ZAHRAJ SLAVÍKY

Když máš na táboře na krku kytaru, jsi král. Nemusíš být Radim Hladík, Petr Janda ani Martin Maxa, klidně si mutuj anebo šeptej, ale sotva spustíš pravdy typu, že nebe je modrý a zlatý a slova jsou jen kapky deště, dívky všech věkových generací ti padnou k nohám na ušlapanou podlahu v jídelně, nebo aspoň začnou kvílet ve snaze zpívat anebo budou naprázdno otvírat pusu zároveň s tebou.

Už se ten večer šeřilo a v jídelně se naskládaly děti všech věkových kategorií. (Jménem bych dokázal označit tak polovinu, protože většina z nich za rok hrozně vyrostla, část se ztratila v nenávratnu a zbytek se asi někde líhne.) Většina z nich si povídá, jiné dělají bordel, další to prostě jen nebere a nechce se jim sedět ve stanu. Uprostřed toho všeho stojí malý muž s kytarou, ale bez pódia, a zkouší z dětí vydolovat refrén Tří čuníků. Připojuje se vysoký chlapík (obvykle) se směšným kloboukem a já, jelikož jsem někomu sebral kytaru.

Napínáme hlasivky a naše neškolené hlasy si prorážejí cestu skrze břehy písně a vytvářejí nová harmonická řečiště, nebo se taky dá zjednodušeně říct, že zpíváme celkem falešně a trochu jinou melodii, než autor zamýšlel. K čuníkům se to moc nehodí, ale nasazuju zaujatou grimasu skvělého kytaristy a jen o málo horšího zpěváka okoukanou z rockových koncertů. Podle mě je výborná a přesná, žena ji nenávidí - jak mi zhruba dvakrát do měsíce připomíná.

Vzhledem k tomu, že bez grimasy hrát neumím, na kytaru se doma spíš práší, a je to znát. Občas se mi třeba mezi ty pořád stejné tři akordy vloudí nějaký čtvrtý, nepatřičný. V tom hluku to stejně zaniká. U Slavíků popleteme sloky a spiklenecky na sebe mrkneme, že o tom víme, ale necháme si to pro sebe. Stejně jako to, že nám to dneska zrovna dvakrát neladí, i když máme všichni na kytarách profesionálně připnuté ladičky.

Menšina zpívajících dětí je náročná. Výkřikem Budku! nebo Obchodník s deštěm! se dožaduje přehrání oblíbeného hitu. Někteří zvlášť dotěrní posluchači dokonce hudebníkům vnucují jakési otrhané zpěvníky. Bohužel na ně přestává být vidět, padá tma. Na této scéně jsou ještě osvětlovači velmi nedostatkovou profesí. Blikotáme čelovkami a mžouráme na drobná písmena ušmudlaných stránek. Ale tak to má být a jsme přece rockeři.

Po několika hodinách koncertu, cirkusu, besídky, estrády anebo co to vlastně je, někdo zavelí, že tohle je dnes poslední písnička. Agilní děti naposledy zakřičí a pak zklamaně vydechnou, když se místo Tomáše Kluse ozve něco od Jana Nedvěda, jehož pleš imituji podstatně lépe. Ale večerka je neúprosná, jako je neúprosná role táborového kytaristy.

Ale i tak to budeme zkoušet dál, jako i naši následníci. Protože tábor bez kytaristy je jako tábor bez latríny anebo tábor bez pruzení, že řvaním porušuješ noční klid.

text a fotka Řízek

HOLEŠOVSKÁ VÝZVA

Jak jsem si to představoval? Třeskne startovní výstřel a šlachovití blázni na drahých kolech se nezadržitelně vyřítí do rozpálených ulic Holešova, jako by zapomněli, že je čeká ještě 115 kilometrů. Řev podél trati je žene z města do kopců, kde budou zdolávat nekonečné kilometry a polykat horký prach zvířený pneumatikami těch ještě rychlejších. Z poslední řady pak vyjedeme my, na legendárním bikovém maratonu Drásalovi úplní nováčci. Popřejeme si s Milanem, ať to moc nebolí, a opřeme se do pedálů.

