S PRSTEM A BEZ NÁBOJE

Jaká je pravděpodobnost, že si na stejném turnaji po dvou letech podruhé zlomím prst? Přemýšlel jsem o tom ve chvíli, když se ze stříbrného passatu, na který jsem čekal a nesměle mával na parkovišti K+R na Kačerově, vyhrnuly dvě úplně cizí ženy. K mému překvapení vůz odjel dál beze mě. 

Ale dopadlo to celé dvojnásobně dobře: v dalším stříbrném passatu, interně přezdívaném Mašinka Tomáš, už seděli novináři z Deníku N v přestrojení za fotbalisty. A ten prst, který už bude navěky křivý, tentokrát zůstal aspoň celistvý.

Zbytek je už vlastně méně důležitý: v Berouně se hrál šestnáctý ročník futsalového turnaje novinářů. Loni jsem chyběl a aniž by moje účast něco změnila, byl to podle všech indicií průšvih – vejtahové z Primy třeba v samooslavném textu neváhali používat obraty typu "beznadějně poslední Deník N". Dali jsme, stejně jako předloni, kdy mě vlastní hráč zmrzačil, jedinou branku a ani jednou nevyhráli. 

Takže i letos jsme tam dorazili opět v pozici těch, od nichž se vůbec nic nečeká, snad jen že zaplatí tisíc korun za startovné a ukážou na mobilu, že jsou očkovaní. Tentokrát nás bylo komfortních devět, z čehož třeba dva tři měli s fotbalem vážnější vztah než my ostatní. A někteří z nich si navíc ještě veřejně masírovali bolavá třísla.

Samozřejmě to nestačilo: sotva jsem si po hrozně dlouhé době navlékl rukavice a den staré sálovky zakoupené za nekřesťanských 550 korun v Decathlonu, vletělo na nás Aktuálně a naše taktika "dáme ty horší dozadu a ti lepší budou dávat góly" se ukázala jako nefunkční. Ve druhé minutě jsme byli už za stavu 0:1 svědky velmi srandovního obranného zákroku našeho Michala a v prázdné hale, protože komentátor zrovna mlčel, bylo krásně slyšet plesknutí ruky o míč a naopak. Penaltu jsem chytil naposledy asi před deseti lety a série pokračuje; zápas skončil 1:3 a my měli čtvrthodinu na to se sebou něco udělat. 

Do zápasu s Novou jsme nastoupili se zásadně reformovanou taktikou "ti dobří budou bránit a ti ostatní budou dál od naší branky". A ono to docela fungovalo. Tomáš, předtím řidič stříbrného passatu a jinak i hráč třetí hanspaulky, pak okopáván prošel středem hřiště a vstřelil první vítěznou branku od založení Deníku N. Na oslavy nebyl čas, protože jsme se ještě museli probránit do konce.

Teď jsme měli pauzu delší, skoro dvouhodinovou. Dost času tedy bylo nejen na automasáž třísel, ale i na postupovou matematiku. Zase nám nepomohlo Aktuálně, které remízový zápas s Lidovkami ztratilo v úplném závěru divným gólem přes celé hřiště. Tím nám bývalí kolegové z Karlína určili, že proti stejnému soupeři nutně musíme vyhrát, jinak jedeme domů (dobře, ještě oběd a pivko). 

Vynikající komentátor, protože nás má zafixované jako lemply, prohlásil, že náš zápas o bytí a nebytí "nebude mít žádný náboj", což se nás dotklo. Na druhou stranu, ten náboj trval jen asi polovinu utkání, kdy jsme drželi aspoň remízu. Pak se Lidovky ujaly vedení a záhy poté se to celé rozpadlo. Začalo to silně připomínat úvod našeho vystoupení na turnaji, akorát místo chaosu a bizarní penalty jsem tentokrát já místo na některého z našich útočných es hloupě rozehrál na tísněného Vaška, což mi hned po zápase naštvaný automasér vytkl, a bylo to beznadějných 0:2. A tečku obstaraly ještě jesle v poslední sekundě utkání, kdy už mí kolegové na druhé straně hřiště patrně přemýšleli, jaké že to mají číslo skříňky a ve které kapse mají poukázku na oběd v restauraci, protože já jsem o tom rozhodně už přemýšlel.

