DILEMATA

Svého času byly populární takzvané gamebooky, které jsem si, už notně ohmatané, jako dítě půjčoval z knihovny a pak si je četl pod lavicí. Nešlo tam ani moc o čtení, nýbrž o příběh, který mohl čtenář aktivně ovlivňovat, a do nějž bylo proto snadné se vžít. Bylo to poutavé. Hrdina, třeba jednatřicetiletý novinář se zálibou v běhání, celou knihu řeší sled závažných dilemat. Čteš: "Máš zánět šlachy v prstu, poslední dny tě trápí jakási rýmička a za čtrnáct dní máš běžet maraton v Rakousku. Opravdu chceš jet na tradiční úštěcký triatlon do Holan k Milčanskému rybníku?

Team spirit

Pokud ne, otoč na stranu 27 (zůstaneš v sobotu celý den doma se svou milující manželkou a obézním kocourem a nic ti nebude chybět). Jestli ano, otoč na 87 (nalokáš se kalné vody, spadneš z kola ze srázu, ale vyhraješ duši a propisku)."

Když hráč zvolil stranu 27, tedy manželku a kocoura, mohl si pak dále maximálně vybrat, jestli si dá k obědu svíčkovou se šesti (strana 112), nebo mu žena uvaří kuře na paprice (strana 145). Což obojí v jisté míře přispělo k jeho regeneraci a i manželskému štěstí. Zdálo se to jako racionálnější volba, ale dítě čtoucí si pod lavicí bude nepochybně škodolibé.

Neprohlíží si dacii, ale mapu

A pošle hrdinu na triatlon. Do auta mu navíc posadí osmnáctiletého bratra; jeho maminka ho na závod ani nechtěla pustit, protože patrně v televizi viděla nějaký jiný triatlon. Nějaký, kde na těch pár, kteří se vůbec doplazí do cíle, rovnou čekají sanitky a havrani. Je pravda, že bratr jede jen štafetu, takže pouze terénní cyklistickou část. Ale zase nikdy neseděl na horském kole a absolutně nezná trasu, která není v terénu nijak značená. Hrdina nicméně věří, že to se nějak poddá.

Jsme na místě, v kempu Milčany. Ukazuje se, že závodníků je hrstka, zhruba stejně jako loni. Na druhou stranu mnozí pracují na tom, aby se startovní pole v budoucnu rozrostlo - druhé a čtvrté místo v letošním absolutním pořadí (Miloš a Rádoš) mají dohromady šest dětí.

Odložte půllitry a utopence, jde se na start. Voda je teplá, ale mazlavá. Má si vzít si ty plavecké brýle, ve kterých není po chvíli nic vidět? Ano, ano! tleská čtenář. Patnáct lidí se máchá v rybníce a ostatní na to koukají. V čele krauluje Mažňák, muž s vojenskou disciplínou i kondicí, proslulý schopností zabloudit kdekoli vyjma rybníka. Pár diváků si dokonce Mažňáka spletlo s hrdinou, protože mají podobný účes, respektive takové vlasové reziduum. Znalci ale vědí, že novináři kraulovat neumějí, zato se se zamlženými brýlemi napájejí zelenohnědou tekutinou daleko vzadu. Kromě ní je tíží i vědomí, že se novináři stali proto, že nic neumějí.

Hrdina čelo závodu vidět nemůže, protože nevidí vůbec nic, ale z vody vylézá první právě zmiňovaný vojenský lékař. Následuje plavkyně Míla a oba trojnásobní otcové. Pak konečně i náš závodník a po něm i Kubča, Milan i další borci a borkyně. Na chvilku odvraťme pohled, protože teď se všichni budou převlékat do cyklistického. Až na Mažňáka, který má speciální triatlonový obleček vhodný do všech živlů a už všem ostatním na kole vybaveném obrovskou mapou nepolapitelně ujíždí. Bohužel pro něj úplně špatným směrem.

Zbloudilý voják

Čtenář ani nedutá, protože musí vyřešit další dilemata. Jestli červené rukavice, nebo ty šedivé s prodřenými dlaněmi (šedivé, strana 101). A náš závodník už je v prvním kopci. Čteš: "Rádoš jede docela slušně, navíc má pěkný černo-zelený dres a taky bys s ním mohl cestou pokecat třeba o dětech, skutečně ho chceš předjet?" No dobře, tak tedy pojedeme bez něj.


Po přelistování na patřičnou stránku je tak hrdina osamocen a čeká ho sjezd zvaný Broučci. "Chceš slézt z kola a vyhnout se těm obrovským šutrům, nebo to hodláš riskantně sjíždět a nahnat pár mrzkých sekund?"

