Ř. Í. P.

Z Děčína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu. Jenže neberou lidi s koly. Jako třeba tadyhle Carl Maria von Weber řečený EC 171. Mohl jsem být v Praze brzo, ale co: tak budu v Praze pozdě. Karel i s Marií ať si trhnou.

České dráhy poznaly, že jsem si v předchozí práci vysloužil odstupné, a tak mě náležitě osolily. Za 271 korun si to aspoň užiju. Z odporného nádraží (dal jsem si v nádražce březňáka a je mi líp i hůř) v Děčíně, kde na každém kroku visí digitálně vyžehlený Okamura, mě sveze motorový něco jako rychlík do Ústí. Zde mohu nasávat atmosféru, než mě zachrání expres Ohře do Prahy. Proti Ohři nic nemám.

Před budovou, kde všude visí Okamura, hraje paní na kytaru tu jedinou hitovku od Joan Osborneové. Přihlíží hlouček lidí. Sloka dobrá, nasazení taky. Zvažuji desetikorunovou dotaci, když jsem ten rentiér, ovšem ještě počkám, až dojde na Yeah, yeah, yeah a refrén,. Jenže je to falešné, falešné a prázdné. Ale svou misi splnila. Zcela zadarmo mi teď zní v hlavě otázka, co když je Bůh jedním z nás. Budu o tom na druhém nástupišti usilovně přemýšlet.

Končí mi dvouměsíční prázdniny, a tak jsem chtěl na poslední chvíli vyřešit všechny resty, než začnu něco smysluplného dělat. Opravit zásuvku v bytě. Nařezat jakousi spadlou větev na chatě, což oboje odkládám tak dlouho, že se z toho stalo v rodině mé ženy politikum. A ze všeho nejdřív vyzvednout v Děčíně cyklistické brašny, které jsem tam nechal během jednoho závodu. I když je vlastně nechci. Ale slíbil jsem jim to - brašnám i dobrým lidem ze servisu, kde zůstaly.

Dopoledne sedám na kolo vybaven jedinou zásadní informací - cykloservis zavírá v šest. Tenhle směr nemám moc proježděný, ale zaujme mě, že v cestě stojí Říp. To by byl hřích ho minout, a tak ho přidám do trasy. Tu stahuji do chytrých hodinek a vlastně moc neřeším, kudy jedu, jen sleduju zelenou šipku. Hlavně mimo silnice a přes Říp. Hodinky to rovněž neřeší. Jen ukážou 116 km do cíle a zbytek je jim šumák.

Na téhle bájné hoře jsem byl naposledy jako dítě neurčitého věku na školním výletě a pamatoval jsem si to značně zkresleně. Nápisu o Mohamedovi a Mekce (tohle slušným Čechům nevadí!?) jsem tehdy neporozuměl, na rotundě bylo určitě méně sprostých malůvek a do piva mi nelétaly vosy. Pivo jsem myslím tehdy taky neměl.

Hlavně mi tehdy ten kopec připadal podstatně mírnější, vlastně i placatý. Asi jsme ho nedobývali z ostré jižní stěny. "Když stojí pes na zadních, je to, jako když člověci chodí po rukou," vysvětluje nějaké dítě mamince a já o tom přemýšlím skoro tak důkladně, jako potom o tom Bohovi.

Pryč od vos a chytrých dětí. U Labe v obci Lounky ochutnávám údajně pštrosí guláš a asi mi to jako využití tohohle zvířete přijde adekvátní. V cestě do Děčína stojí České středohoří. Slunce na konci léta má pořád dost elánu, na rozdíl ode mě. Často zastavuji a vymýšlím si výmluvy. Zrovna teď musím utáhnout nášlapy. Zrovna teď musím zavolat Frantovi.

Poslední v cestě je Buková hora. Z jejího vrcholu arogantně ční vysílač a celou dobu na mě čumí, jak se lopotím. Škrábu se na ni snad hodinu, chvílemi jdu i po rukou, jenže jak se znám, budu si ji pamatovat placatou a rád se na ni zase vrátím. Následuje parádní sjezd k Labi a taková asfaltová cyklostezka úplně po rovině nakonec není tak špatná. Do Děčína přijíždím chvilku před pátou - přesně tak, abych stihl cykloservis a pak Carla Mariu von Webera.

Brašny na mě počkaly. Chtěl jsem se personálu za úschovu svých věcí odvděčit aspoň tím, že si u nich něco koupím. Jenže nejde EET. Beru nakonec aspoň pár ponožek, protože se shodneme, že zrovna dneska se na ně EET nevztahuje. Montuji brašny a jsou pořád stejně debilní, jako když jsem je tam nechal, pořád si stejně vlezle chtějí povídat s výpletem kola. Nicméně jsou moje. Ale půjdou do sklepa, odkud je snad někdo ukradne.

Na čtvrtou kolej se vlévá Ohře, čímž tahle mise končí. Zbývá zásuvka a větev. Kdyby byl Bůh jedním z nás a byl by co k čemu, udělal by to za mě.

text a fotky Řízek

STAŇTE SE PRASETEM

Přišli jsme pozdě. Na pódiu na vysoké stoličce seděl šedivý muž v bílé košili a šlích a vypadal jako sloučenina Ladislava Jakla a Václava Klause. Se zarputilým výrazem cosi nesrozumitelného deklamoval do mikrofonu, zatímco hudebníci na své nástroje předváděli, bokem k dřevěným převlékacím kabinkám a zády k unavené Sázavě, ryčný pochod.

Přišli jsme pozdě a byli jsme po všech stránkách na špatném břehu. Hudba Milana Knížáka a jeho skupiny Aktual je undergroundovější než underground a není podle všeho určena k líbení.

Ale to jsem tak trochu tušil. Ovšem netušil jsem třeba to, jestli si při brodění na správnou stranu řeky namočím kraťasy. "Jděte klidně dál, to už nebude hlubší," povzbuzovala nás tři děvčátka ponořená až po krk ve vlažné vodě a my jsme nevěděli, jestli nám upřímně radí, nebo jestli jsou to sirény, též nazývané ochechule, jež nás vábí na skaliska.

Nenamočil se nikdo z nás. Tím méně Knížák. Z jeho vzpomínek, jimiž prokládal vystoupení, jsem seznal, že jen málo chybělo k tomu, aby donutil okupanty, aby to v srpnu '68 otočili. Zazněla jeho dobová píseň se sloganem Rusové, jděte domů, my vás nechceme/my na vás sereme (tedy, lidi říkali, že to byli Rusáci), ze senohrabské plovárny se to pěkně neslo do otevřených oken chat v údolí řeky a pár metrů před námi křepčil Jáchym Topol s půllitrem. Sirény vylezly z vody a říkaly nám Ahoj a Dobrý den a měly z toho a z nás legraci.

Náš osobní underground spočíval v tom, že jsme si na tichý protest proti vstupence za 250,- přinesli do areálu vlastní lihoviny a skládací rybářskou židličku. Pak nastal největší nářez celého večera, při kterém si Knížák dokonce i na chvíli stoupl. Textu jsem opět nerozuměl - občas jsem si připadal podobně marně, jako když jsem se kdysi pokoušel po telefonu zpovídat Karla Schwarzenberga. Pochopil jsem, že nás hudebníci vyzvali, abychom se stali prasetem - za sebe to přinejmenším zvážím, děkuji.

Náhle se Aktual rozloučil a z repráků se začala linout mnohem líbivější, zato konformnější hudba. Sestoupil k nám jeden z muzikantů. Ovšem ne proto, aby nám sebral rum a vynadal, že jsme v jedné z podobně znějících písní začali zpívat Asi jsem to přehnal od Mňágy a Žďorpa.

Ve skutečnosti to byl náš kamarád Trsáč. Pan Knížák odpustí, avšak to on byl tím důvodem, proč jsme sem vážili obojživelnou cestu. Třikrát řekl, že musí jít uklízet bubny, a dvakrát zůstal. Vyprávěl nám o tom, že s Aktualem vlastně nehraje, i když to dnes zdánlivě vypadalo jinak, dozvěděli jsme se i pár pikantních zákulisních drbů, které samozřejmě zveřejňovat nemůžu, nejsem bulvár. Navíc jsem je zapomněl.

Veškerý underground byl posléze i díky Trsáčovi naložen do stříbrné dodávky a zmizel a my těsně za ním. V rádiu hráli Marx, Engels, Beatles od Vltavy a my jsme sborově dělali ššššš tu-du-dů, ššš- tu-du-dů a jeli domů.

text Řízek, foto Milan K. a Ř.

