POLNIČKA MÁ TALENT

Ten večer po tmavých chodbách ubytovny bloumaly děti. Dumaly nad tím, jak by mohly zaujmout porotu a naklonit si diváky v talentové soutěži, jež měla za pár okamžiků začít. Jiní mutujícími hlasy zkoušeli pěvecká čísla na pokojích a chudák kocour Pepan z toho všeho byl celý špatný a zalezlý.

Na velikonoční akci do Polničky na Žďársku jsme s Maruškou přijeli pozdě a jen na takový jednodenní skok. Je to bezvadná ubytovna, protože má tělocvičnu, kde se dá blbnout a hlučet, dokud síly stačí. Hned po příjezdu všudypřítomný hlomoz a rachot ohromil zvíře natolik, že se někam vypařilo. Ale pak se samo našlo.


Děti měly páteční zbytkovou energii využít k nacvičení nějakého vystoupení. Porota v čele s extravagantními moderátory pak vybrala, kdo z nich by měl na to, aby se popasoval s odvážlivci, kteří se svými kousky nestydatě lezou do komerčních televizí. Určitě by to nebyl Hora, který se svou partnerkou a jejich Ššš... pohořel. To jsem se chvílemi cítil nepatřičně asi jako Jan Rejžek na koncertě Heleny Vondráčkové.


Vyhrát nemohl ani Marek, který převyprávěl fiktivní pražské derby z pohledu diváka. Samozřejmě vyhrála Sparta, jenže porota to nemůže ocenit, když je slávistická (Péťa mu kvůli tomu dal na stupnici od jedné do pěti nulu). Anebo jeden nejmenovaný nešťastník, kterému jsem poradil, že když ho nic nenapadá, ať zkusí třeba nějaké kouzelnické číslo. A ejhle, on se tam objevil jiný, lepší kouzelník, s opravdovými triky.


Taky kadeti moc nenadchli, protože se na to evidentně vybodli, a navíc podváděli. Ale celá řada talentů se skutečně našla. V příšeří tělocvičny publikum zaujala hlavně pěvecká čísla. Alešův libý hlas a Maruščina práce s publikem musely zákonitě prohrát s Lukášem a Anežkou, kteří si totiž navíc dokonce napsali vlastní song. To z těch televizních kašparů svede málokdo, i proto to porota ocenila nejvíce.


Talent má zjevně i Vlastík, který, ač v minulém fotbalovém zápase opravdu nezářil a na hřišti bylo asi devět hráčů, kteří hráli lépe, byl rozhodčím nevysvětlitelně zvolen mužem utkání. Momentka zachycuje jeho radost, když se o tom dozvěděl.

Přinejmenším pohybové nadání mají i vedoucí, kteří si na úvod od kapely Horkýže slíže půjčili písničku o lesbách a gayích. To se naopak nedá říct o mně, když jsem si po skončení talentové soutěže při fotbálku zvrtnul svůj spravovaný kotník. Jinak to byl velmi povedený večer i večírek.



text a fotky Řízek

MUŽI, KTEŘÍ MILUJÍ SVÉ ŽENY A HORY

Ty dny před krátkou dovolenou se strašlivě vlekly. Pravda, o moc rychleji neubíhala ani cesta do Rakouska. Jeli jsme divně a pomalu; přes Šumavu, Pasov a miliardu serpentin a kruhových objezdů, nesvítil nám pravý přední reflektor a na střeše fabie vyrostl nádor v podobě obří rakve. Ale hej, vo co de, když jedeme na hory...!

V malém bílém autě se tísnili dva blonďáci (Jiří a Maruška), dva bruneti (Eliška a já), několik lyží, Jirkovy plastové "zlaťáky" z Vimperka a žádné zvíře. I počet bábovek proti loňsku Jirka výrazně zredukoval. Popřel svou přirozenost, jen kvůli malému autu.

Jezero ukazuje, jak bylo hnusně.

Ti samí spolu strávili necelé čtyři dny v bytě v Zell am See, s výhledem na jezero, jehož hladinu čeřil silný vítr, déšť i labuť, jíž se srandovně zasekla jedna noha za křídlem, ale nakonec se z podivného klinče nějak dostala.

Lyžovali jsme jen dvakrát, poprvé ve čtvrtek ráno v Saalbachu. Nahoře bylo větrno, sníh zmrzlý, dole kašovitý až tekutý. Někomu byla zima, jiného bolely prstíky v nových botách, ostatní zápolili s namrzlým kopcem a rolbařem, který se svou profesi asi teprve učil. Naše obloučky nebyly elegantní, ba naopak, bylo to náročné dopoledne, bolelo to, ale čekal nás den volna.