Bratr se našel

Jasně, budeme sjíždět. Jezdec končí v parakotoulu, kutálí se ze stráně, z jeho startovního čísla se přitom chvílemi stává ležatá osmička. O chvíli později dopadne i kolo, na něj. Pak je ticho. Ale on nakonec, odřený a orvaný, vstává jak fénix z popela, respektive z jehličí a šutrů. A zbylých třicet kilometrů (tedy asi osmdesát stránek knížky, které můžeme přeskočit), po trase projede maximální rychlostí v zoufalé snaze dojet domněle vedoucího Mažňáka. To se mu, jak se čtenář může uchichtnout, nikdy nemůže povést, protože voják bloudí někde daleko za ním.

Johny Troska senior se přezouvá

U kempu, kde je start i cíl, se stane divná věc. Oba bratři se potkají. Jeden se z kola vrací, ten mladší zjevně teprve vyráží. Staršímu to vrtá hlavou, ale pravdu se dozví až v cíli. Co se stalo bratrovi? Přetrhl řetěz a z kola udělal nepraktickou koloběžku. Vrátil se do kempu, zkušenější mu stroj spravili a vyrazil znovu. A nestačil se divit. "Nikdy by mě nenapadlo, že existují i sjezdy, které jsou horší než šlapání do kopce," vyzná se nakonec, po asi šesti hodinách sportovního zážitku, kdy už měli všichni trochu obavy o jeho osud.

Našemu závodníkovi zatím zbývá uběhnout necelých pět kilometrů kolem rybníka. Už ví, že Mažňák je za ním. Ale co když je jen TĚSNĚ za ním? Stošedesátkrát se ohlédne, mnohokrát zastaví, protože nemůže, ale do cíle dokulhá jako první. Zbloudilý voják i další odvážlivci dorazí až za čtvrthodinu a později. Pokud třeba cestou nezničí sedlo jako Milan.

Měsíc

Ivanův legendární triatlon, tedy jeho 23. ročník, nekončí vyhlášením a rozdáním cen, ale unaveným večírkem. Sportovci se při něm stávají hudebníky a pěvci, střídavě usínají a probouzejí se; lampa předstírá, že je měsíc, a ve dvě hodiny nastane potřeba usnout pod širákem v uschlých březových listech.

Poslední dilema čeká čtenáře v neděli ráno. Hrdina se vrací domů. Zbývá určit, jestli dostane doma dršťkovou a kázání, anebo to kuře na paprice.

(Bylo tam to kuře, děkuji).

text Řízek, fotky Natálka a Řízek

Starší (lepší) triatlonové texty najdete zde

SOUSTŘEDĚNÍ TALENTŮ (sledovali jsme online)

Hráči slavného fotbalového mužstva FC Forejt po roce vyrazili na soustředění na chalupu na Kutnohorsko. Jejich radosti a útrapy naši reportéři sledovali v aktualizované, živé až živelné reportáži:

14:16
Vážení potenciální čtenáři, náš online přenos pomalu končí. Naši hrdinové se řítí ku Praze, unavení předchozími zážitky i svíčkovou anebo kancem s osmi. Jejich další osudy budeme sledovat v běžném zpravodajství. Z dálnice D1 vám přejeme pěkný zbytek víkendu.

12:46
Máme hroznou žízeň. Právě nám však servírka oznámila, že zrovna narážejí sud. S limonádou. To se může stát jen nám!
 
12:44
Opravdu jsme v 31 stupních hráli fotbal. Staří bojovali jako lvi, ale prohráli v prodloužení. Fandily nám slepice. Pravděpodobně máme všichni úpal. Dokonce nikdo nechce teď v hospodě vyprávěním historek vyhánět ostatní hosty. Divil se tomu i pan vrchní.


8:58
Řada hráčů si na snídani stěžovala, že je bolí hlava. Shodli jsme se na tom, že to je patrně hlavičkováním při nohejbalu.

7:29
Dnes nás čeká kopaná na hřišti v Jindicích. Původně jsme tam měli trénovat už včera, jenže místní tam z nepochopitelných důvodů potřebovali mít dětský den.

7:27
Hezké nedělní ráno, milí případní čtenáři. Předně se omlouváme za drobné technické nedostatky při přenosu. Vysílání je experimentální a ne úplně odladěné a na úpravách se pracuje, pokud se zrovna nespí. A tady se zatím povětšinou spí.

