U VOLA

Seriózně jsme probrali výhody bydlení na pankrácké pláni s děvčaty, jež milujeme. Na přetřes přišly i tarify mobilních operátorů a povinné stesky nad jejich drahotou. Poklábosili jsme i o aktuálních trendech v energetice i žurnalistice. Pak jsme dojeli na Pohořelec, vystoupili z tramvaje, odhodili jsme seriózní image celkem vzdělaných, nemanuálně pracujících téměř třicátníků a ožrali se.

Naše dívky slavily svatbu kamarádky a my zůstali na ocet, tak jsme s Václavem vyrazili do města. "Proč chodíte do téhle hospody, která je strašná a trvá vám to sem hodinu?" ptal jsem štamgastů restaurace U černýho vola, kteří přijeli až z Radotína a na rozdíl ode mne tu ratejnu mají rádi. Že prý je to dobrá hospoda a není to tak daleko, říkal Kája s Lubošem. Že je to tradice a znají nás tu, dodal Vašek. Navíc je to prý poslední státní hospoda u nás, nebo ve střední Evropě, nebo snad na světě, co já vím.

No, podle mě nás vždycky více méně nenápadně okradli, jsou tu na nás nepříjemní a zavírají tady brzo. Ke všemu nás minule dočista bez důkazů obvinili, že jsme jim poblili záchod (více o inženýrově párty čtěte zde).

Komu asi volá?

Tři Pohlreichovy hvězdičky by si ale zasloužili za vynikající opečenou sekanou. Vrchní s vizáží trestance, jejž Václav oslovoval Jirko, ale vřelost to v něm neprobudilo, nám ji naservíroval s asi půlročním chlebem - a považte, i se dvěma druhy hořčice. Byly to téměř svatomartinské hody.

Řešíme hanspaulku, jestli se vůbec dá prohrát 4:11 (dá) a to, zda neznámá spolustolovnice, která je ve společnosti staršího pána, je jeho dcera nebo (fuj!) přítelkyně. Doporučujeme jim sekanou, taky si ji chválí. Ve vedlejším salónku sedí John Bok. Luboš nás fotí jak divý a jeho mobilní fotoaparát šumí a deformuje ostošest. Stejně jako se deformujeme my.

Po několika pivech jsme si vzpomněli na Péťu, že by taky mohl přijít. Péťa zařizuje nový byt, a tak se pohybuje teď hlavně mezi ledničkami a troubami. Když ale konečně dorazil i mezi nás, čekaly na něj kromě nás i fernety. Čímž se celý večírek tak nějak zrychlil. Nedlouho poté nás ale Vaškův "kamarád" Jirka zkasíroval a po několika naléháních (Budeme končit, Končíme, Běžte pryč) i vyexpedoval.

Nevim, dál.

Octli jsme se na vzduchu spolu s Poláky, z nichž jeden vypadal trochu jako herec Miro Noga a trochu jako herec Radek Holub, jenže byl Polák a měl knírek jako skokan Adam Malysz. Pak se ztratili. Ztratil se i Kája, který se zakecal s bezdomovcem a odmítal jej opustit. Vyfotili jsme se se členem hradní stráže, měl z toho ohromnou radost.

Už vím, co je na Volovi tak výhodné! Jde se pak pokaždé z kopce.

Navštívíme drahou nálevnu s domácím pivem, nechutnalo mi, blbnul jsem s nějakými svíčkami, pořád zhasínaly. Malostranské náměstí, vietnamská večerka a plechoví kozlíci, Lennonova zeď. Někdo nemá rád Lennona. Luboš fotí. Karlův most. Cestou rozdáváme radost. Najednou jsme na Lazarské a část výpravy nás vábí, ať jdeme s nimi učinit dietní chybu do mekáče.

Odoláme, nasedáme s Václavem do noční tramvaje a o něčem nejspíš mluvíme. Loučíme se na pankrácké pláni, asi. Doma mě čeká soucitný úsměv kocoura i přítelkyně.

text Řízek, fotky vesměs Luboš

MÍČ JE KULATEJ

S podobnou periodicitou, jako se vracívá Halleyova kometa, vyhrává naše fotbalové mužstvo. S provinilým pocitem, že už je potřeba jako fakt zabrat, neboť už pod námi zbývá pouze jediný tým - a to ten, proti němuž hrajeme -, jsme vyrazili na Stodůlky. A soupeře jsme deklasovali "jen" 5:1, byť podle poměru sil na hrací ploše by to muselo normálně být tak 16:0. Těch šancí! 

Sešli jsme se prakticky v nejsilnější sestavě, byť či protože nám chyběl kapitán Vašek s Vlastou; zato se jako ta kometa vrátil po čase i Zdeno Grygera. Trošku mrholilo, ale led byl pro oba týmy stejnej.

