BUNKR

V Oseku (tom u Hořovic, ne u Rokycan, jak to pokaždé pletu) je velká sláva. Pestrobarevní závodníci po nekompromisně dlouhé a rovné místní Vinohradské třídě (ona se určitě jmenuje Pražská nebo tak nějak) dobíhají poslední desítky metrů tradičního Běhu partyzánskou stezkou a i těm, kterým bedna utekla o slušnou řádku minut, se tady usilovně fandí. Zrovna tady mě loni elegantně předběhl Pražský Milan a připravil mě o jedno místo ve výsledkové listině, ale především o náladu. Už vidím modrý transparent s tím sladce divným slovem - C Í L. Osečtí řvou, jako by se tady odehrávalo nějaké drama. Co když mě zase nějaký Milan předbíhá? dumám, jak se dá dumat s tepem u dvoustovky a takovou tou nechutnou přimrzlou slinou na obličeji, kterou znají především diváci světového poháru běžkařů. Pokud jste to nikdy nezažili, tak vězte, že míra diskomfortu je opravdu maximální. Ohlédnu se - a skutečně! Metr dva za mnou se něco šedivého pohybuje, bohužel výrazně svižněji než já.

Předloni jsme v Oseku byli poprvé a tak trochu nás nalákal ten komančský název závodu. Ostatně oficiálně desetikilometrová, v realitě poněkud kratší (ale necháme si to pro sebe) trasa údajně vede kolem opravdického partyzánského bunkru, který jsem ještě nikdy nezahlédl, ale prý tam někde je. Poprvé jsme zde závodili s exkolegou Adamem a Vaškem (trať zmrzlá a suchá), loni Adam zůstal a Vaška vystřídal tamten Milan a jeho kamarád superatlet Míra (trať prudce větrná a blátivě čvachtavá). Letos jsem Milanovi zařídil práci v Polsku, aby mě zase neztrapnil, Adam zůstal v pražské práci a Vašek v novém bytě, takže premiéru zažil druhý, Radotínský Milan.

A pochvaloval si to. Závod je totiž takový vlídný. Jeho centrum je v sále hospody, která funguje jako šatna. Pokud si spletete vchod, jste ve Ztraceném Zahulenově u štamgastů. Druhý vchod vede do Ambiciózního Elasťákova. Dostanete účastnický diplom, který moje manželka pravděpodobně nazítří vyhodí do koše, a slovenskou tatranku. Jen ta látková startovní čísla! "Pane, máte to vzadu překroucené!" oslovuje mě někdejší kamarádka z oddílu. Snad že v běžeckém mundúru vypadám hrozivě, preventivně mi vyká. Dostávám číslo 191, což nevím, kam v Praze jede. Milanova 192 aspoň jezdívala z Budějovické na Filmové ateliéry.

Na návsi stojí prastarý zelený mikrobus s amplionem, který dosahuje k cíli, ovšem nikoli ke startu, takže paní musí křičet. Oranžové značky na stromech. Fáborky. Dobrovolní hasiči, včelaři a chovatelé králíků na křižovatkách. Zkrátka, zabloudit by tentokrát bylo obzvlášť trapné.

Startovní výstřel. Opakuju tradiční mantru, že poběžíme jako tým, nikdy to nebylo vtipné, tím méně dnes. Tentokrát se ale na hlavní silnici vynoří Milan vedle mě a ve shodném tempu kolem 4:20 na kilometr bok po boku urážíme první čtvrtinu závodu vedoucí po silnici k lesu. Občas to na namrzlém asfaltu uklouzne, ale jak říká i oblíbená pravoslavná hokejová ikona, led je pro všechny stejnej.

V lese zbylo po oblevě překvapivě dost sněhu. Dlouhý krpál k údajnému bunkru je tak naplněn taktizováním: je rychlejší hluboký sníh, nebo led v traktorových kolejích? Za panem 158kou (pomáhá mi a chrání mě) utíkám Milanovi i dalším několika lidem, než mi pán uteče a zůstanu v lese sám mezi fáborky a oranžovými šipkami. Lesem se běží pěkně, sněhu je jen vrstvička a kilometrovníky ubíhají strašně rychle, protože osecký zkrácený kilometr v seznamu jednotek SI dosud chybí.

Vracíme se na asfaltku a na mě už dost vysoké čtyřminutové tempo ještě zvyšuji v cílové rovince, přece mě nepředběhne ta šedivá skvrna. Nepředběhla! Za cílem zjistím, že to Milan nebyl. Jen nějaká paní. Takže jsem se štval úplně zbytečně.

A ten bunkr tam fakt není.

Nebo...? Možná ho ti partyzáni prostě jen dobře schovali!

text a foto Řízek