1:30
U táboráku zůstává posledních pár vytrvalců-pěvců. A taky Láďa Křížek a předním i Země vzdálenááá. V dálce začali štěkat nějací psi. Rašovice na nás budou dlouho vzpomínat.

21:43
Diskuse, jestli v šesté třídě Jirka hrál basketbal v týmu s holkama, anebo s ním hrál i někdo jiný, zůstala bez jednoznačného závěru. Je to škoda, protože trvala asi hodinu a půl.

20:31
Hurá, jsme zpět na chalupě. A jsou tu s námi i roštěnky.

17:51
Hrajeme nohejbal už asi sedmnáct hodin. Sledují nás vidlácké děti, kterým jsme asi zabrali kurt. Ve hře nervů zatím nepolevujeme, snad budou muset jít na večeři anebo spát.

15:09
Jsme u rybníka Vidlák a hrajeme nohejbal. Na téhle hře se mi líbí, že aspoň vizuálně chvílemi vypadá jako sport, i když to hrají vemena jako my. Akorát tu dost smrdí rybina.


14:19
"Kdybyste mě hledali, tak jsem se ztratil." Jirka je unavený.

13:48
Prý jsme si odhlasovali, že becherovka není tvrdej alkohol. Připomíná mi to výroky Zemanova lékařského konzilia.

13:06
Dokázali jsme to. Vašek cestou udělal parakotoul, Kubča chrlil bonmoty. Po patnácti kilometrech jsme se šťastně shledali. Vaškovi už ani to pivo nechutná.

11:19
Start výběhu se neustále oddaluje. Vašek musí ještě dopít, dojít si na velkou a zásobovat nás nějakými moudry.


10:52
Nejlepší penaltu předvedl Vašek. Jmenovala se Pocem, kam jdeš, a on při ní upadl a míč skončil úplně mimo. Penalty vyhrál brankář Kuba.

10:44
Má to fakt úroveň. Jirka teď třeba přinesl dýni.

10:28
Dost mě překvapilo, že jsme sami od sebe začali hrát fotbal. Než Jirka zakopl míč na druhou stranu vesnice.


9:30
Přijel Kubča. Převezl nás, protože přijel vozidlem E, tedy vlakem.

8:55
Čekají nás velké věci. "Všichni si nastoupí v běžeckým," velí Vašek. Plán je, že poběžíme na 15 km vzdálené koupaliště. Můžete se vsázet, kolik nás dokončí. Jestli někdo.


8:16
Jirka vstal. Nabídl jsem mu čaj. "Dám si pivo, dík," konstatoval.

7:13
Dobré ráno, milí čtenáři. I dnes budeme bedlivě pozorovat naše hrdiny, kteří ale zatím povětšinou spí. Brzo je však vzbudí pinkání tenistů z blízkého kurtu, dejte na mě.

1:19
V určité fázi večírku nastane situace, kdy se vytahují divné historky z minula. Někdy se v nich souloží, častěji však zvrací, zřídka obojí. Dost často se ani nestaly, aspoň ne oficiálně. "Kdyby ten debilní kouř nekouřil!" posteskl si Jirka.

0:35
Péťa konsoliduje oheň.

23:28
"Já kdybych nebyl strojařem, tak bych byl hvězdářem," prohlásil Luboš. Nebe je tu fakt úchvatné.

22:22
Vašek měl hrozně dlouhý proslov. Byl skoro dojemný. Mluvil spatra. Řešíme strategii a vize do budoucna. Buřty jsou dobrý. Paní v Bille měla pravdu. Říkala totiž, že dobrý jsou všechny. Jo a platil jsem je prostřednictvím MasterCard.


21:38
Opékáme buřty a řešíme zajímavé věci. Třeba iPhone. Podle Vaška je to telefon pro holky. "Hovno je telefon pro holky," reaguje Jiřina. A tak.

21:23
Tak jsme tady. Jiřina už stihl urazit mě i Péťu.


20:42
Šternberk.


20:23
Vozidlo A mezitím dorazilo do Rašovic. A přesunulo se do hospody.

19:59
Tak ještě mekáč. Ale už fakt jedeme.


19:23
První ostuda, konečně. Nakupujeme v Bille. Kupujeme dvacet buřtů a dvě kila točeňáku. Dva mladí muži nám nevěří, že jsme fotbalisté. "Nemáte takový účesy," odhalil nás. Vašek mu odpověděl, že jsme z "takový speciální ligy".

18:57
Dobrá zpráva. Sud už je na palubě vozidla B. Nebo teď nevím, možná je to A. Prostě to, ve kterém mám jet.

18:42
Řízek by si měl zabalit, ne cvakat do počítače.

