TŘI VETERÁNI

- Zdálo se mi, že v Paříži s takovou mrňavou Francouzkou kupovali košili. Pak jsme pili kávu v nějaký kavárně... 

- No a jak to dopadlo? viseli jsme tchánovi na rtech a na našich rtech nám možná visely drobky z domácího chleba.

- Probudil jsem se, starej a vedle babičky, smál se děda, pod nohama se mu batolilo skvěle naložené mimino a bylo nádherné pohodové ráno, až na to, že venku lilo a já jsem měl běžet na Blaník. 

Podivnou tradici našich účastí na obnoveném Zimním běhu na Blaník jsem hodlal dodržet, i když jsem zůstal ve startovní listině z kamarádů sám: nepřijedou Vzpamatovávám se z covidu, Neodpovídám na zprávy, Jsem na romantickém víkendu bez dětí a stydím se to přiznat ani Závodění jsem si zamlada užil dost. Jako poslední odpadl Začalo mě píchat v koleni, a když jsem poslouchal bušení kapek do střechy a pozoroval rychle tající sníh, silně jsem zvažoval, že se stanu Zůstal v suchu a teple s rodinou.

Ale nezůstal jsem. Zatímco tchyně, žena a dcera jeli ke své nenaočkované kadeřnici, do termosky po prababičce jsem vyfasoval teplý čaj a půjčili mi náhradní postarší, ale spolehlivou octavii, která cestu do Vlašimi už zná nazpaměť. A já bych mohl duchapřítomně dodat, že stejně tak znám i cestu na Blaník a zpět.

Jenže to není tak úplně pravda, protože za těch asi deset let, co sem jezdíme, teda vlastně už jen jezdím, to celé nějak protáhli a zkomplikovali: dřív to mělo sedmnáct kilometrů většinou po silnici a už to bylo šílené, protože uprostřed je prostě ten Blaník. Pak to natáhli na půlmaraton, jenže ani to jim nestačilo. Poslední čtyři roky (loni se běželo jen individuálně) tomu sice pořád říkají půlmaraton, ale ve skutečnosti je to už 24 kilometrů převážně terénem s převýšením skoro 700 metrů.

U Benešova jsem cyklovač stěračů přesunul do polohy 0, na polích bylo bílo a ve Vlašimi bylo sněhu snad ještě víc, byť byl mokrý a tálo to. Cestu parkem kolem Čínského pavilonu (kdysi překřtěného na Japonský altán) nám důsledně udusali naši předběžci. Startuje totiž asi 300 lidí a mně je 37 let, takže ještě dvakrát budu moct jako teď vyrazit s první, potenciálně nejrychlejší vlnou.

Překvapí mě, jak nikdo nespěchá, že za to nikdo nevzal hned od prvních metrů. Já to tedy rozhodně nebudu, nicméně nevycházím z údivu, když vybíhám z parku někde kolem osmého místa.

Za přejezdem, kde nás před mnoha lety poněkud zaskočil motoráček, se poslední roky zahýbá na pole, po němž mě letos poněkud zaskočilo, že místo původní pěšiny byla zavedena nová, divočejší, disponující kluzkými prudkými svahy, včelími úly a dokonce i jednou parádní namrzlou lávkou.

Vlastně se mi to dost líbilo, jen jsem na ušlapaném sněhu hodně podkluzoval a ztrácel tempo. Čelo závodu se mi nutně začalo vzdalovat a trápení předčasně vrcholilo na prvním pořádném bezejmenném kopci, z nějž jsem pořád ještě hodně v dálce zahlédl nechvalně proslulou rozhlednu, kam se hodláme vydrápat, než se přede mě se synchronizovaným funěním dostali dva borci.

Dřív se běhalo přes Kondrac, kde voněly vyhlášené obrovské řízky z místní hospody, teď se místo toho probíhá jakousi vesničkou, kde je zajímavé patrně jen to, že zde začíná krátký asfaltový úsek. Vlastně jsem se na pevný podklad dost těšil, ale silnice samozřejmě nebyla prohrnutá. Nikdo další mi ale na záda nedýchal, a to ani na blízké občerstvovací stanici, kde se mě paní vstřícně ptala, zda chci vodu, čaj, nebo kofolu. A já jí mile odvětil, tak jak to umím jen já, že vůbec nic.