Jenže to by bylo moc normální.

Holešovská výzva je hodinu před závodem zjistit, že vám na kole chybí důležitá součástka. Přesně to se mi stalo. Obrátíš auto i batohy dvakrát naruby. Prohledáš i domek, kde jsme spali, záchod, sprchu i kuchyň. A nic. Marian, ač mě vidí poprvé v životě, duchapřítomně sedá na kolo a jede chybějící osu do vidlice shánět do města. Já si mezitím nadávám do debilů a podobných. Vrací se, osou mává a Milan, Lenka i Franta se radují.

Osa do mého kola nepasuje. Čas letí, dvacet minut do startu.

Na invalidním kole dojíždím do centra závodu a sháním dál. Osu, vidlici, kolo, prostě něco, abych mohl jet. "Fakt vám nemůžu vůbec nijak pomoct," slyším od chlapíka ze zastoupení renomované značky kol asi pětkrát. Než si slečna ve stánku nahlas uvědomí, že jedno zamluvené testovací kolo si někdo nevyzvedl. Svítá naděje. Nemám s sebou doklady ani peníze na zapůjčení, ale už jsme na správné cestě. Vždyť tu nechávám svoje kolo, proč chcete doklady?! deklamuji ve chvíli, kdy opodál asi zazněl výstřel a celý peloton kromě mě vyrazil. "Co bych dělal se starým airbusem?" říká pán a myslí tím moje kolo značky RB (přijde mi to sice urážlivé, ovšem zároveň jako vtipná slovní hříčka, nicméně na to není čas). Ze zoufalství přihazuji starý tlačítkový telefon Nokia; víc už kromě rozmačkané energetické tyčinky a náhradní duše nemám.

Začíná to být nedůstojné a víme to oba. "Já bych tohle neměl dělat," řekne a poleví - místo dokladů mu stačí fotka zapomnětlivého potížisty a jeho podpis a dobré slovo. Mechanici mi připraví bílý karbonový Specialized Stumpjumper (je parádní, ale jel bych i na skládačce nebo na kole z hypermarketu, pokud by bylo celé) a hurá na start, čtvrt hodiny po ostatních.

Holešov jako by vymřel. Nikde nikdo. Na horké ulici chybějí jen ty westernové poskakující chuchvalce sena. Projedu startovní bránu a dojde mi, že vůbec nevím, kam dál. Zkusmo vyrážím po hlavní silnici, hrozně rychle, ale úplně špatným směrem (jak posléze zjistím). Vrátím se na start a celé to zopakuji. Najdu pořadatele, který bohužel zrovna hovoří s televizí. Pak mě nasměruje na blízkou vesnici, odkud už je závod značený. V duchu se hystericky směju, když na jediném přejezdu zrovna musí jet vlak a já zase stojím, když už jsem se konečně rozjel. Potkávám první šipky, uháním k horám a diváci trousící se k domovům mě povzbuzují; cítím v tom ironii.

Vím, že mě čeká ještě 115 kilometrů a skoro 4 kilometry převýšení, a že tedy není moc kam spěchat, jenže být v čemkoli poslední na světě je hrozně zneklidňující. Asi po dvaceti minutách ostrého šlapání konečně zahlédnu pár cyklistických dresů. V jednom z nich je Franta (64 let). Nechal nás spát ve svém domku, kam jsme v půl jedenácté večer přijeli. Vyprávěl nám o Drásalovi i o dalších závodech. V domečku má svérázně řešené rozvody energií a vody a huňaté nahotinky z roku 1986 na zdi, a především stěnu slávy, kde mu visí veškerá startovní čísla a diplomy. Jsem pro něj "kořen z Prahy" a volá na mě, jestli jsem to s "tú osú" vyřešil. Hulákám, že jo, že mám cizí, ale dobré kolo, kyneme si a začínám ten kraj mít rád.

