V HAJZLU

Jak se do latríny volá, tak se z latríny ozývá
text Řízek, foto 1x Pavel a 3x Řízek

Asi není příliš korektní přinést první dílčí zprávu o probíhajícím táboře přímo z úplného dna. Jenže je to tak, kopali jsme dívčí latrínu – tedy jakousi třináctou komnatu této části nově vzniklého jizerskohorského tábořiště – a bylo to krásné. A o čem jiném psát, když je venku tak pěkně.

Kopali jsme a kopali a vždycky přišel někdo, kdo nám řekl, ať kopeme dál. Díra byla pořád příliš nehluboká. Přestože jsme zdokonalením takzvaného Petrova vzorce (pojmenovaného po vědci, jenž při budování pánské toalety vypočetl, o kolik se latrína zaplní během jedné návštěvy) přišli na veškeré faktory, které ovlivňují rychlost jejího plnění, a podle našeho názoru už by rezervoár dokázal pojmout veškeré myslitelné epidemie, dívky byly jiného názoru. Nikdo nás prostě nemá rád, jenže můžeme si za to sami - jak jsme se vzácně shodli.

A tak vždy jeden kopal, další lopatou vyhazoval a třetí se zotavoval z vysílení. Tedy aspoň většinou, někomu byl i tento triviální systém příliš složitý. Odpočívající nacházel v hlíně zetlelé listy (viz snímek) a povídal kraviny. Abych pravdu řekl, veškeré naše debaty by se do kráteru velikosti pasti na dvojici obézních nosorožců stěží vešly. Ano, byl to především kanál, který lesem zaváněl, no a taky Zdeňulína. O té se hodně mluvilo, ale nakonec dokonce sama vzala lopatu a pomohla nám naplňovat dívčí sen o kvalitním záchodu.

Byl pátek, a tak přijely děti. My jsme je ale neviděli, protože z propasti šlo spatřit jen koruny stromů, a to ještě v neskutečné výši. A když už se pod lopatami začala rýsovat australská pevnina a i úroveň debaty dosáhla naprostého dna, zavolali jsme pomoc a fotografa a vylezli zpět na povrch předat hotové dílo slečnám. Přeji tímto všem uživatelkám jámy pěkné zážitky.