Pod Blaníkem bylo sněhu víc a přibylo i potenciálně kolizních situací, když jsme se obousměrně s různě pomalými závodníky snažili vyhnout na úzké prošlapané pěšině. Nic z toho ale nebylo, dokonce nebyl ani fotograf lovící kolize a uštvané výrazy těsně za mezičasem, on totiž dokonce nebyl ani mezičas, jen ty schody a celkem prudký vítr. A rozhledna a pak zase dolů.

Sníh měl diskutabilní výhodu v tom, že vratké kameny, které tam určitě někde byly, zůstaly skryty. Moje viklavé kotníky sestup opět zvládly a na občerstvovačce jsem se odměnil kofolou.

Teď už je to opravdu více méně dolů, pokud ještě člověk má nějakou sílu, a člověk ji měl. I když je to ještě skoro deset kilometrů, dá se to. Teda jen jednou do roka, víckrát ne.

Předbíhal jsem dříve narozené a dříve startující a bez jakékoli větší krize jsem byl zpátky v parku, cesta už skoro roztála a objevily se první psí exkrementy, v cílové rovince nepříjemně položeným hlasem křičel moderátor, čímž mě hnal pryč, a já doběhl na devátém místě ve své kategorii a devatenáctý celkově v čase těsně pod dvě hodiny. Musel jsem se ujistit, jestli se mi to taky nezdá.

A jeli jsme zpátky za Zasněným tchánem a Ostříhanými ženami tří generací. S pocitem, že jsme já i moji noví kamarádi Udržím čaj tak horký, až si překvapen spálíš jazyk a Za trochu naturalu ti budu věrně sloužit na svůj věk předvedli úctyhodný výkon.

text Řízek, foto Tomáš Zahálka

HRA PRO ŽENU

Líbí se mi ten příběh a pokouším se věřit tomu, že je pravdivý: chlapík prý chtěl udělat radost své partnerce, která má ráda hry se slovy, a vymyslel pro ni jednu takovou. Každý den vybere anglické pětipísmenné slovo a ona má šest pokusů na to, aby jej uhodla. Teď to prý hraje celý svět.

Pokud celý svět trefí správné písmeno a jeho správnou pozici, zbarví se písmeno dozelena (hoří!). Pokud uhádne písmeno, to se ale nachází na jiném místě, zežloutne (přihořívá). A pokud hádá úplně špatně, zešedne - ale i ta samá voda je koneckonců důležitá, protože jak její hladina stoupá, atolů s písmeny ubývá a smyčka se stahuje.

Wordle vlastně není nic úplně převratného, je to něco jako Kolotoč s Pavlem Poulíčkem anebo Horolezci říznutí hrou Logik, kde člověk hádá kombinaci pěti barevných houbiček (?), kterou mu druhý hráč diskrétně připraví. Logika jsme hráli s kamarádkou Míšou uprostřed mého rodičáku, jenže jsme vprostřed hry a vprostřed dětského řádění v herničce přišli na zásadní problém: to, co jsme považovali za tmavě hnědou barvu, byly ve skutečnosti jen vyšisované černé houbičky. Neboť některé černé vyšisované nebyly, museli jsme hrát znovu, a to nechceš, protože je to fakt děsná nuda.

Zato tuhle hru pro svou ženu ten pán vymyslel fakt dobře: nová hádanka se objeví jen jednou denně, nemusíte nic platit, protože ten pán na tom asi nechce vydělat ani vyzískat nehynoucí slávu, není potřeba se ani nikde registrovat ani stoupat po žebříčku, protože žádný není. Prostě se jen těšíte na půlnoc, až přijde další hádanka. A pak se můžete vytahovat před kamarády (jednou jsem to dal už na třetí pokus, ale to byla fakt klika. Tuším, že to bylo slovo "crank", tedy klika). 

Zkrátím to: do naší redakce přinesl hru Wordle kolega investigativec Lukáš a krátko- až střednědobě nám tím změnil, troufnu si říct i zlepšil život (podobně jako když kdosi objevil stránku s obřími vojenskými kočkami).