Začali jsme velmi dobře, neboť jsme našli míč. Pravda, hrát se s ním nedalo, zato je oranžový, takže je na případném sněhu skvěle viditelný - můžeme udělat zimní soustředění! Anebo radši ne.

Soupeř na hřišti trénoval už asi půl hodiny před výkopem, nicméně kulantně řečeno, nestačilo to. Airconquest se snažil, jeho útočníci běhali po lajnách tam a zpět, jenže je srážela strašně naivně hrající a nedůrazná obrana, v níž si náš špílmachr Jirka mohl dělat prakticky vše, co jej napadlo a co sám nezkazil. A ostatní naši borci jakbysmet. Nebyla to v našem podání úplná Barcelona, spíš tak standard osmé ligy, avšak stačilo to.

První branku vstřelil Kája, uklidnili jsme se a začali jsme hrát na krásu. Patičky, narážečky, signály, prostě pastva pro oči těch lidí, co bydlí na tom hnusném sídlišti a mohli na nás koukat z oken a tím si zpříjemnit trávení nedělního oběda. Opět tomu scházela produktivita; než se po rychlém brejku k míči z druhé vlny dostal opět Kája a rafinovanou střelou k tyči využil toho, že byl soupeřův gólman tak nějak mimo branku.

Nadále jsme hráli především pohledně, méně už efektivně. Sice jsme měli stálou převahu a tlak, ale finální přihrávka buď neprošla, nebo se na poslední chvíli někdo ukopl a chytil za hlavu, anebo jsme si třeba nějak nerozuměli. Než jsme to zkusili tím nejjednodušším způsobem: přihrál jsem úplně volnému Jirkovi na půlce, toho si nikdo nevšímal, a tak doběhl k brance a vystřelil pod brankářem. Po poločase 3:0.

Druhá část mače byla snad ještě jednoznačnější než první, soupeři se k naší brance prakticky nedostali a my pálili jednu gólovku za druhou. Šampionem v sebekritických nadávkách a kroucení hlavou byl bezpochyby Matyáš. Naše útoky se valily na soupeřova brankáře a já jsem se tak maximálně mohl kochat, podobně i stoper Grygera. Jeho pokus o střelu z dálky pobavil, stejně jako asi nejhůře vhozený aut v historii, jímž se prezentoval soupeř. Než jsme to s tou bohorovností přehnali a inkasovali jsme po pomalém brejku soupeře.

Pak to pár minut vypadalo na drama, trošku to námi otřáslo, stejně jako se zachvěla tyč po Péťově pumelici. Jenže když kontaktní gól nepřicházel, nadšení soupeřů rychle odešlo a závěr patřil nám. Péťa se konečně trefil, zblízka po rohu, a nakonec se závěrečným hvizdem Jirka z otočky završil na konečných 5:1.

Bylo to nezvyklé, po zápase jsme se neměli o čem a s kým hádat a byli jsme spokojení. Objektivně vzato, nikoho slabšího jsme letos ještě nepotkali, ale jak říkám, důležité jsou body a jít od zápasu k zápasu.

text a mobilní fotky a video Řízek

POSILA DO TÝMU

V redakci Řízkových stránek se připravuje velká změna. Na pozici šéfa publicistiky nastupuje kocour Pepan. Šéfredaktor v tom střet zájmu nevidí. Konkurence bije na poplach a mediální teoretici i praktici jsou přinejmenším v rozpacích.

"Kocour Pepan je zkušený profesionál, bude velkou posilou našeho týmu. V budoucnosti s ním počítám i v celé řadě dalších chystaných projektů," uvedl šéfredaktor a se šibalským úsměvem si mnul ruce. "To byl kauf jak sviň, vole, se vo nás bude mluvit v tamtěch kuloárech a trafikantkám urvou ruce," doplnil už mimo záznam. V duchu sám sobě gratuloval, stříkal po sobě vítězným šampaňským, a navíc se smál, až se za břicho popadal.

Kocour Pepan v současnosti působí jako povaleč a jako šéf Partaje tlustých koček. Zároveň předsedá i výboru pro aportování gumiček, tahání šňůrek a je členem stále komise pro kontrolu nedojedených talířů na stole a ptáků na střeše naproti.

Zájem novinářů dokáže vyčerpat.

Nic z toho opouštět nehodlá. Právě to mnozí kritizují jako nepřijatelné.

"Nemůže zároveň sledovat ptáky a psát o tom do novin. Musí si vybrat. To je jako kdyby se zároveň vyvaloval na gauči a do toho pospával v pelechu, to prostě najednou nejde," má jasno kocour Miky z konkurenčního bytu naproti.

Podobně hovoří celá řada dalších oslovených odborníků. Podle některých ohlasů je Pepanovo angažmá od pana vydavatele pěkná lotrovina, někdo říká, že je to absurdní, jiným je to jedno.

Reakci Pepana se redakci nepodařilo sehnat, měl zrovna plnou pusu.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška