STAŘÍ x MLADÍ

Hrálo se o plnou bednu šampaňského. Péťo, kdo to napsal? Ota Pavel? napůl jsem se ptal a napůl zkoušel češtináře. Ten jen něco nesrozumitelného zamumlal, protože se už plně soustředil na prestižní fotbalové utkání. Staří proti mladým. Zkušenosti proti touze. Zápas, na který se leckdo celý rok těší a jiní se mu ostentativně snaží vyhnout. Zápas, který staří vedoucí už asi dekádu nevyhráli.

Vešel jsem na táborové hřiště v Loučovicích, poklekl jsem k postranní čáře tvořené nataženým provázkem a krátce se pomodlil, jako pokaždé. "Schválně, co by na povrch řekl delegát UEFA," poznamenal Kubča pár chvil před výkopem. Pozoruhodné byly zejména zbytky ohniště a ohořelé klacky na pravém křídle či vysoká, nepoddajná tráva všude. Šlo nejen o šampus, ale i o kotníky. Na plochu, která byla i pro borce zvyklé na táborové poměry schůdná spíš jen v pohorkách, by profesionálové nejspíše poslali nagelované dubléry. 

Penalty jsme trénovali o pár dní dřív.

Ne tak my. Hrát se muselo. Otázka prestiže. Staříci však na poslední chvíli přišli o Marťase, jehož věk byl hraniční. Ukázalo se, že to byl zlomový moment - Marťas v pomyslném dresu mladých totiž sbíral veškeré míče ze vzduchu, a jelikož se po zemi hrát nedalo, nebo jsme spíš za celý zápas nepřišli, jak na to, moc jsme toho nepředvedli.

Zápasu přihlíželo několik divaček navlečených v kapucích a šátcích, jež je měly uchránit před hmyzem. Ten pak zcela nepokrytě útočil na statičtější hráče mého typu.

Na první brance se pak oba rivalské týmy podílely společnými silami. Střelu kohosi tečoval nešťastně k tyči Kajetán. Druhou už staří zvládli úplně sami: Jarda, jinak nejlepší hráč veteránů, poslechl mé volání a přihrál mi celkem prudkou "malou domů". Pak to nějak skočilo na hrbolu a bylo to 0:2, co na to říct? Hráli jsme strašně.

Až pár minut před koncem, kdy už se pod větrníky notně zešeřilo, se staří konečně trefili tam, kam měli. Kája klišovitě vykřesal naději, chvíli poté, co Milan na druhé straně neproměnil dvousetprocentní šanci sám před brankovou čárou. Jenže v závěrečném zoufalém náporu jsem jen napálil břevno (pro jízlivé čtenáře upřesňuji, že správné branky), a tak to dopadlo 2:1 pro juniory. 

Šampaňské, Dukla mezi mrakodrapy a koneckonců i Ota Pavel jsou pryč. Radují se mladí, jako pokaždé. Ale mnohem horší než to zklamání byla závěrečná společná koupel v ledové tůni. To totiž nebyla milá sportovní povídka, ale severský thriller z prostředí zimomřivých vyznavačů nudismu.

text Řízek, zápasová momentka vlček Adam, foto z tréninku s přípravkou Ř.