Pan Franta

Prudký kopec se klikatí po louce vzhůru a když za hluku řehtaček a křiku ukrajuji na večerníčkův převod metry horkého asfaltu a míjím unavenější bikery, připadám si skoro jak na Tour. Jen mi chybí můj domestik. Volám Milanovi, že jedu a že šance na vítězství v etapě žije. On zvolňuje a asi po hodině "mého" závodu se setkáváme. Jedeme rychle a dereme se vzhůru do kopců i pořadím. Skrze brody, nečekané louže, ovšem nejčastěji prašnými cestami po rozpálených loukách i lesích a do prudkých kopců. Nejvyšší bod trati, Kelčský Javorník (862 m.), mi zas tak děsivý nepřišel. Jen ta krajina je nápadně hezká. Na občerstvovačkách do sebe lijeme ionty a pojídáme třeba banány namáčené v soli a sýr.

První půlka ubíhá rychle, možná až moc. Dlouhé stoupání na Prženské paseky kolem šedesátého kilometru předznamenává tu druhou, horší polovinu. Už se jede převážně na slunci. Přestávám se kochat Hostýnskými vrchy, krajinu rozděluji jen na tu vedoucí do kopce a z kopce. Klesá frekvence velmi vtipných narážek ostatních jezdců na můj rumový dres (Hehe, Božkove, já myslel, že tam něco vezeš, a ono je to jen namalovaný! Hehe, Božkove, makej, aby ti to nezteplalo), naopak stále častěji v kopcích prostě tlačíme. To Milanovi jde mimořádně.

Skutečně vážné to začíná být od devadesátého kilometru dál. Po stém kilometru dostávám křeče po sesednutí z kola cestou na občerstvovačku. Chodit už nelze, ale šlapat se ještě jakž takž dá. Zbývají dva poslední táhlé kopce a dva sjezdy. Na prvním z nich se vyhýbám pomalé slečně jedoucí kratší trasu a džentlmensky padám mezi šutry. Vstávám a znovu padám, to ta křeč. Ale to jsou jen detaily proti pánovi, který na posledním rychlém sjezdu boural a vážně pomláceného ho v bezvědomí odvezl vrtulník.

Do Holešova dojíždíme po necelých osmi hodinách naráz, ale koberec s vestavěnou časomírou s tímto řešením nesouhlasí. Milan, po většinu času čerstvější než já, tak bude ve výsledcích nespravedlivě až 293., zato já na hezkém 292. místě. Kompenzací za tohle příkoří je parádní rádio, které kolega vyhrává večer v tombole.
Měním půjčeného "spešla" (mockrát děkuji) za zchromlého "airbusa", loučíme se s Marianem a Lenkou (Franta teprve dojíždí) a náš moravský výlet pokračuje méně dramaticky.

Milanovi rodiče nás ve Velkých Karlovicích budou (postupně) hostit slivovicí, pivem, krkovičkou na grilu, frgály, cikánskými nudličkami a zeleninovou polévkou, jahodovým dortem a bezinkovou šťávou. Mezi tím vším hodováním ještě vyběhneme na rozhlednu a někde támhle za obzorem, daleko na západě za horami je moje žena a kocour. A tak vyrazíme na další dlouhou cestu horkem, taženi tentokrát neviditelným šlapáním motoru auta, s občerstvovačkami na pumpě.

text Řízek, fotky Lidka Polišenská, Tomáš Miklík, Vilém Horáček, Milan Jonák, Milan, Řízek

PRO NÁS JSME HRDINOVÉ

Naše manželky, milenky, případně i maminky si zase na pár měsíců mohou oddychnout. Fotbalisté slavného FC Forejt při letní přestávce vymění dres a merunu za trenýrky a lahváč a budou středeční večery trávit nikoli na hřišti, ale právě se svými milovanými ženami před televizí. A na ty dramatické fotbalové jarní boje se už bude jen vzpomínat, pokud možno mlčky, protože ono to vlastně nikoho moc nebere.