Pátek totiž propršel, a tak jsme vyrazili do lázní, které tak trochu zavánějí blízkým hnojištěm, ale jsou jinak bezvadné. Parádně to v nich bublalo, tříhodinový relax nás zanechal unavené a v blažené náladě a s varhánky na prstech.

Hráli jsme deskové hry, od myšek v čokoládě přes scrabble až po populární mašinky. Ale hlavně jsme si pustili studené severské drama Muži, kteří nenávidí ženy. Je to o ošklivé lesbě a nesympatickém novináři, jež odhalují dávná i současná zvěrstva. Dočista nás to přikovalo k obrazovce, dokonce jsme až do hranice rizika oddalovali pauzy na čůrání. Naprostá atmosférická pecka!

Kdyby nebylo dvou následujících, podstatně slabších dílů trilogie Millenium, skoro bych i věřil tomu, že si Jirka tu pětisetstránkovou knižní předlohu přečte, tak byl nadšen.

Co do filmů byl poslední lyžovací den sice slabší, zato přinesl nejlepší sněhové radovánky. Vyjeli jsme na ledovec na Kaprun a do dna jsme si to užili na prosluněných svazích, které nahoře vymetal prudký vítr.

Trilogie Millenium si nás získala.

My muži jsme vyrazili lanovkou i na nejvyšší vrch Kitzsteinhorn, kde v kabince zavěšené mnoho desítek metrů nad zemí Jirka zalitoval, že si u Elišky nechal foťák. "Budeme si to muset uchovat jen ve vzpomínkách," konstatoval nejirkovsky a já se rozesmál. Holky se zatím někde dole připalovaly na lehátkách.

Cestou dolů z těch tří tisíc metrů Jirka havaroval a narazil si loket. Kvůli bebíčku pak odmítal i jezdit mimo sjezdovku. Bylo tedy jasné, že je to pro letošek šlus.

V neděli ráno jsem všechny vyhnal z domu už v půl deváté, museli jsme stihnout odpolední fotbal. Jeli jsme nudně po dálnici, jako ostatní lidé. Včetně dvou Slováků, které jsme někde před Salzburgem předjeli a poznali jsme v nich sympatický pár, s kterým jsme sdíleli o den dřív lanovku. To bylo k nevíře! A pak jsme spali, hodnotili, telefonovali domů a plánovali, kam příště...

text Řízek, fotky Řízek a kouzelná budka

FC FOREJTALONA JEŠTĚ NE

Po zimní přestávce jsme se opět dostali na zelené umělé pažity, abychom se pokusili opětovně vrátit do sedmé nejvyšší ligy. Fotbalové dostaveníčko se tentokráte uskutečnilo na Jižním Městě na Mikulovce, kde se naším šedesátiminutovým osudem stalo hřiště číslo 2. A dopadlo to jak? Pragochmel Blšany B - FC Forejt 3:0...

Začátek utkání nás zastihl po velice solidním předzápasovém rozcvičení v dobré formě. Naordinovaná taktika se ze začátku relativně dařila a my jsem si byli schopni vytvářet zárodky šancí. To netrvalo ovšem úplně dlouho a inkasovali jsme první branku.

Po zvýšení úsilí se první šance dostavily, Vlastíkovi chyběl krok a Matyáš si rovnal balon, až ho přerovnal a ani nevystřelil.

Jak říká klasik: “Nedáš - dostaneš.“ Po autovém vhazování si ideálně naběhl soupeřův ryšavý útočník a volejem do šibenice uzavřel poločasové skóre na 2:0. Vlastík jako bránící hráč bohužel tuto situaci vůbec nezvládl, ovšem musím říct, že jeho rozbor, proč nebránil a proč padl gól, byl vskutku bravurní.

Po otočce jsme zvýšili tempo, jednoznačně největší podíl na tom měl velmi aktivní Marťas, který již v průběhu prvního poločasu nastřelil soupeřovi tyčku.

Bohužel ani tato naše snaha nevadla ke kýženému vstřelení branky a ještě jednu jsme inkasovali.

Zápas jsem neodehráli špatný, utkání mělo spád, dali jsme tři tyčky, do šancí jsem se dostali. Ovšem bez gólu to holt nejde.

Někdy bychom snad měli míň mezi sebou diskutovat a soustředit se na hru, ale to tu bylo, je a asi i bude.

written by Václav Špirek, mobilní fotky kapitána a jeho oveček Řízek