DŮSTOJNĚ SE ROZLOUČIT

Narazili jsme na sebe na vrcholu Ještědu, a ačkoli nám šlo vlastně o to samé*, navzájem jsme si nerozuměli. Dívky měly růžová trika s nápisem připomínajícím, že jsou součástí nevěstina týmu. Byly rozpustilé a něco si špitaly. Měly i různé žertovné rekvizity, aby, až si budou prohlížet fotky z rozlučky se svobodou, vypadaly vesele a spontánně. Možná popíjely prosecco nebo aperol, ale jen střídmě.

Ženich

My jsme naopak působili omšele. Ženich byl zarostlý, jeho družina zírala na svět a na neznámé růžové dívky kalnýma očima. Nadávali jsme si a hulákali a pak se tomu smáli. Naším týmovým oblečením byly kraťasy, obvykle uválené a různé potřísněné. Rekvizitami byly plechovky a lahve.

Nejslušněji vypadající z nás - v realitě právník - se obě skupiny vydal propojit. "Souhlasí, že se s námi vyfotí, když už jim pak dáme pokoj," tlumočil hlavní rysy uzavřené smlouvy po návratu z jednání.

Focení proběhlo. Ženich nad rámec dohody ulovil podpis jedné z družiček, ty se pak nenápadně vzdálily a do příběhu už nejspíš nezasáhnou. Ať už bohužel, nebo spíš naštěstí.

Ti druzí se hlučně svalili do údolí. Někteří pěšky, jiní lanovkou. Někteří pádem na asfalt přes neviditelný řetěz natažený přesně ve výšce holenních kostí. A tramvají a autobusem skrz město, které nám taky moc nerozumí, až na druhý konec k vysokoškolským kolejím, kde bůhvíproč bydlíme.

Kromě nás v areálu vypadajícím jako zmenšenina pražského Jižního Města přes léto zůstali jen vrátní, dva barmani a zahraniční studenti. Včera, když jsme přijeli, jsme jim svou účastí obohatili večerní fotbálek na plácku mezi budovami. Kličkovali jsme ještě lépe než obvykle. Hráčům ze Senegalu i Ruska padal pod nohy náš kolega, v realitě kandidát do zastupitelstva, než se ztratil. Organizátor výletu zase po každé střele zvedal ruce nad hlavu a křičel Gól.

Zasáhla je oba, ale i nás ostatní, především operativní změna programu akce. Degustace vybraných rumů měla podle instrukcí, jež jsme dostali předem, začít až ve 22:30 a měla být řízená, kdežto ona začala už na sedadlech v autobusu v 16:00 a byla spíš nezřízená.

Ostatně i v dalších bodech se bude skutečnost proti plánu mírně lišit. Například ligový zápas Liberec - Teplice (2:2), který máme navštívit, už začal bez nás. Neproběhne návštěva melounové párty ani diskotéky Ďábelská huť, kde měl ženich plnit různé pikantní úkoly. Nakonec neplnil vůbec žádné úkoly a byl za to rád. Místo toho se půjdeme potmě koupat, navštívíme Tesco a zasekneme se na mnoho hodin na minigolfu. Ale to až v neděli.

Kočka z kolejí

Naši noví kamarádi z kolejí z nás byli celkem nadšení, aspoň nám to tak přišlo. Byli jsme jakási živá voda jejich nudných prázdnin v nudném koutu nudné země. Naše babicovské pojetí bavorského kroje bylo jistě atraktivní. Zdálo se nám, že jsme i zábavní. Anglicky jsme jim vysvětlili, že jsme tady proto, že si Kája bere Martinu. A že hrozně se zlískat na jejich počest je  "Czech tradition".

Číňanka s Filipínkou se držely za ruce a já jsem jim něco valil do hlavy. Náš lídr se vytrvale ptal usměvavého černocha, odkud je, a on mu stejně vytrvale opakoval, že z Ghany. Další lidé objevili skupinu Rusů grilujících cosi u zaparkovaného auta, z nějž se nesly nějaké častušky. Byla to zkrátka družba jak někde na Erasmu. Nebylo divu, že nás na druhý den pozvali na nefalšovanou pařbu na kolejích. Podrobnosti mi sdělí Číňanka s Filipínkou. Vzaly si na mě mail a určitě mi brzo napíšou.

