BENEŠOVIC VILA

Takoví experti jsou nejhorší. Průvodkyně už už chce vymrzlé výletníky vypustit do tepla jejich automobilů a místních hospod a jen ze sportu se zeptá, jestli nemá někdo nějaký dotaz. Proč si manželé Benešovi vybrali zrovna Sezimovo Ústí? vrtá mi hlavou už od začátku prohlídky jejich vily a tak se zeptám. Žena se propadá hanbou a hlavou se jí honí, že je její muž idiot, protože to paní průvodkyně říkala už na začátku, prý asi v druhé větě.

Můj problém je, že nezvládám vstřebávat víc věcí najednou. Když pozoruji a jsem ohromen, nevnímám, co se vypráví. Takže jsem informaci o tom, že starší bratr našeho druhého prezidenta měl nedaleko Sezimova Ústí nějaký mlýn či co, odfiltroval, zatímco jsem zkoumal Lužnici, vzrostlé stromy v obrovské zahradě a představoval si, jak na antuce opodál paní Hana pěkným čopem vyhání pana Edvarda z dvorce.

(Ještě horší to bylo tenhle víkend na zámku ve Žlebech, kde paní drmolila asi tom, kdo a kdy se kam přivdal a přiženil a co znamená který erb, zatímco se ze zámecké kuchyně linula neodolatelná vůně koláčů, které tam opravdu připravovali. To se fakt nedalo vnímat. Ale vzpomněl jsem si na ostudu z minulého týdne a radši jsem se na nic neptal.)

O Benešově vile se toho mezi plebsem moc neví. Vláda ji párkrát do roka pootevře zvědavé veřejnosti všanc, jindy ji má k dispozici premiér, který však dává přednost výstavám koček, takže tam moc nejezdí.

Za komančů tam schůzovali aparátčíci a prezident by možná řekl, že původní interiér vily zkurvili. Navezli tam židle jak z Pakulu a vybudovali tam takový nechutný betonový krb. A kdoví, co se tam všechno událo. Vilu ale před pár lety Úřad vlády zrekonstruoval a vrátil jí aspoň zčásti původní vzhled.

My jsme se k návštěvě sídla, které mělo manželům Benešovým připomínat slunnou Francii, odhodlali na sklonku října v neobvyklé kose. Třásli jsme se zimou. Sezimou. Ale i tak vám, až vláda tuhle tajemnou nemovitost zase otevře, návštěvu nelze než doporučit.

Uvidíte i Benešův památník, kde se zrovna organizátorka zájezdu seniorů pokoušela skloubit harmonogram prohlídek s kapacitou sociálního zařízení. Uvidíte Benešovo oblíbené křeslo i parapet, kde sedávala paní Hana. Funerální nadšenci mohou nahlédnout i do ložnice, kde Beneš v roce 1948 zemřel (na posteli ležela černá růže), a uvidí i jeho hrobku.

A pokud už opravdu žádný idiot nemá jakékoli dávno zodpovězené dotazy, můžete vyrazit k domovu.

text a fotky Řízek

VEJTAHA NA OBAMOVI

Tříkilové nasávání prezidentů
text a fotky Řízek

„Být novinářem, který čeká na letišti na přílet prezidenta Obamy, není kdovíjaké terno,“ postěžoval minulý týden ve sloupku v tištěné MF Dnes jeden redaktor. Vadilo mu, že dvě hodiny bezpečnostních prohlídek jsou vyváženy jen minutou Obamy. A protože takové texty přece nepatří na papír, ale na blog bezesporu jo, stěžuji si i já. Být novinářem, který čeká na letišti na přílet prezidenta Obamy, není kdovíjaké terno!


A co teprve na Medveděva. Moje čtyřdílná letištní mise totiž započala právě s jeho příletem. Neslavně. Na mramor starého ruzyňského letiště mi upadl foťák, že se všichni novináři s útrpným výrazem otočili. Přežil, ale Medveděv přiletěl pozdě. Já s ním, v jedenáct v noci jsem zmrzlý doma a ten malý pán ani nezamával.

Od focení jsem tam nebyl - od toho tam byli profíci. Měl jsem jen dělat to, co ten nespokojený kolega, a sice čekat a psát. Přesto se mi podařilo splašit zábavnou hračku, která nekonečné čekání vylepšila. Obří objektiv! Obama přivezl úsměvy, ty přítomným fotoreportérům vyloudila na rtech i kombinace mého prťavého nikona s třístovkovým objektivem o rozměrech protitankové střely. Vypadalo to asi jako xenony na felicii. Přesto jsem prezidentské mávání asi jako jediný nezachytil (neostřilo to), zato mám policajtku.


Odpoledne odlétal Medveděv, červený koberec byl na svém místě, policajtka taky, malý muž v modrém saku se dokonce i otočil a zamával. Tentokrát jsem se soustředil a mávání mám. Uniformované múze jsem řekl: "Na shledanou," a ona odpověděla: "Na shledanou."


A v pátek ráno odlétal i Obama. Pyrotechnický pes očmuchal mou batožinu a tajný agent vyzkoušel, jestli moje D 90 opravdu fotí, a není to ve skutečnosti protitanková střela. Prezident přijel v koloně a mával tak dlouho, že jsem ho obrazově sejmul i já. A pak mě málem odfoukly rotory Air Force One, což bylo přesně to, bez čehož by summit nebyl pořádným summitem...


A to bylo tak nějak vše; ledva se prezidentský speciál odlepil od země, v tramvaji jsem rozžvýkal několikrát zrentgenovanou a očmuchanou svačinu a začal se těšit na nějaké další nasávání celebrit.