18:37
Vyrazilo vozidlo D, jež není součástí výpravy. Sedí v něm Maruška, Pepan a dýně, která je z celé posádky nejtěžší. I když s kocourem to bylo o fous.

17:20
Řízek zkouší editor blogů pro telefon. A ono to půjde.

16:59
Na cestě ještě nejsme, ale už skoro jo. Za nějaké dvě hodiny vyrazí z Radotína vozidlo A složené z Jiřiny, Luboše, Marťase a kondičního trenéra Milana. Vozidlo B vyjede o něco dříve a poveze Péťu s Vaškem a pak i sud. Nakonec nabere i Řízka. Vozidlo C bude patrně autobus, kterým v sobotu přijede Kubča. Kubča není hráčem FC Forejt, ale nemá o víkendu do čeho píchnout.

16:56
Experti se shodli, že se v kufru Vaškova auta na soustředění poveze Kozel jedenáctka. Snad nebude kozel zahradníkem. Snad nebude nikdo zahradníkem.

16:45
Dobrý den, milí čtenáři. Velkoklub FC Forejt vyráží na své historicky třetí soustředění a vy můžete být aspoň symbolicky při tom. V reálu tam ale být nemůžete, protože jste nezaplatili příspěvky.

text a fotky Řízek

SOMMELIÉŘI A VINAŘI

„Třicet lidí na Vltavě? To mi nepřijde moc komorní,“ podivil se Franta, když jsem mu na kole začal nadšeně vyprávět svoje nedávné zážitky. Nedorozumění se vyjasnilo, když jsem doplnil, že nešlo o sportovní, ale o kulturní akci a že jsme nejeli na kánoích, nýbrž na bílém víně.

Vypočítal jsem čas potřebný k vychlazení lahve chardonnay z pokojové teploty samoobsluhy U Zuzanky na takovou teplotu, aby po přesunu před areál Žlutých lázní v teplém letním podvečeru mělo optimálních 10 stupňů (nad nulou), k maximální spokojenosti sommeliéra Řízka.

Šťastnou shodou okolností tato doba uplynula právě ve chvíli, kdy jsem musel vyrazit na vlak, přesunul jsem tedy víno z mrazáku do batohu, přidal k němu svůj optimálně podchlazený sauvignon, lahve oddělil novinami kvůli tepelné a mechanické izolaci a takto vybaven jsem cestoval na Palackého náměstí a dále, už s Řízkem, na stanici Dvorce.

Tady jede Kubča

Zhruba dvacet minut před plánovaným začátkem představení jsme začali s degustací na jedné z laviček lemujících hlavní silnici, pozorujíce ptáky, debatujíce o běhu a o Kubčovi, který se za námi řítil na kole přelidněnou cyklostezkou. Když konečně dorazil, degustace již byla téměř u konce, navíc už podle všeho koncert začal, a proto jsme opustili své dočasné útočiště a zamířili směrem, kde jsme podle linoucích se tónů tušili naši oblíbenou kapelu.

Ještě štěstí, že jsme s Řízkem měli lístky koupené předem, jinak bychom se nejspíš na akci nedostali. Tedy za předpokladu, že jich organizátor dal do oběhu třicet. Přibližně tolik lidí se totiž pohupovalo pod odkrytým pódiem, kde kytarista, prý známý např. ze seriálu Vinaři a reklam na jogurt, zpíval o tom, co by dělal v nebi, kdyby tam dneska byl.

„Ta je dobrá,“ postaral se Řízek zbytečně hlasitě o úvodní ostudu, když zazněly první tóny písně s pohádkovými motivy. Následovaly další písničky převážně z posledních dvou alb, prokládané těmi povinnými, ale i méně hranými skladbami ze vzdálenější minulosti.

Nejlepší z koncertu bylo z ryze objektivního hlediska sólo v písničce Prodává se kytara, ačkoli Kubča bude tvrdit, že to bylo „Amore, amo, more“.

Po posledním tónu se z muzikantů jako kouzlem stali Vietnamci, stánkaři a obchodníci se suvenýry. „ŘÍZKOVI Robert Nebřenský,“ napsal na poslední stránku zpěvníku Robert Nebřenský a nechal knížku plnou notiček, veršů a akordů kolovat mezi ostatními členy Vltavy, aby je tam začínající švestkový magnát měl podepsané všechny.

Domů nás svezl blanokřídlý výtah, lodě postavené na vodě s kapitánem Pejskem, na přídi jelen, a vzadu, mezi lidmi sám, modrooký pán vzadu jeden.

text Milan, foto Řízek