HOVOŘÍ ENDORFINY

Pan Sváťa se dal do běhu. Ne teď, ale odhadem tak před patnácti lety. Tehdy, po padesátce, srdíčko začalo zlobit a ujít jen sto metrů bez zadýchání začalo být nemožné. Lékař varovně vztyčoval ukazovák. A nebylo divu: Sváťa prý tehdy vážil přes sto dvacet kilo. Teď muž z vísky na Příbramsku vstává každý den v pět ráno (jako vstával celý život do práce), zacvičí si a pak se jde proběhnout. Když zrovna neběží nebo necvičí, jezdí na kole. A chodí na běžecké závody, kde se po výkonu dává do řeči s neznámými zpocenými mladými muži. 

Kdybych neměl při cestě auto, a nenašel tak výmluvu pro náhlé rozloučení, dozvěděl bych se při zpátečním společném výklusu z Čerčanského chlumu, na jehož vrchol vedl závod, o panu Sváťovi ještě daleko více; více, než bych sám chtěl. Takhle jen vím, že drobný chlapík v trenýrkách a tričku loni absolvoval 53 závodů, z toho závodů do vrchu bylo 17, a že mu tak ten rok hezky utekl. A neváží už 120, ale 70.

Není to poprvé, kdy se s námi běžecký cizinec chtěl podělit o zážitky, a je to pokaždé jímavé. A podezřívám sám sebe, že tohle je jeden z hlavních důvodů, proč na závody chodím - jsou to ty minuty těsně po nich, kdy ze mě nehovoří vysokoškolsky vzdělaný Pražan, ale místo něj jen endorfiny, adrenalin, testosteron a smrad a všichni to asi mají podobné. Závody se pořádají proto, aby to bylo komu vyprávět. V cíli je nutné najít sušenky, čaj a především publikum.

"Pak jsem v lese před sebou zahlídnul Vlastu Šroubka, a to bylo špatně," chrlil onehdy po Běhu partyzánskou stezkou v sokolovně v Oseku u Hořovic neznámý veterán svlékaje si dres s číslem, přičemž posluchači jsme měli být patrně já, kolega Adam a přítel Václav. "A proč to bylo špatně?" přišlo mi slušné zareagovat. "No protože já nemůžu běžet jako Vlasta Šroubek!" doplnil očividně zcela samozřejmou věc. Šroubek totiž zřejmě v kontextu partyzánského běhu platil za jakéhosi gurua, jehož tempo nemůže být byť jen napodobováno.

Takovým guruem byl v Čerčanech legendární Miloš Smrčka, který i letos vyhrál a na vrcholu stanul v době, kdy jsem se kilometr pod cílem napínavě přetahoval o průběžné (odhadem) padesáté šesté místo s nejlepší ženou a dvěma šedivými hlavami. Byl to můj první Chlum, ostatně i první závod do kopce. Zatímco pamětníci zažili třeba i ročníky se sněhovými závějemi, tentokrát bylo počasí jak v polovině dubna a já to málem nestihl, protože jsem vezl snoubenku do Benešova ke kadeřnici. Začal jsem pozvolna a za necelých 23 minut jsem v sobě našel ještě dost vůle k tomu, abych ve finiši odvrátil útok nějakého chlápka s čelenkou. O pár vteřin později doběhla nejlepší žena a o dalších několik minut později kopec zdolal i pan Sváťa, když já jsem zrovna hledal dech a blaženě se topil ve vyplavených hormonech.

Pak jsme se dali do běhu a do řeči.

text Řízek, foto Iva Digmayerová