S letošní sezonou můžeme i nemusíme být spokojeni - sklenice taky může být zároveň poloprázdná i poloplná. Ledacos by se nám dalo vytknout, na druhou stranu zaujatý divák, kdyby nějaký byl, by stoprocentně našel nějaká pozitiva. Byť jsme v našlapané konkurenci nejnižší soutěže skončili s devíti body až devátí, v některých ohledech byla uplynulá sezona přímo výjimečná:

Góly
Čísla hovoří jasně - 30:28. Dali jsme dokonce víc gólů, než jsme dostali! (Nikomu nebudeme říkat, že jsme si to zasloužili hlavně vítězstvím 9:1 nad týmem, který hrál celý zápas ve čtyřech). Málo vídané je také to, že podle statistik se mezi střelce zapsali úplně všichni, kteří za nás v jarní části nastoupili, včetně brankáře. Zákulisí ví, že to ve skutečnosti bylo přece jen nepatrně jinak, ale přece si pravdou nebudeme kazit dobrou historku. Korunu pro nejlepšího střelce by si mezi sebou rozdělili Péťa s Tondou, takže by každý dostal padesátník.

Pozoruhodné je taky to, že v žádném z 11 zápasů jsme nevyšli střelecky naprázdno, dokonce i při debaklu 1:6 jsme v této nové disciplíně triumfovali. Žádnou cenu asi nedostaneme. Stejně jako za to, že jsme měli třetí nejméně průchodnou obranu v naší skupině.

Slavné momenty
Skvělých okamžiků bylo hned několik. Nejpovedenějším zápasem byla zřejmě poněkud nezasloužená výhra nad DHL Bad Diablos (3:1) a pak také druhý poločas proti Tazmánským čertíkům (snížení z 0:4 na 3:4), nezapomenutelný byl však především závěr zápasu proti Gangbengu (z 0:2 na 2:2 po dvou gólech brankáře). Ty nejtrapnější chvíle byly dvojice či trojice slepených gólů, které jsme dostali hned v několika zápasech.

Mládí vpřed
Oč smutnější je pohled na naše veterány, kteří po přeběhnutí hřiště sotva popadají dech a jejich dresy by se daly ždímat, o to radostněji vyhlíží nastupující generace mladých. Antonín, Kuba a nakonec i nový Matyáš 2 by tenhle tým jednou mohli dotáhnout dost daleko - kdyby si sehnali tři další šikovné a nás staré poslali hrát třeba veteránskou ligu.

Herní projev
Hráli jsme pěkně. S handicapem, že si nejsme schopni zpravidla dát víc než dvě přihrávky, jsme se nějak naučili žít. Dalo se na to chvílemi i koukat, s výjimkou zmiňované prohry 1:6, kdy jsme na hřišti působili spíš jako statická kulisa než jako rovnocenný soupeř, a porážky 2:3 v Petrovicích, kdy nás ten zápas řízený senilním rozhodčím vyloženě nebavil. Ne úplně povedená byla také první polovina té zmiňované výhry 9:1; Kajetán ji o přestávce glosoval slovy: "Zápas jako krabicák."

Kromě toho jsme hráli i drsně, až od nás létaly jiskry. Dosavadního brusiče Káju vhodně doplnili i další. Dokonce i já - a to jsem gentleman -, když jsem v posledním zápase zavinil penaltu, byť soupeř spadl tuze ochotně. Některé týmy tak brečely preventivně ještě dříve, než jsme cokoli stihli provést. Nejlepší byli Tazmánští čertíci, náš poslední letošní soupeř (3:4). I za stavu 4:0 na někoho z našich hráčů křičeli, že ho zabijí. První branku pak tazmánský střelec oslavil slovy: "To máš za ten loket, debile." To tak nějak dokresluje kamarádskou atmosféru většinu našich jarních duelů.

Co bude dál
Dál bude letní přestávka, při které se opálíme a obalíme tukem. Možná zkusíme uspořádat soustředění, které bude samozřejmě primárně věnované fotbalu, ale pak se na místě zvrtne a bude to spíš společenská a kolektiv tmelící akce, po níž bude všem blbě. Po soustředění se vrátíme do osmé ligy a naše milenky, manželky i maminky nám všechno odpustí, až po jedenácti vítězných zápasech slavně postoupíme, a hlavně,

až o té blbé hanspaulce přestaneme mluvit.

text a foto Řízek