MOZOLY PROTI UHRŮM

Déjà vu je zapeklitá věc. Hlavně napsat správně ta znamínka. Patnáctiletí kluci s uhrovitou pletí a v dresech, které jim nažehlila maminka, nervózně pomrkávají na své fotbalové protihráče - plešatějící tatíky s pivními mozoly. Nezažili jsme to už někdy? A jo, takhle přesně začínal FC Forejt. Před patnácti lety. Na zápasy hanspaulky jsme cestovali vlakem a metrem a v teplákách, někteří z nás se nepřevlékali, a distribuovali tak odpornou škváru z Pankráce a Karlína zpět do Radotína. A maminky vždycky spráskly ruce. A většinou jsme prohrávali. Jen ty dresy jsme mívali podivně zelené, ne zářivě bílé jako tihle mládenci.

Proti KáGéčku C jsme tedy nastoupili už vybaveni těmi plešemi a mozoly. A s tendencí podcenit soupeře t. č. na posledním místě, zvlášť když teď jedeme na vítězné vlně - tři výhry po sobě, to u nás nebývá zvykem. Navíc v minulém zápase jsme předvedli asi nejlepší výkon za posledních několik sezon a porazili tým z popředí tabulky, JZD Slivenec, drtivě 5:1. Tak jsme si nějak mysleli, že to už půjde samo.

Od té doby, co kapitán vypadá jako
fotbalista, se naše výkony zlepšily.

Jenže křesťanští gymnazisté se do nás nebojácně pustili a jejich ještě štíhlá a běhavá těla (nikde žádné ortézy a jiné protetické pomůcky) byla všude nějak rychleji než ta naše. Když navíc mládenci nesmlouvavě zakončili přímák do šibenice, Forejt zase po čase musel dotahovat.

Vrhli jsme veškeré síly do útoku, ale bylo to marné. Jiřina šel třeba sám na branku, jenže namířil do tyčky. Další střely šly mimo, nebo je pochytal fantom v oranžovém dresu (na snímku uprostřed), kterého jsme náramně rozchytali. A KáGéčko nám naopak soustavně utíkalo do brejků - a třebaže jsem kvůli podobnosti svého hnusného sepraného mundúru s nažehlenými bělostnými dresy soupeře musel chytat jen v triku, zima mi fakt nebyla.

O poločase nám začínalo být trochu ouzko. Tím spíš po další čtvrthodině, kdy se skóre pořád neměnilo, navzdory tomu, že hrálo dočista zběsile a hekticky a že jsme měli už asi čtyřicátou střelu na branku. Nervózní Jirka už křičel na všechny spoluhráče, nejen na mě, že blbě a pomalu rozehrávám. Útočníci se chytali za hlavu po dalších a dalších neproměněných šancích. "Ani neví, jak to chytil," hlesl Luboš poté, co brankář jeho jistý gól vytáhl těsně nad břevno. A naopak na druhé straně jsme měli několikrát ohromnou kliku.

Až sedm minut před koncem se Matyášovi podařilo vyrovnat. A když už to vypadalo, že si mladíci za sympatickou hru odvezou bod, zrodil se dvě minuty před koncem divoký závar s nějakými trefenými tyčkami, na jehož konci byl Kajetán, kterému se odrazil proti noze balon. Stál přesně v těch místech, odkud by se dala parádně přestřelit branka až někam k metru na Opatov a odtud dál směrem ke starému Chodovu, a nikdo by se pořádně nedivil. Leckdo si možná už představoval ten opruz, jak budeme muset potmě hledat zakopnutý míč.

V devíti z deseti případů by to tak skončilo, ovšem Kajetán nádherně trefil růžek branky. A tak jsme se radovali a mladí kluci byli děsně zklamaní, tak jako jsme bývali my, než jsme časem zjistili, že je to vlastně jen poslední hanspaulská liga a že na to naše skuhrání stejně není nikdo zvědav.

text a foto Řízek