ČEKÁNÍ NA MELOUN

Bojí se vejít do pokoje, když je tam tma. Bojí se pavouků, ale to podle mě nemyslí úplně vážně, jen chce být jako máma. Bojí se kreslené pohádky Sofie I., protože tam v jednom dílu byla zlá čarodějnice. "Nebude tam zlá paní. Nebude tam čarodějnice. Nebude," neptá se, ale ujišťuje pokaždé, když se zapíná televize. Bojí se plyšového křečka od dědy Luboše i povídacího auta, o kterém se jí zdálo, že "ubližuje tátu". 

A já se zase děsně bojím o ni a pak se mi zdají noční můry, že jsem ji nechal na smíchovském nádraží (vím já proč?) a teď ji zběsile hledám a nade mnou létá policejní vrtulník a řeku brázdí potápěči. Třeba. 

Jsme výborná dvojka a takhle jsme společně trochu báli toho, že jsme měli poprvé jít do divadla. Respektive já jsem se bál, že se bude bát. 

Společně s dalšími maminkami, dětmi a kočárky jsme nicméně dorazili do divadla, které bylo v podstatě Národní (ano, Laterna magika). Vzal jsem si košili a vlhčené ubrousky, nebojte. 

Hlavně teda dorazila Eliška, takže veškeré dotazy na to, jestli tam bude zlá paní, teď nemusíme řešit, protože svět je teď Eliška. Mají samy sebe a zábavná křesla a my s její mámou Míšou jsme jen kulisy. Hodná paní z divadla by ráda rodičům vysvětlila pokyny, ale holky se nahlas smějí a k nám dolehnou jen útržky. Představení má trvat půl hodiny, jestli slyším dobře. Bojím se, že to je příliš. 

Naštěstí tady dětem zjevně rozumějí. Kolem pódia jsou polštáře, na nichž budeme sedět. Pokud dítě vstane, má jej rodič diskrétně vrátit znovu na místo. Jsme úplně na kraji, což je výhodné, protože se bojím, že budu vstávat často. Až se objeví obří meloun, je to pokyn, že se z pódia stává herna. Už aby to bylo. 

Pak to začne a děti ani nedutají, protože po pódiu začnou křepčit tři herci, pitvoří se, legračně si navlékají ponožky a mají různé poutavé rekvizity. Vlastně mě to baví, asi bych měl chodit do divadla častěji, když je taková psina. Nedutání netrvá dlouho, dětský pláč je nakažlivý a jeho R je větší než u omikronu a těch rodičů sbírajících potomky taky raketově přibývá. Heda sedí a pozoruje dění. Hodně ji to zaujalo, možná na chvilku i víc než Eliška. 

Stejně se pořád bojím, že přijde nějaký průser, a asi jako všichni včetně herců, kteří jsou skvělí, protože zvládají kromě těch kejklí i tišit plačící, vyhlížím ten pitomý meloun, protože si jako jeden uvědomujeme, že situace je neudržitelná. A taky se bojím, že ji z té následné herny pak nebudu moct dostat. 

Katastrofa přichází asi minutu před koncem, kdy se Heda konečně chce proběhnout po pódiu, když už to udělali všichni ostatní. Jenže místo toho hodí tlamu, takže se sice objeví ta avizovaná zelenina - mám podezření, že ta hra ve skutečnosti vůbec nemá žádný scénář ani plánovaný konec a že meloun prostě nasazují ve chvíli, kdy je atmosféra v sále už příliš blízko entropie -, a na pódiu už se legálně smí, ale plačící Heda volá "Domů, domů" a ani vidina Elišky to nedokáže stabilizovat, takže to celé vypadá bledě. 

Ale pak se to srovná, navíc nás vyzvedne máma a to je vždycky vítané. My se teď můžeme navzájem ujistit, že naše strachy byly jako v naprosté většině případů úplně zbytečné, protože v divadle žádná zlá paní ani povídací auto nebyly, a tak zas můžeme příště vyrazit, co myslíš? S Eliškou samozřejmě. Jasně že tam bude Eliška. Nevím, co dneska dělá. Asi je s maminkou. Ne, dneska nejspíš nepřijde na návštěvu. Už asi spinká. Ale brzo ji zase uvidíš. Nebude tam to auto. Neboj. 

text a foto Řízek