KOMPLEXNÍ FOTBAL 21. STOLETÍ

Snad za to mohla populární knížka nadějného radotínského prozaika Pavla B., již mi konečně vrátil Pája - tolik mi chyběla! Anebo ta pádla, která si s sebou místo dresu a trenýrek přivlekl náš kapitán. Jisté je, že jsme v neděli v malém fotbale zažili velké vítězství 2:1 nad VAL-VAL. teamem; navíc v zápase, který bychom, jak nás tak znám, za normalních okolností prohráli.

Nastiňme si nejprve situaci, v níž se tým nacházel. V minulém kole jsme trapně a jednoznačně podlehli 0:3 týmu Defect Praha složeného z nesympatických lidí ve sparťanských dresech, po ubohém výkonu zejména v druhém poločase. Přesto jsme v tabulce poskočili z osmého místa na sedmé, což málokdo umí. Pár minut před výkopem se nám navíc uprostřed Jižního Města ztratil brankář, tedy já, neboť se rozhodl jet z práce na fotbal na kole a postrádá orientační smysl.

Včas jsem se našel a začali jsme skvěle. Matyáš hodil aut a Marťas trefil šibenici a vedli jsme. A nastalo naše galapředstavení. Začali jsme hrát kombinačně, technicky i takticky vyspěle a předváděli jsme něco, co by expert pojmenoval, jak říkám, nejspíš komplexním fotbalem jednadvacátého století. Anebo nějak ještě klišovitěji. Prostě jeden z nejlepších výkonů na světě.

Jak moc té asi patnáctiminutové show chyběly góly, jsme poznali vzápětí. Po neuvěřitelně zahozených tutovkách minela kapitána pustila do první větší šance soupeře a i já mám svoje limity.

Náš tlak byl ten tam. Do konce poločasu se síly minimálně vyrovnaly a po poločase jsme se dostali pod deku. Nepřihráli jsme si, zmatkovali jsme a celkově to najednou ten nadlidský superfotbal nepřipomínalo ani zdálky. Naštěstí se z ojedinělého brejku dostal do slibné šance Pája. Všichni jej na dálku povzbuzovali, ať už vystřelí, ať už proboha vystřelí, ale on tak šíleně dlouho čekal proto, aby mohl ideálně přihrát Marťasovi a ten aby dal vítězný gól.

Co se dělo pak, je možná lepší nevědět, anebo se to pokusím vylíčit v heroických barvách. Neskutečné sebeobětování týmu až do dna sil. Bago soupeře, obrovské šance a nepřehledné závary, kdy už asi i neslyšitelný rozhodčí přemítal, že snad bude muset počtvrté v zápase zapískal. A když už to vypadalo fakt zle, míč mířil nezadržitelně přesně pod břevno a já jsem se mohl tak maximálně snažit jej psychicky ovládnout, odněkud se vynořila Marťasova noha a zachránila body. Nevím, jak to ten člověk udělal, ale vyšlo to.

V poslední minutě zazdili soupeři další gólovku a naopak Václav mohl napravit aspoň jedno ze svých četných zaváhání, ale gólman soupeře vytvořil zákrok jak v televizi. Tak jsme si podali ruce, soupeři ucedili, že jsme měli kliku, a to my jsme klidně přiznali.

A zbývá ještě vysvětlit, k čemu že tam byla ta pádla. Akorát že to nevím.

text a mobilní foto Řízek