CO JSEM SE DOZVĚDĚLA U SÁZAVY

Výlety s náhradní rodinou jsou vždycky paráda. Člověk se kromě objevování přírodních krás s místním průvodcem, který má všechno skrz naskrz proběhnuté, naučí i spoustu užitečných věcí o světě. Třeba:

• Když se jede do Pikovic, bůhví proč se vystupuje v Petrově.
• Dvě viditelně stejně staré děti každé ve vlastním kočárku a jinak oblečené budí dojem, že jsou sourozenci. Stále.
• Že “mám lítačku” by mohl říct každej, já mám doma Mercedes.
• Nejlepší hračka pro děti je kámen.

• Dětské hřiště na první pohled zamčené může být odemčené, stačí zkusit kliku.
• V Davli není kde se normálně najíst a už vůbec ne s dětma. Teda kromě nádražky, ta je super.
•  “Grilovaný hermelín” může úplně v pohodě znamenat i smažák v trojobalu.
• Mezi malebnými chatičkami u Sázavy si klidně můžete postavit (uplácat z betonu) monstrózní kulatou stavbu v okamurovském stylu navazující na stromovou chýši a předpokoj v podobě vybydleného přívěsu. A vykašlat se na všechna stavební povolení. I vkus a tak.
• Že když kolem budete procházet a dostatečně u toho kroutit hlavou, s kroucením se k vám přidá soused za plotem a spiklenecky vám vyzradí všechna tajemství o tvůrci a majiteli toho veledíla.
• Pobyt na koupališti s batolaty má k pohodě daleko. Spíš jde o nekonečný boj o jejich život jednou rukou, zatímco druhou je potřeba neustále střežit všechny donesené hračky.
• Nepropustné plenkové plavky jsou vlastně trošku propustné.

Takže děkujeme Lukášovi, že nás vyvezl kousek od našeho domu vlakem do míst, kam bychom se jinak asi samy nikdy nevypravily. Chceme zas!

text Míša, fotky Řízek

KOČIČKA BOŽOLÉ

Nemá to úplně jednoduché. Koukáme, jak řádí, smějeme se mu, ale přitom ho neustále porovnáváme. Náš nový kocourek Maju je černý krátkosrstý produkt vesnického náhodného genetického inženýrství a vypadá prostě dost jako Pepan, až do loňského prosince naše nedílná součást. 

Chudák Maju se čte [mažu]. Vzniklo to takhle: posílali jsme s kamarádkou mé ženě fotky roztomilých černých koťátek, která by u nás mohla najít domov. Maruška si to však nepřála, a tak na ty snímky reagovala zvoláním "Mažu!". Ale ve skutečnosti je nesmazala a pak jsme se shodli, že už je načase.

Když hrajeme s klukama karty, není nic trapnějšího než vymyslet si své jednorázové herní jméno až během partie. Ve výsledkové listině je prázdno a člověka to stresuje. U koček to určitě platí taky, proto bylo potřeba otázku pojmenování vyřešit ještě předtím, než si zvíře odvezeme domů. Protože na to, aby se jmenoval Flíček, jak mu říkala původní majitelka (podle skvrny na diskrétních místech), jsme přece moc neobyčejní.

Měli jsme na to tři dny dovolené. Je pravda, že jsme se během té doby sporadicky věnovali i jiným věcem - takže není divu, že nás nic lepšího nenapadlo. 

Když se to ale napíše Maju, může to znít zahraničně a nepochybně to i něco znamená. Nebo ne? 

Bohužel nás nezachránili ani znalci japonštiny, ani francouzštiny – Majuovo jméno je prostě blbost, něco jako pojmenovat dítě Půlnoční bouře (nechystáme se). 

Když zlobí, voláme na něj Mažino! anebo Mažinote! Ženu jsem dvakrát slyšel volat i Imbecile! 

A zlobí docela hodně, vlastně když nespí, dělá výborné/strašné kraviny, na které už jsem zapomněl, že kočky dělají, dokud nejsou vykastrované a obalené tukem.

Dvacetkrát vyskočí na stůl a já ho devatenáctkrát, zpočátku trpělivě, vrátím na podlahu. Leze do dřezu, protože se bůhvíproč nebojí vody. Nechápe déšť. Nechápe sporák. Hedě během pár vteřin ukradne z talíře kus jídla. Leze na její tee-pee jako nějaká veverka, úplně až nahoru, jak se tam potkávají ty tyče, což by Pepan z ideologických a objemových důvodů nikdy neudělal. Miluje míče a kuličky. S dcerou se perou o hračky. "Moje, moje," upozorňuje Heda, ale nemá drápy. 

A ty má on slušné! V noci střídá dvě polohy, bohužel obě v naší posteli: buďto je to roztomilé oddychující klubíčko, nebo (častěji) predátor číhající na to, až se zpod peřiny vynoří jakákoli část jakéhokoli těla, což je v létě zvlášť příjemné. Dělal tohle Pepan? Nepochybně, ale tak nějak víc s grácií. Nebo jsme to spíš vytěsnili.

