myšlenky "buďte všichni nevěrní a dobře se vám povede, i do vaší hospody budou najednou chodit lidi, protože to poznají" dá vytěžit celovečerní a určitě i úspěšný film. Nicméně že to bude blbé, jsme věděli, šli jsme se spíš mrknout na to nové kino.

Co s kvalitně načatým večerem? Rozhodli jsme se bez pozvání navézt k cyklistovi Milanovi, který pořádal takový domácí večírek, třebaže původně ne pro nás. Šli jsme přes celý širý Radotín. Trochu jsme mu prohlédli bar, zkonstatovali, že to tam mají hezké, a vyzkoušeli fotbálek. My, kteří bydlíme v opravdové Praze, jsme se pak odbelhali na poslední vlak.

text a mobilní fotky Řízek

NÁKLAĎÁK S HOŘČICÍ

Tenkrát, když ještě léto nemířilo do starého železa, ale teprve se roztomile batolilo, jsme byli na vodě. Červnová Sázava měla být velká; sehnali jsme od dobrých lidí i veliké auto, aby se nám tam vešly všechny lodě, pádla a vesty. Jenže lidé a děti nikde.

A tak nás nakonec jelo jen šest - dvě děti Chleba a Lukáš, tři vedoucí a Trumpeta. V nákladovém prostoru náklaďáčku se tři kánoe úplně ztrácely, ve většině korby jsme vezli vzduch. 

Seděl jsem za volantem náklaďáku a řítili jsme se k Týnci. Jako doprovodný vůz jsme měli bílou fabii. Zbytek týmu jel vlakem. Ten byl doslova plný vodáků. Měli pruhovaná trička, pivo v plastu, rum ve skle, barely a slamáky. Vyvalili se v Týnci a zaplavili břeh.

Po příjezdu si vzal Václav jediné dva táborníky do parády. Začal je potírat opalovacím krémem a vysvětloval jim zásady bezpečné plavby (kdo neumí, ten učí). "Držte se kolem nás, kluci," kladl jim na srdce, jako by jim to případně pomohlo.

Pak si vzal do parády mě a sdělil mi, že tentokrát budu sedět na háčku, aby se on sám procvičil v kormidlování - že to bude ve vztahu potřebovat. Zkoprněle jsem souhlasil a potupně zamířil na příď. Měl jsem ještě v živé paměti nás někdejší vodácký lapsus, kterému jsem onehdy dal velmi padnoucí podtitulek Udělat se šestkrát. Od té doby jsme s kolegou na vodě nebyli. A teď ještě měl navíc řídit... 

Byl začátek června, v řece bylo málo vody, zato spousta lodí. Nejmenovaný pivovar vytušil šanci a pod týneckým mostem rozbalil stánek s novým citrónovým polopivem. Takže jsme s Václavem hned po pár metrech stavěli a nechali si nacmrndat kelímek. Nálada se hned zvedla. Tehdy to byla absolutní novinka.

Stokrát omletý úsek úbíhal rychle a příjemně. S plastem pod námi se dalo splout vlastně skoro vše. Semtam jsme neviděli šutr, na jezech jsme byli však stoprocentní. Předjížděli jsme rafty, Pája byl veselý, všechny jsme zdravili. Vodačky se smály.

V Kamenném Přívoze obědváme - jako pokaždé v restauraci, která je úplně mimo. Bývá v ní méně vodáků, protože je dále od vody. A mají v ní něco, co zřejmě nikde jinde nemají. "Dali bychom si ten váš proslulý náklaďák s hořčicí," zavelel Václav. "Jako předkrm." Nebyl moc dobrej, ale tak to se specialitami obvykle bývá. Trošku nám pak popletou objednávku obědů - ale náš zadák to všechno vyřeší.

Pak přibyly na březích chatky, chlap na matračkách i koupající se děti. Na terasách rozkvetly slunečníky Algida i nafukovací bazénky. Lidé vyrazili z měst drandit sekačkou po trávníku. Kdysi před pár lety měl někdo ze zestárlých trampů před chajdou nápis Potřebuji naladit set-top box, ale i tenhle inzerát asi odnesl čas. Chleba s Lukášem se někde trapně cvakli, nicméně bylo krásně a nikomu to nevadilo. A kolem proplul chlap na matračce.

Dopluli jsme do Pikovic a rozloučili se s řekou.

A pak se rozpršelo, stejně jako prší dneska, ale tehdy to bylo nemístné. Dětem a Pájovi s Trumpetou akorát jel vlak, my s Václavem jsme za poslední drobné koupili v cukrárně zmrzlinu a pod slunečníkem čekali, až pro nás zbloudilá Maruška přijede doprovodným vozem. Nakonec jsme skončili v otřískané autobusové čekárně. Z její vlnité střechy stékal déšť v pravidelných intervalech a mraky se zrcadlily v čerstvých loužích.

text a fotky Řízek, fotoalbum najdete tady.