Prý nakonec vyhrály Novinky a považují to skromně za Nagano, my jsme každopádně nebyli poslední. Skončili jsme totiž zhruba šestí, na roveň s chvástaly z Primy disponujícími opravdickým Šebrlem.

V berounském pivovaru mi omylem přinesli malé cyklopivo a ve vlaku, který mě vezl domů, jsem nejspíš nechal kamarádovu půjčenou pletenou čepici (promiň). Celkově mi to přijde jako přijatelný výsledek, zanechali jsme určitě pozitivní dojem. A teď si ještě počkáme na výsledky PCR testů.

text Řízek, foto Chance press cup

TŘI VETERÁNI

- Zdálo se mi, že v Paříži s takovou mrňavou Francouzkou kupovali košili. Pak jsme pili kávu v nějaký kavárně... 

- No a jak to dopadlo? viseli jsme tchánovi na rtech a na našich rtech nám možná visely drobky z domácího chleba.

- Probudil jsem se, starej a vedle babičky, smál se děda, pod nohama se mu batolilo skvěle naložené mimino a bylo nádherné pohodové ráno, až na to, že venku lilo a já jsem měl běžet na Blaník. 

Podivnou tradici našich účastí na obnoveném Zimním běhu na Blaník jsem hodlal dodržet, i když jsem zůstal ve startovní listině z kamarádů sám: nepřijedou Vzpamatovávám se z covidu, Neodpovídám na zprávy, Jsem na romantickém víkendu bez dětí a stydím se to přiznat ani Závodění jsem si zamlada užil dost. Jako poslední odpadl Začalo mě píchat v koleni, a když jsem poslouchal bušení kapek do střechy a pozoroval rychle tající sníh, silně jsem zvažoval, že se stanu Zůstal v suchu a teple s rodinou.

Ale nezůstal jsem. Zatímco tchyně, žena a dcera jeli ke své nenaočkované kadeřnici, do termosky po prababičce jsem vyfasoval teplý čaj a půjčili mi náhradní postarší, ale spolehlivou octavii, která cestu do Vlašimi už zná nazpaměť. A já bych mohl duchapřítomně dodat, že stejně tak znám i cestu na Blaník a zpět.

Jenže to není tak úplně pravda, protože za těch asi deset let, co sem jezdíme, teda vlastně už jen jezdím, to celé nějak protáhli a zkomplikovali: dřív to mělo sedmnáct kilometrů většinou po silnici a už to bylo šílené, protože uprostřed je prostě ten Blaník. Pak to natáhli na půlmaraton, jenže ani to jim nestačilo. Poslední čtyři roky (loni se běželo jen individuálně) tomu sice pořád říkají půlmaraton, ale ve skutečnosti je to už 24 kilometrů převážně terénem s převýšením skoro 700 metrů.

U Benešova jsem cyklovač stěračů přesunul do polohy 0, na polích bylo bílo a ve Vlašimi bylo sněhu snad ještě víc, byť byl mokrý a tálo to. Cestu parkem kolem Čínského pavilonu (kdysi překřtěného na Japonský altán) nám důsledně udusali naši předběžci. Startuje totiž asi 300 lidí a mně je 37 let, takže ještě dvakrát budu moct jako teď vyrazit s první, potenciálně nejrychlejší vlnou.

Překvapí mě, jak nikdo nespěchá, že za to nikdo nevzal hned od prvních metrů. Já to tedy rozhodně nebudu, nicméně nevycházím z údivu, když vybíhám z parku někde kolem osmého místa.