Když přijede táta, řeší to po svém a říká mu Božolé. Heda mu někdy říká Kočičko. Majuovi je to fuk, stejně si dělá, co chce, protože beztak na žádné jméno neslyší. 

Ale zasloužil by si nepochybně lepší. Můžeme se o tom někdy i pobavit, ale až DO PRDELE konečně sleze z toho stolu. 

text a foto Řízek

CO JSEM TI NESTIHL ŘÍCT

Milá mami, 

kdysi jsi v zatáčce nad cementárnou dostala smyk. Favorit a my v něm se na zledovatělé silnici otočil a skončil v protisměru, ale nakonec se ti tu zatáčku podařilo vybrat a měli jsme štěstí, protože zrovna nejel žádný kamion s cementem.

Nesu si s sebou stohy dalších, příjemnějších vzpomínek. Dlouho jsou krásné a usměvavé jako ty černobílé snímky, které jsi fotila. Nekonečné zimy na horách, kdy se pak jako omluvenka napsalo "rodinné důvody". Tvé hraní na kytaru a zpívání Ho ho Watanay. 

Co bylo předtím, vlastně spíš tuším. Krásná slečna s trochu zvláštním nosem, který sama sobě zlomila tenisovou raketou, a s očima s nevšedním zlatým prstencem okolo středu. Když ses smála, jako by se rozzářilo slunce. 

Jako systémová inženýrka jsi uměla poručit těm obřím počítačům přes půlku místnosti. Což se potom, když se smrskly na velikost krabice a dál se zmenšovaly, už tolik nehodilo. Ale v našich očích jsi stejně byla bohyně, protože jsi nás brala k sobě do práce do filmových ateliérů a my jsme mohli nadšeně zkoušet ty parádní hry na disketách jako formulky nebo zimní olympiádu. Nedávno jsme je s Maruškou hráli a pořád jsou dobré. 

Fotky i vzpomínky z dalších roků jsou sice barevnější, ale jejich odstíny už nejsou tak veselé. Pořád jsme ale byli jedna rodina a ty jsi tu byla pro nás – tedy většinou.

Říct, že jsi život obětovala svým dětem, totiž v tvém případě není fráze, ale minimálně z poloviny pravda. Asi jsme ti za všechnu tu péči měli děkovat častěji. Možná jsme mohli mít méně často řízky a ne vždycky vyžehlené košile. Možná jsme něco z toho mohli udělat sami.

Pak se to zkazilo úplně. S tvou nemocí jsme nedokázali bojovat, ty jsi přišla o milovanou rodinu pod jednou střechou a krátce potom jsme všichni přišli o bráchu Adama. 

Zůstala jsi na to sama, což bylo lákadlo pro nejrůznější vykuky. "Maminka byla taková shovívavá," řekl mi o tobě jeden z obyvatel tvého domu a je to přesné. Ten největší prospěchář se navíc stal tím, kdo ti byl nejblíže, a my dlouho dokázali jen přihlížet, jak tě trápí.

Nastalo období, kdy jsem se bál tvých telefonátů, protože zpravidla znamenaly průšvih. Jednou hořelo. Občas jsme jeli na pohotovost. 

Ale pak se stal zázrak: dokázala ses svého toxického a toxikologického vztahu zbavit – a to nadobro, byť to "nadobro" ve výsledku znamenalo jen rok a půl nebo dva.

Začala jsi znovu žít, a to opět není fráze, ale prostý fakt: po mnoha letech a třech endoprotézách - čtvrtá měla být teď v září - jsi sama sešla schody ze svého domu a začala opatrně opouštět pohodlí proleželé postele a televize Barrandov. Začínala ses zajímat o svou vnučku Hedu a dojímat se z ní. Slunce se vrátilo. Měla jsi ze sebe radost a my také. 

Chci zmínit dva muže, kteří na tvém restartu měli v mých očích největší zásluhu: mého bratra Kubu, který nad tebou i přes mou skepsi nikdy nezlomil hůl, a našeho tátu, který ti i jako bývalý manžel věrně pomáhal řešit cokoli, co na tebe druzí ušili nebo sis na sebe ušila sama. 

Zkrátka, tuhle zatáčku jsi dokázala vybrat, což se povede jednomu z tisíce. Že pak tvá cesta životem tak náhle skončí, považuji za mimořádně nefér. 

Co mě nejvíc mrzí: nestihl jsem ti říct, že jsi fakt dobrá. Pořád jsem se totiž bál, že se to zase zkazí.

Taky jsem tě nestihl dva dny před tvým nečekaným odchodem kvůli práci vzít na oběd a za Hedou. Bylo ti to líto a mně taky, ale odložili jsme to přece jen o týden. Bylo slyšet, jak moc se těšíš.

A pak bys taky měla vědět, že Hedvika má tvoje sluneční oči. A já tě v nich vidím každý den. 

Tvůj Lukáš