A na ten večírek teď právě klopýtáme. Pravda, jdeme pozdě a nic neneseme. "To nevadí, budou nadšení, že jsme přišli," přesvědčujeme se. Právníkovi spadl mobil do kanálu. Horolezec večeří avokádo a lahváče. Učitel opakuje dokola větu: "...a na to se napijem'". Kandidát se tentokrát radši drží zbytku týmu, aby se neztratil. Prodavačem sportovních potřeb od rána proteklo přibližně 17 piv. Organizátor výletu z podobných důvodů situaci celkem správně vyhodnotil tak, že půjde spát.

Jenže všude je ticho a tma. Jen u ruského auta postává pár lidí. Po obrovském mejdanu ani stopy. Ani po tom mailu, kde měly být podrobnosti. Budeme si holt muset i nadále vystačit sami.

*důstojně se rozloučit se snoubenci

text Řízek, fotky Ř., Smígl, Kubča

NEBUDEME SE OPAKOVAT

O Chotěmicích nemusíte vědět takřka nic, snad jen to, že tam muzikant Václav Koubek vlastní statek se stodolou a říká tomu vesnický hudební klub. Místní ho musí milovat: víkend co víkend Pražáci, kteří se přijeli podívat na Zrní nebo Muchu, zablokují svými auty příjezdové komunikace a druhý den v koloniálu budou marně shánět pečivo a něco proti kocovině. To už všechno vykoupili jiní Pražáci.

Jedeme v pátek večer z Prahy a v autě bůhvíproč posloucháme Marsyas. Moje žena pro ni neznámou hudbu dost často posuzuje podle bulvární zajímavosti interpreta. Tam může být cokoli - aféra s modelkou, třetí manželství, nějaká opilecká eskapáda, svatba v džungli anebo jen jistá rozervanost. Všechno tohle z běžné hudby vytváří zajímavou. Nicméně, i když jí bryskně najdu nahou fotku Zuzany Michnové (hodně dávnou), má Zmrzlinář smůlu a spolu s Domem z obilí putují zpátky do krabičky.

Ale kdyby si Michnová třeba začala s Milanem Caisem, bubeníkem a zpěvákem Tata Bojs... Každý se na ně těšíme jinak. Maruška má na kraťasech placku Není malých rokenrolí a hodlá po skončení koncertu ulovit neostrou fotku se svým idolem. Já se po loňské zkušenosti nebudu opakovat. Rozhodně nebudu nikomu desítky sekund obdivně třást rukou a něco zmateně blekotat.

To nechám na Mardošovi. Stodola je plná k prasknutí a před nás trpaslíky si bohužel stoupla nějaká maminka a vzala dceru do náručí. Má pěkná záda. "Pusť tu lolitu," syčí manželka a paní to po chvíli skutečně vzdává. Každý tak vidíme to, co chceme.

Prezident ČR

Je úplněk a nějaké neopakovatelné zatmění Měsíce. V televizi o tom ráno mluvil Dan Stach a celý se přitom rozzářil, jako by sám byl Sluncem. Jenže Chotěmice jsou podle radaru na samotném okraji mraku. O přestávce se všichni vyhrnou před stodolu, načež sklopí hlavu a zklamaně odcházejí do baru nebo na toaletu. Jako kompenzace by se hodila píseň Vesmírná, ale ta je asi taky schovaná pod mrakem a nevešla se.

Ve druhé půlce se stodola dostává do varu, ovšem může to být jen zdání způsobené vinnými střiky a neskutečným vedrem. Po pár přídavcích se umělci uklánějí a začínají nakládat nástroje do přilehlého volva. Moje žena se někam na dlouhé minuty ztrácí, protože bez té fotky s umělcem to prostě není ono.

My ostatní jsme mezitím zcela zapadli do kolektivu. Jeden z místních štamgastů nám vypráví o svém plánu ucházet se o post prezidenta. V tu chvíli nám to nepřijde jako špatný nápad. A vlastně ani teď ne. Další má na rukou vytetováno, že chce zemřít svobodný. Do toho vypráví, jak ho jeho stará štve. V nejlepším se má přestat, takže se loučíme a jdeme bivakovat někam do lesa.

Ráno v koloniálu leží na pultu mrtvá ryba. Škemrám aspoň teplý čaj anebo nějaké rohlíky. "Všechno už vyjedli ti před vámi," konstatuje prodavačka. Prezident sedí na lavičce před krámem, pije lahváče a panáky a spolu s dalšími rozebírají dopady klimatických změn na sklizeň, spotřebu tvrdého alkoholu a Tour de France.

text a foto Řízek