Spíš asi změnil než zlepšil: včera jsem měl volno, a dokonce jsem měl ten luxus, že jsem mohl strávit část dopoledne odpočinkem, neřkuli spánkem. Jenže jsem si uvědomil, že je tam přece nová hádanka. A dostal jsem se do totální pasti a asi čtyřicet minut přemýšlel nad všemožnými kombinacemi, zoufalý z toho, že A, které jsem uhodl hned napodruhé, nebylo na čtvrté, na třetí, dokonce ani na druhé pozici. Určitě se vám ulevilo, že jsem nakonec na to blbé opatství (abbey) přece jen přišel, na šestý pokus (ale na to se historie neptá, dokázal jsem to). Pak se vrátily holky z venku; myslím, že jsem spal minutu. 

---------------

Co jsem pro svou ženu z lásky vymyslel já? Nic moc. Vlastně jo, pianino. Na rozdíl od Wordle to už asi někdo přede mnou vymyslel, ale odhodlat se k nákupu použitého nástroje tři dny před Štědrým dnem v době, kdy jsem kvůli horečkám nemohl z domu, a zároveň tomu vůbec nerozumět, to chtělo hodně lásky.

"To je dobrá šílenost, jdu do toho s vámi," psal mi známý známého mé známé, který umí hrát a měl mi pomoct, a pak jsme se sešli v promrzlé garáži na sídlišti na druhém konci Prahy, kde byla zaparkovaná fabie a asi sedm pianin, a on chudák v kulichu a rukavicích zkoušel jedno po druhém, až vybral to správné a nejkrásnější a o den později se mi podařilo holky s využitím právě zmiňované Míši mistrovsky vylákat ven a dva borci jej vynesli do třetího patra, a tak tu teď s námi bydlí. 

A moje žena, která hrála třináct let, byla nejdřív fakt dojatá a pak našla noty, v nichž jsou od její tehdejší učitelky u určitých pasáží milé vzkazy typu "100×" a prý někde bylo i "1000×" (a navzdory tomu tomu hrála třináct let). A pak jsme spolu hráli nějaký Beatles, vůbec nám to se starou kytarou neladilo a Heda se kolem batolila s rumba koulí a bylo to úplně super.  

Takže svým ženám vymyslete něco jako Wordle nebo aspoň nějaké jiné šílené dárky. Protože nic lepšího není.

text a foto Řízek

ČAS BĚŽÍ

Při jednom obzvláště nepovedeném běžeckém závodě se mi loni v létě zatmělo před očima, přesněji řečeno se mi zatmělo před očima sklo sportovních hodinek, na němž jsem si chtěl zkontrolovat své rychle uvadající tempo a enormně vysokou tepovou frekvenci.

Byl to jeden z nejteplejších loňských dní, běželi jsme Žebráckou pětadvacítku a kromě až příliš upřímného zhodnocení mé tehdejší formy (do cíle jsem se dostal, místy chůzí, o patnáct minut později než v roce 2019) přinesl tento závod i znehodnocení mých hodinek Garmin.

Je fér přiznat, že za fiasko v závodě hodinky vůbec nemohly. Ale mohly si tedy najít lepší timing. 

Můj tehdejší triatlonový (zbytečně: plavat jsem byl dvakrát, na kolo nemám čas) model Forerunner 645 začal zjevně odcházet do digitálního nebe. Displej se v nečekaných okamžicích vypnul a začal znovu něco ukazovat až poté, co se zatlačilo na sklo, ale jen na jeden konkrétní bod.

Občas tento trik zafungoval na několik dní, jindy na pár sekund, jindy vůbec. Ze zoufalství jsem je zkoušel oblepit elektrikářskou páskou, což je přece vždy funkční řešení poloviny veškerých možných problémů (druhou polovinu řeší "wédéčko"). Vůbec to nepomohlo, takže jsem se obrátil na servis.

A netrvalo to ani půl roku a mám nové!

Ovšem vraťme se ještě na chvíli do poloviny loňského roku. Hodinky byly krátce po záruce, přesto mi připadalo logické pokusit se je nechat opravit. Nepříjemné je, že na oficiální servisní zastoupení Garminu se nelze dovolat. Proč, to nevím, ale možná prostě nechtějí, aby jim lidi volali, že se jim ty hodinky rozbily, protože by to pak bylo potřeba řešit. 

Nicméně odpovědět na e-mail jim trvalo v kontextu celé operace přijatelných deset dní (vyžádali si výrobní číslo). Po několika urgencích (a dalších dvou týdnech) mi odepsali, že hodinky nelze opravit, ale nabídli mi jakési šrotovné: vraťte vadný kus a přihoďte osm tisíc, pošleme vám jiné, lepší (Forerunner 745). 

Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, hodinky se však mezitím zázračně probraly a zhruba měsíc se tvářily jakoby nic. No a potom, když zase ztmavly, jsem nějak neměl peníze, zejména protože plíny a kašičky. 

Před Vánoci jsem nicméně nakonec oživil komunikaci se servisním zastoupením, hodlaje si "udělat radost". Tentokrát reagovali poměrně rychle. Kromě modelu 745 nabídli i vyšší řadu 945, i zde za poměrně výhodnou cenu (zhruba o dva až tři tisíce méně, než je běžné).

Akorát avizovali, že celý proces výměny (ty nám pošleš v obálce starý přístroj, my se k tomu za nějakou dobu dostaneme, pak ti oznámíme, kolik nám máš zaplatit a kam, a až budou peníze u nás, expedujeme nové) má trvat dva až čtyři týdny (!). Kdo byl někdy závislý na běhání, jistě pochopí mé zděšení: jak bych mohl dva týdny, nebo dokonce měsíc, běhat třeba s mobilem v ruce nebo ledvince?!

Dospěl jsem k závěru, že naznačovaná složitost celé operace má nejspíš případné zájemce o tuto službu odradit. Naštěstí jsem filuta a vyzrál jsem na ně, nebo jsem si to aspoň myslel: 27. prosince jsem osobně dojel osobním autem kamsi do Vokovic, abych to celé urychlil. Na místě jsem zjistil, že servis (stále asi odpojený od telefonu) skutečně existuje. 

Sympatický muž si vyslechl můj problém, s těžkým srdcem jsem mu podal své v tuto chvíli zrovna zdánlivě funkční hodinky a zeptal se, kdy budu mít nové. "To by mělo být rychlé, máme je na skladě," odpověděl. "Tak proč si je teď nemohu rovnou odnést?" vyhrkl jsem. "To proto, že ten sklad není tady," odvětil mile. Popřáli jsme si šťastný nový rok.

Uchlácholen jsem odjel domů a každých pár minut jsem koukal do schránky, jestli už tam nemám zprávu od přepravní firmy. 

O dva dny později skutečně přišla. Odesilatel: DPD Polska. 

Sklad byl tedy skutečně jinde, ale neztrácel jsem naději. Na sklonku roku navíc moje budoucí hodinky zaznamenaly celkem výrazný pohyb: z nějaké dědiny uprostřed Polska se posunuly o zhruba sto kilometrů dál, blíž k našim hranicím. Jenže od silvestrovských ranních hodin zásilka několik dní "procházela překladištěm", aniž se přitom hnula. Takhle moc kalorií nespálí. A já zatím potupně běhal s mobilem v ledvince.

Předevčírem se zásilka dostala do dalšího překladiště, a to do nedalekých Modletic - tam bych snad i dokázal sám doběhnout, kdyby mě tam pustili... Hodinky mi nicméně měli tentýž den v intervalu od 8 do 18 hodin (pohoda, hned víš) přivézt, jenže já jsem nehodlal být doma, nýbrž v práci. Takže jsem využil nabídky na změnu dodací adresy a bezmyšlenkovitě vyměnil Prahu 4 za Prahu 1, čímž se dodání vzápětí odložilo o den. Takže se hodinky znovu začaly vzdalovat - do depa v Říčanech. A čas běžel a já taky, zase s ledvinkou.

Včera už to mělo konečně nastat, ale zase se to pokazilo.

Je třeba sportovně přiznat, že za poslední fiasko přepravní služba ani český Garmin nemohly. Kurýr se mi nemohl dovolat, protože jsem se při změně adresy uklikl a napsal špatné telefonní číslo. Navíc jsem na novou adresu zapomněl napsat i jméno firmy, kde pracuju. Přišel mi mail, že se datum doručení opět posunulo o další den, ale s tím jsem se už odmítl smířit. Nakonec jsem přes centrálu sehnal telefon na živého kurýra a podařilo se mi ho doběhnout někde na Žitné ulici.

Sice se mi tedy moc nelíbí, ale mám je. A až se časem pokazí i tyhle, už to všichni zvládneme určitě rychleji.

text a foto Řízek