Za přejezdem, kde nás před mnoha lety poněkud zaskočil motoráček, se poslední roky zahýbá na pole, po němž mě letos poněkud zaskočilo, že místo původní pěšiny byla zavedena nová, divočejší, disponující kluzkými prudkými svahy, včelími úly a dokonce i jednou parádní namrzlou lávkou.

Vlastně se mi to dost líbilo, jen jsem na ušlapaném sněhu hodně podkluzoval a ztrácel tempo. Čelo závodu se mi nutně začalo vzdalovat a trápení předčasně vrcholilo na prvním pořádném bezejmenném kopci, z nějž jsem pořád ještě hodně v dálce zahlédl nechvalně proslulou rozhlednu, kam se hodláme vydrápat, než se přede mě se synchronizovaným funěním dostali dva borci.

Dřív se běhalo přes Kondrac, kde voněly vyhlášené obrovské řízky z místní hospody, teď se místo toho probíhá jakousi vesničkou, kde je zajímavé patrně jen to, že zde začíná krátký asfaltový úsek. Vlastně jsem se na pevný podklad dost těšil, ale silnice samozřejmě nebyla prohrnutá. Nikdo další mi ale na záda nedýchal, a to ani na blízké občerstvovací stanici, kde se mě paní vstřícně ptala, zda chci vodu, čaj, nebo kofolu. A já jí mile odvětil, tak jak to umím jen já, že vůbec nic.

Pod Blaníkem bylo sněhu víc a přibylo i potenciálně kolizních situací, když jsme se obousměrně s různě pomalými závodníky snažili vyhnout na úzké prošlapané pěšině. Nic z toho ale nebylo, dokonce nebyl ani fotograf lovící kolize a uštvané výrazy těsně za mezičasem, on totiž dokonce nebyl ani mezičas, jen ty schody a celkem prudký vítr. A rozhledna a pak zase dolů.

Sníh měl diskutabilní výhodu v tom, že vratké kameny, které tam určitě někde byly, zůstaly skryty. Moje viklavé kotníky sestup opět zvládly a na občerstvovačce jsem se odměnil kofolou.

Teď už je to opravdu více méně dolů, pokud ještě člověk má nějakou sílu, a člověk ji měl. I když je to ještě skoro deset kilometrů, dá se to. Teda jen jednou do roka, víckrát ne.

Předbíhal jsem dříve narozené a dříve startující a bez jakékoli větší krize jsem byl zpátky v parku, cesta už skoro roztála a objevily se první psí exkrementy, v cílové rovince nepříjemně položeným hlasem křičel moderátor, čímž mě hnal pryč, a já doběhl na devátém místě ve své kategorii a devatenáctý celkově v čase těsně pod dvě hodiny. Musel jsem se ujistit, jestli se mi to taky nezdá.

A jeli jsme zpátky za Zasněným tchánem a Ostříhanými ženami tří generací. S pocitem, že jsme já i moji noví kamarádi Udržím čaj tak horký, až si překvapen spálíš jazyk a Za trochu naturalu ti budu věrně sloužit na svůj věk předvedli úctyhodný výkon.

text Řízek, foto Tomáš Zahálka

HRA PRO ŽENU

Líbí se mi ten příběh a pokouším se věřit tomu, že je pravdivý: chlapík prý chtěl udělat radost své partnerce, která má ráda hry se slovy, a vymyslel pro ni jednu takovou. Každý den vybere anglické pětipísmenné slovo a ona má šest pokusů na to, aby jej uhodla. Teď to prý hraje celý svět.

Pokud celý svět trefí správné písmeno a jeho správnou pozici, zbarví se písmeno dozelena (hoří!). Pokud uhádne písmeno, to se ale nachází na jiném místě, zežloutne (přihořívá). A pokud hádá úplně špatně, zešedne - ale i ta samá voda je koneckonců důležitá, protože jak její hladina stoupá, atolů s písmeny ubývá a smyčka se stahuje.

