ZADAR ZADARA

Na to, abych v pracovní době procestoval svět, jsem si patrně vybral blbé povolání. Psaní v domácí rubrice příliš šancí k exotickým výpravám neskýtá, to ostatně dá rozum. A když se jedna taková příležitost konečně objeví, nečekaně a nenadále, je třeba po ní skočit a drapnout ji za pačesy. Jako onehdá.

Za rozbřesku mě vítá vrátný na vojenském letišti ve Kbelích. Seznamuji se s elitním reportérem televize a několika dalšími rozespalými pisálky, do jejichž ranku patrně spadá vojenství, a pár generály a plukovníky. Po šesté hodině nás lifrují do letadla Casa, které jsem na vlastní oči nikdy neviděl, ač jsem o něm párkrát psal (Casa se porouchala, Casa je předražená, Casa nemůže létat, Casa už může létat a tak dál). Nevěřte všemu, co se píše, je to pěkné letadlo a nastupuje se do něho zadkem.

"Ptala se, jestli nechceme letět do Chorvatska, do Zadaru. Chceme?" tlumočil jsem o tři dny dříve svému šéfovi nevšední dotaz armádní mluvčí. Volal jsem jí kvůli něčemu dočista jinému než kvůli výletu k moři. Do Chorvatska chceme. Čeští vojenští piloti nás tam snad vezmou do vrtulníku, bude to príma, napíšu o tom hluboce lidský příběh. Vrtulníkem jsem letěl jen jednou, a to neplánovaně z hor. Jinak je znám jen z M*A*S*H*e, jsem slepý houslista. A Chorvatsko neznám vůbec. Ale bude to fajn.

Vrtulové vojenské letadlo má svá specifika. Letí pomalu a nízko a hučí. A řídí je blondýna a dává zapomenout na všechny předsudkové vtipy. Letuška se pořád usmívá, má zelené montérky a kanady. A neustále nás něčím krmí. Vrtule řvou a deformují hlasy ostatních do takových podivných, nelidských skřeků. Nad mořem žvýkám miňonky a zapíjím je kokakolou a připadám si zrovna tak rozpolceně.

Po necelých dvou hodinách přistáváme nedaleko od moře, kam nás ale nevezmou. Nevezmou nás totiž ani do vrtulníků, sorry. Na betonové ploše starého letiště přistávají pestrobarevná letadla nejrůznějších typů. Vládne takový balkánský chaos, kontrolní věž je rozstřílená, kdoví, kdo to tady vlastně řídí. Lovíme naše piloty vrtulníků, je vedro a oni jsou moc ochotní. Elitní reportér se vzteká, protože to jsou jeho piloti, ne naši. A vrtulníky za chvíli odlétají na misi.

Sedíme pod vysokými sosnami. Po noze mi lezou černí mravenci a vzduch je teplý a voní. Čas se zastavil a nechce se mu domů. Na trávníku leží velké šišky. Místní říkají, že opodál je spousta min. A i moře je nadosah, ale hlídají ho chlápci se samopaly. Tedy hlídají nás.

Když se čas zase rozběhne, pojíme zvláštní řízky s podivným květákovým bramborovým salátem a někdo zavelí k odletu do Česka. Vrtulníky se zrovna vracejí.

Letadlo otevře svou záď a letuška v kanadách rozdává kafe a bagety. Generálové jsou veselí. Ti nejpilnější v tom hluku a zimě pracují, jiní spí. Já koukám na moře pod mraky, psát budu až na zemi, tohle bych nezvládl, a až do noci. A přivezu parádní šišku, to budou mít doma Maruška a Pepíček radost.

text a fotky Řízek
 (lepší fotky a článek zde)