Wordle vlastně není nic úplně převratného, je to něco jako Kolotoč s Pavlem Poulíčkem anebo Horolezci říznutí hrou Logik, kde člověk hádá kombinaci pěti barevných houbiček (?), kterou mu druhý hráč diskrétně připraví. Logika jsme hráli s kamarádkou Míšou uprostřed mého rodičáku, jenže jsme vprostřed hry a vprostřed dětského řádění v herničce přišli na zásadní problém: to, co jsme považovali za tmavě hnědou barvu, byly ve skutečnosti jen vyšisované černé houbičky. Neboť některé černé vyšisované nebyly, museli jsme hrát znovu, a to nechceš, protože je to fakt děsná nuda.

Zato tuhle hru pro svou ženu ten pán vymyslel fakt dobře: nová hádanka se objeví jen jednou denně, nemusíte nic platit, protože ten pán na tom asi nechce vydělat ani vyzískat nehynoucí slávu, není potřeba se ani nikde registrovat ani stoupat po žebříčku, protože žádný není. Prostě se jen těšíte na půlnoc, až přijde další hádanka. A pak se můžete vytahovat před kamarády (jednou jsem to dal už na třetí pokus, ale to byla fakt klika. Tuším, že to bylo slovo "crank", tedy klika). 

Zkrátím to: do naší redakce přinesl hru Wordle kolega investigativec Lukáš a krátko- až střednědobě nám tím změnil, troufnu si říct i zlepšil život (podobně jako když kdosi objevil stránku s obřími vojenskými kočkami).

Spíš asi změnil než zlepšil: včera jsem měl volno, a dokonce jsem měl ten luxus, že jsem mohl strávit část dopoledne odpočinkem, neřkuli spánkem. Jenže jsem si uvědomil, že je tam přece nová hádanka. A dostal jsem se do totální pasti a asi čtyřicet minut přemýšlel nad všemožnými kombinacemi, zoufalý z toho, že A, které jsem uhodl hned napodruhé, nebylo na čtvrté, na třetí, dokonce ani na druhé pozici. Určitě se vám ulevilo, že jsem nakonec na to blbé opatství (abbey) přece jen přišel, na šestý pokus (ale na to se historie neptá, dokázal jsem to). Pak se vrátily holky z venku; myslím, že jsem spal minutu. 

---------------

Co jsem pro svou ženu z lásky vymyslel já? Nic moc. Vlastně jo, pianino. Na rozdíl od Wordle to už asi někdo přede mnou vymyslel, ale odhodlat se k nákupu použitého nástroje tři dny před Štědrým dnem v době, kdy jsem kvůli horečkám nemohl z domu, a zároveň tomu vůbec nerozumět, to chtělo hodně lásky.

"To je dobrá šílenost, jdu do toho s vámi," psal mi známý známého mé známé, který umí hrát a měl mi pomoct, a pak jsme se sešli v promrzlé garáži na sídlišti na druhém konci Prahy, kde byla zaparkovaná fabie a asi sedm pianin, a on chudák v kulichu a rukavicích zkoušel jedno po druhém, až vybral to správné a nejkrásnější a o den později se mi podařilo holky s využitím právě zmiňované Míši mistrovsky vylákat ven a dva borci jej vynesli do třetího patra, a tak tu teď s námi bydlí. 

A moje žena, která hrála třináct let, byla nejdřív fakt dojatá a pak našla noty, v nichž jsou od její tehdejší učitelky u určitých pasáží milé vzkazy typu "100×" a prý někde bylo i "1000×" (a navzdory tomu tomu hrála třináct let). A pak jsme spolu hráli nějaký Beatles, vůbec nám to se starou kytarou neladilo a Heda se kolem batolila s rumba koulí a bylo to úplně super.  

Takže svým ženám vymyslete něco jako Wordle nebo aspoň nějaké jiné šílené dárky. Protože nic lepšího není.

text a foto Řízek